ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2370.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2370/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Ing. K. P., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 27.6.2002, sp.zn. 12 Co 123/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.zn. 11 C 180/95 (žalobce Ing. K. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované Správě infrastruktury města P., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 20.6.1995, rozhodl Okresní soud Plzeň-město zamítavým rozsudkem z 22.7.1996, čj. 11 C 180/95-26; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením z 8.1.1998, sp.zn. 12 Co 37/97, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že v dalším řízení bude třeba blíže objasnit tvrzení žalobce, že je závětním dědicem původní vlastnice nemovitostí, sporných mezi účastníky tohoto řízení (domu čp. 441 a pozemku parc. č. 6005 v P.), H. P. a zda tedy je žalobce v tomto případě oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 2, případně 4, zákona č. 87/1991 Sb.; k tomuto tvrzení žalobce navrhl provedení důkazů, které však zatím v řízení nebyly provedeny.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud Plzeň-město rozsudek z 15.2.1999, čj. 11 C 180/95-79, jímž byla žaloba žalobce opět zamítnuta; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Také tento rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni z 20.12.2000, sp.zn. 437/99, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud poukazoval na to, že žalobce v průběhu řízení tvrdil, že je přímým dědicem původní vlastnice nemovitostí H. P., která byla prohlášena za mrtvou k 2.8.1942, kdy zahynula v koncentračním táboře. Její majetek a majetek jejího manžela MUDr. L. P. převzal za války jako židovský majetek tzv. Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu. Dědictví po H. P. bylo projednáno u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.zn. D III 934/48. Dědickou přihlášku v tomto řízení podal otec žalobce B. P., který byl usnesením Okresního soudu v Plzni z 11.11.1949 zmocněn k podání návrhu a k vedení restitučního řízení ohledně domu čp. 441 v P. V řízení u soudu prvního stupně v daném případě však nebylo zjištěno, zda návrh B. P. byl v řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. podán a jaký byl výsledek tohoto řízení. Také tvrdil-li žalobce Ing. K. P., že je přímým dědicem H. P. musel by doložit existenci poválečného restitučního řízení, vedeného k jeho návrhu. Podle názoru odvolacího soudu bude třeba uvedené otázky v dalším průběhu řízení objasnit.
Okresní soud Plzeň-město pak rozhodl rozsudkem z 22.10.2001, čj. 11 C 180/95-132, jímž zamítl žalobní návrh žalobce, aby žalované Správě budov města P. byla uložena povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 441 v P. a stavební parcely 6005 (o výměře 188 m2) v P., zapsaných na listu vlastnictví č. 8 pro obec P., vedeného u Katastrálního úřadu P. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 2.300,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně poukazoval na to, že nebylo v řízení doloženo, že by otec žalobce B. P. podal návrh v poválečném restitučním řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. ohledně majetku původní vlastnice nemovitostí (uváděných v žalobě žalobce) H. P. a že došlo k úspěšnému zakončení tohoto restitučního řízení. Soud prvního stupně dále poukazoval na to, že z obsahu spisu C 92/56 bývalého Lidového soudu ve Zbraslavi vyplývá, že majetek P. byl jako židovský majetek převeden za války na tzv. Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu a dnem 23.7.1945 byla podle §15 písm. a/ dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. poznamenána ohledně tohoto majetku národní správa. Podle výměru bývalého Jednotného národního výboru v P. ze dne 8.9.1953, VII/2-94-2-1666, byla ½ stavební parcely s domem čp. 441 v P., D. č. 3, dána do operativní správy Domova, okresního bytového podniku v P.; ohledně této ideální poloviny nemovitostí zanikla zavedená národní správa. Podle záznamu v pozemkové knize pro katastrální území P. III ve vložce č. 410 byla dne 4.10.1956 provedena změna operativní správy ohledně uvedených nemovitostí na bývalý Městský národní výbor v P.
Soud prvního stupně konstatoval, že sice žalobce včas požádal žalovanou Správu budov města P. o vydání nemovitostí a také včas podal žalobu u soudu, avšak žalobu žalobce bylo nutno, podle názoru soudu prvního stupně, zamítnout, neboť žalobci se nepodařilo v řízení prokázat, že by byl další oprávněnou osobou po poslední vlastnici nemovitostí – H. P., která byla prohlášena za mrtvou k 2.8.1942, a žalobce není také dědicem uvedených nemovitostí po svém otci, když ani tento otec žalobce – B. P. tyto nemovitosti nezdědil. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn soudem prvního stupně ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 22.10.2001 rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 27.6.2002, sp.zn. 12 Co 123/2002. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud dovozoval, že otec žalobce B. P. (který zemřel 4.4.1971) byl švagrem H. P., takže nebyl dědicem ze zákona této zůstavitelky ve smyslu ustanovení §727 a násl. obecného zákoníku občanského z roku 1811, a proto mu dědictví nebylo a nemohlo být odevzdáno podle ustanovení §819 uvedeného zákoníku. Žalobce, který je synem B. P., nemůže být v daném případě považován za oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., když nebylo nijak doloženo, že by žalobce byl závětním dědicem H. P.
Výrok o nákladech odvolacího řízení odpovídal tomu, že v odvolacím řízení úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 6.9.2002 a dovolání žalobce proti tomuto rozsudku bylo podáno 4.11.2002 u Okresního soudu Plzeň-město, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatel měl zato, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, protože „odvolací soud, ač formálně rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu potvrdil, ve skutečnosti rozhodl z jiných důvodů než rozhodl soud prvního stupně“. Dovolatel měl však také za to, že je jeho dovolání přípustné i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že toto rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel poukazoval na to, že soud při své výsledné úvaze o tom, že otec žalobce B. P. (zemřelý 4.4.1971) nebyl dědicem původní vlastnice nemovitostí (uvedených v žalobě žalobce) H. P., nepřihlížel k tomu, že v řízení o dědictví po této zůstavitelce Okresní soud v Plzni usnesením z 26.4.1949, sp.zn. D III 934/1948, přijal dědickou přihlášku B. P. s tím, že „si projedná pozůstalost sám a že mu podle ustanovení §810 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (tehdy platného) a podle ustanovení §145 tzv. nesporného patentu svěřil správu a užívání po zůstalosti“. Dovolatel poukazoval dále na to, že odvolací soud uvedl ve svém rozhodnutí údaj, že B. P. byl švagrem H. P., což neodpovídá skutečnosti. V tomto smyslu tedy odvolací soud, podle názoru dovolatele, rozhodl o odvolání z jiných důvodů, než tak učinil soud prvního stupně, který argumentoval tím, že v řízení o dědictví po H. P. nebyla vydána odevzdací listina a že v řízení nebylo prokázáno zahájení poválečného restitučního řízení ohledně majetku H. P.
Dovolatel měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatele, se zabývalo řešením zásadních právních otázek, a to zda „v případě, že není možno dohledat listinu závěti, mohlo nebo nemohlo být jiným způsobem prokázáno, že tato listina existovala, a jaký byl její obsah“ (přičemž odvolacím soudem nebylo přihlíženo k tomu, že tu výpovědí svědků byla existence takové listiny doložena), a dále to, zda tu mělo či nemělo být přihlíženo k již uvedenému přijetí dědické přihlášky B. P. v řízení o dědictví po H. P. a k již citovanému usnesení soudu projednávajícího tuto pozůstalost z 26.4.1949, sp.zn. D III 934/1948.
Dovolatel spatřoval v řízení před odvolacím soudem vadu řízení (ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) v tom, že v rozporu s ustanovením §118a občanského soudního řádu nebyl upozorněn na změnu původního právního názoru odvolacího soudu (vyjádřeného v jeho předchozím usnesení z 20.12.2000, sp.zn. 12 Co 437/99), že žalobce bude „splňovat podmínku oprávněné osoby podle §3 odst. 2 ve spojení s ustanovením §3 odst. 4 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb., pokud prokáže, že B. P. zahájil poválečné restituční řízení. Odvolací soud a také už nezabýval tvrzením žalobce Ing. K. P., že je přímým dědicem H. P., třebaže žalobce od tohoto tvrzení neustoupil a navrhoval k němu provést konkrétní důkazy.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřoval dovolatel v tom, že odvolací soud se nesprávně postavil na stanovisko, že „při nedostatku hmotného substrátu závěti, kterou H. P. zřídila ve prospěch K. P. nemůže být vůbec otázka platnosti této závěti zvažována“. Nesprávně byla také posouzena otázka dědictví B. P., otce žalobce, po zůstavitelce H. P., když totiž odvolací soud tu nevycházel z usnesení Okresního soudu v Plzni z 26.4.1949, sp.zn. D III 934/48, jímž bylo, podle názoru dovolatele, o otázce dědictví B. P. rozhodnuto (byla přijata jeho dědická přihláška s tím, že si projedná pozůstalost sama byla mu také svěřena správa a užívání pozůstalosti).
Při posuzování dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád), platí i pro občanská soudní řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, není-li v zákoně č. 30/2000 Sb. stanoveno jinak (jako např. v bodech 15 a 17 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolatel měl za to, že při posuzování přípustnosti jeho dovolání by mělo být uváženo, že odvolací soud svým potvrzujícím rozsudkem vlastně změnil co do důvodů svého rozhodnutí rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; dále měl dovolatel za to, že jeho dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Jestliže ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu stanoví, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je nutno zákonem stanovenou změnu rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé v konkrétním případě posuzovat s přihlédnutím k věcnému obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a k obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně. Věcný obsah rozhodnutí dochází svého vyjádření především ve výroku rozhodnutí. V daném případě soud prvního stupně i odvolací soud dospěly ke shodnému závěru o zamítnutí žaloby žalobce domáhající se uložení povinnosti žalovaného uzavřít dohodu o vydání věcí podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb., protože žádný z těchto soudů neshledal na straně žalobce splněny zákonné předpoklady osoby oprávněné podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.). Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu nelze tu za uvedených okolností dospět k závěru, že tu bylo „změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé“, a to i když odvolací soud nevycházel ze zcela totožných důvodů pro vyslovení stejného výroku rozhodnutí. Nedospěl proto dovolací soud k závěru, že by byla dána v tomto případě přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo nutno vzhledem k výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřovalo, i vzhledem k obsahu dovolání dovolatele posoudit ještě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu i ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu spisu v této právní věci (sp.zn. 11 C 180/95 Okresního soudu Plzeň-město), z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nelze dovodit, že by v daném případě bylo rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešena právní otázka, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která by odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně.
Bylo nutno zabývat se i tím, zda tu nedošlo ze strany odvolacího soudu k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 občanského soudního řádu).
Z hmotně právních ustanovení se projednávaná právní věc týkala zejména ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., z jehož odstavců aplikoval a vykládal odvolací soud jmenovitě odstavec čtvrtý tohoto ustanovení.
V ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. jsou taxativně vypočteny (i ve stanoveném pořadí) další oprávněné osoby pro ty případy, kdy zemřelá osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., nebo osoba, která měla na věc uvedenou v §3 odst. 2 nárok uvedený v tomtéž odstavci tohoto ustanovení, zemřela před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit nebo byla-li prohlášena za mrtvou ke dni předcházejícímu uplynutí této lhůty.
Šlo tedy v daném případě o to, zda právní předchůdce žalobce Ing. K. P. – jeho otec B. P. měl v době přechodu věcí (uváděných v žalobě žalobce) na stát podle §6 zákona č. 87/1991 Sb. na tyto věci nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu či přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatný podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., došlo z důvodů rasové perzekuce.
Žalobce ani jeho právní předchůdce B. P. nebyl osobou, jejíž majetek přešel za války na tzv. Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu převodem, k němuž došlo z důvodů rasové perzekuce, prohlášeným za neplatný podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. Bylo tedy nutno se zabývat tím, zda, jak a kdy otec žalobce B. P., popřípadě žalobce sám, získal nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb., a kdy a jak ohledně majetku patřícího původní vlastnici H. P. došlo v rozhodné době (25.2.1948-1.1.1990) k jeho přechodu na stát podle ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. a zda nárok B. P. nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Žalobce opíral své tvrzení o to, že na něho přešel nárok na věci podle dekretu č. 5/1945 Sb., nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. v důsledku dědění majetku po H. P. jím samotným nebo jeho otcem B. P. Toto nabytí majetku děděním, o němž probíhalo pozůstalostní řízení u Okresního soudu v Plzni pod sp.zn. D III 934/48, muselo být posouzeno podle tehdy platných právních předpisů, tedy především podle dříve platného obecného zákoníku občanského z roku 1811.
Odvolací soud po provedeném dokazování a po zhodnocení tohoto dokazování dospěl k závěru, že tu podle tehdy platných právních předpisů nemohlo dojít k dědění ze zákona a nedošlo také k odevzdání dědictví (§819 obecného zákoníku občanského z roku 1811) po H. P. (prohlášené za mrtvou dnem 2.8.1942). Odvolací soud nepřihlížel k žalobcem tvrzeným právním důsledkům toho, že B. P. byla ponechána správa a užívání pozůstalosti (podle §810 obecného zákoníku občanského z roku 1811), když tu šlo o opatření před odevzdáním dědictví.
Nárok, který podle uváděných ustanovení citovaných právních předpisů, dříve platných, tedy žalobce, ani jeho právní předchůdce (otec B. P.) nezískal; tento nárok proto neměl (srov. §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), takže u neexistujícího nároku nebylo už rozhodné, kdy a jakým způsobem přešel na stát a zda měl či neměl být po 25.2.1948 uspokojen.
Právní posouzení existence nebo neexistence nároku ve smyslu ustanovení ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. odvolacím soudem nelze považovat za posouzení, jež by bylo v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 občanského soudního řádu).
Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatele, že jeho dovolání je přípustné, a to ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele jako dovolání nepřípustného podle ustanovení §243b odst. 3 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovaným na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání žalovaného k dovolání žalobce, rekapitulujícího procesní vyjádření žalovaného, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. dubna 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu