ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2386.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2386/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. M. K. a 2. J. T., 3. MUDr. J. S. a 4. L. H., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14.2.2002, sp.zn. 22 Co 30/2002, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 20 C 47/2000 (žalobců M. K., J. T. a MUDr. J. S. a L. H., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: A. F. n. m., a B. P. f., o 3.089.738,- Kč s příslušenstvím), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze 14.2.2002, sp.zn. 22 Co 30/2002, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 z 2.5.2001, čj. 20 C 47/2000-35.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 24.3.2000, aby žalovaným fondům bylo uloženo zaplatit jim 3.089.738,- Kč s úrokem z prodlení od 27.3.2000 do zaplacení jako náhradu za odstraněné (zbořené) objekty, jež byly pod čp. 146 postaveny na pozemku parc. č. 195 v katastrálním území Č. B. a byly zbořeny k žádosti bývalého národního podniku F. H. K. (na základě stavebního povolení ze 17.1.1969); šlo o obytné budovy, stáje, chlévy, stodoly, kůlny a silážní jámy. Výše úhrady za zbořené stavby byla určena znaleckým posudkem celkovou částkou 3.089.738,77 Kč (z toho dům částkou 529.327,72 Kč, garáže částkou 75.666,25 Kč, oplocení částkou 20.679,- Kč, studna částkou 2.948,- Kč, provozní stavby částkami 2.370,- Kč a 542,86 Kč a venkovní úpravy částkou 84.575,- Kč). Žalobci podali výzvu k náhradě za odstraněné stavby ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a to vůči povinné osobě – státnímu podniku R. v Č. B. Uvedený nárok nebyl při likvidaci tohoto státního podniku uspokojen a podle názoru žalobců (opírajícího se o informace získané při jednáních na Ministerstvu pro průmysl a stavebnictví, Ministerstvu financí a Ministerstvu zemědělství) jsou tu oba žalované fondy povolány poskytnout náhradu za uvedené demolované stavby.
Žalovaný F. n. m. ČR navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v této právní věci není pasívně legitimován; tento žalovaný vyslovoval názor, že by v daném případě ve vztahu k žalobcům „měl závazek za povinný státní podnik převzít P. f. ČR, neboť ustanovení §18a zákona č. 229/1991 Sb. s takovou možností převzetí závazku v souvislosti s likvidací povinné osoby počítá“.
Žalovaný P. f. ČR navrhl rovněž zamítnutí žaloby s tím, že také není v této právní věci pasívně legitimován, když tu nejde o případ, který má na zřeteli ustanovení §18a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., tedy o případ, kdy povinná osoba k poskytnutí náhrady podle ustanovení §14 až §16 a §20 zákona č. 229/1991 Sb. je obec nebo obecní úřad.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem z 2.5.2001, čj. 20 C 47/2000-35, žalobu žalobců zamítl. Rozhodl také, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo poukazováno především na to, že Okresní úřad-pozemkový úřad v K. svým rozhodnutím z 13.10.1993, ZNPÚ/246/92, jež nabylo právní moci 22.11.1993, rozhodl o návrhu žalobců, uplatněném podle zákona č. 229/1991 Sb., a to tak že žalobci nejsou čtvrtinovými podílovými spoluvlastníky (kromě jiných nemovitostí) také pozemku parc. č. 195 se stavbou čp. 146 v katastrálním území Č. B. Dále soud prvního stupně poukazoval ve svém rozhodnutí na ustanovení §13 odst. 2, §14 až §16 i §18a zákona č. 229/1991 Sb. i na ustanovení §18 odst. 2 zákona č. 171/1991 Sb., podle něhož tuto právní věc posuzoval. Na podkladě těchto ustanovení dospěl soud prvního stupně k právnímu závěru, že by žalované fondy byly povinnými osobami pouze v tom případě, kdyby zákon ukládal žalovaným fondům povinnost převzít závazek uvedeného státního podniku R. Č. B. Pokud šlo o žalovaný F. n. m. pak podle názoru soudu prvního stupně by měl povinnost vůči žalobcům jen v tom případě, že by šlo o vyrovnání nároku oprávněných osob podle zvláštních předpisů v souladu se schváleným privatizačním projektem; nárok státního podniku (v likvidaci) R. Č. B. nebyl však do privatizačního projektu zahrnut a majetek F. n. m. nelze použít k náhradě, kterou žalobci požadují. Povinnost k náhradě nestíhá ani P. f. ČR, neboť ustanovení §18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. „pouze konstatuje, že P. f. může převzít závazky povinných osob tam, kde povinnou osobou je státní podnik nebo právnická osoba, jejímž zakladatelem je stát, v tom případě, kdy před privatizací nebo před likvidací takové právnické osoby nebyly tyto nároky vypořádány“; není tedy P. f. ČR uložena povinnost vyplatit náhradu za nevydané pozemky.
Soud prvního stupně byl i toho názoru, že „nárok žalobců je promlčen, neboť žalobci mohli uplatnit nárok u povinných osob na vyplacení náhrady nejpozději do pěti roků ode dne 24.6.1991“; žaloba žalobců byla však podána až 24.3.2000.
Z uvedených důvodů byla proto žaloba žalobců soudem prvního stupně zamítnuta a o nákladech řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalovaným náklady řízení nevznikly.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 14.2.2002, sp.zn. 22 Co 30/2002. Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uváděl, že soud prvního stupně učinil v řízení správné a postačující skutkové zjištění, z nichž vyvodil i správné skutkové závěry a že pochybení se nedopustil ani při právním posouzení věci. Shodně se závěrem soudu prvního stupně neshledal na straně žalovaných, že by je stíhala žalobci tvrzená hmotně právní povinnost, takže ani jeden ze žalovaných není v této právní věci pasívně legitimován. Vůči F. n. m. by bylo možné v souladu se zákonem č. 171/1991 Sb. domáhat se restitučních náhrad, jestliže by v rozhodnutí o privatizaci byly zahrnuty nároky oprávněných osob podle zvláštních předpisů. Vůči P. f. ČR je převzetí závazků povinných osoba na poskytnutí náhrad v právní úpravě koncipováno jen jako možnost, nikoli jako zákonná povinnost (§18a zákona č. 229/1991 Sb.).
Odvolací soud ve svém rozsudku ještě uvedl, že „pro úplnost zbývá dodat, že otázkou promlčení se soud prvního stupně zabýval nadbytečně, protože její posouzení by přicházelo v úvahu jedině tehdy, pokud by námitku promlčení uplatnila osoba pasívně legitimovaná,což žalovaní nejsou“.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný a při rozhodování o nákladech řízení bylo přihlíženo k tomu, že žalovaným v odvolacím řízení náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která v řízení žalobce zastupovala, dne 24.4.2002 a dovolání bylo předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 24.5.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
V dovolání dovolatelů bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali dovolatelé na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu a měli za to, že jejich dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a řeší otázku v rozhodnutí dovolacího soudu dosud neřešenou. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že žalobci uplatnili jako oprávněné osoby řádně a včas nárok na náhradu za odstraněné nemovitosti podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. Se svým nárokem neuspěli při projednávání privatizačního projektu, týkajícího se státního podniku R. Č. B. na Ministerstvu pro průmysl a stavebnictví. Dovolatelé podali žalobu proti tomuto podniku, který byl Ministerstvem průmyslu a obchodu označen jako povinná osoba, a tato žaloba byla projednávána u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 5 C 236/93; v tomto řízení účastníci navrhli přerušení řízení, neboť se dohodli ve smyslu ustanovení §16 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. o způsobu náhrady. Likvidátor podniku R. Č. B. požádal Ministerstvo průmyslu a obchodu o součinnost při uspokojení restitučního nároku žalobců; náměstek ministra průmyslu a obchodu se dne 1.3.1994 obrátil na předsedu P. f. ČR se žádostí, aby tento fond převzal závazek státního podniku R. k vypořádání náhrady 3.089.738,77 Kč vůči žalobcům ve smyslu ustanovení §18a zákona č. 229/1991 Sb. P. f. ČR však tento závazek nepřevzal s tím, že přebírá jen závazky likvidovaných podniků, jejichž zakladatelem je Ministerstvo zemědělství ČR. Při jednání s Ministerstvem pro správu národního majetku ČR a s Ministerstvem financí ČR vyslovilo Ministerstvo financí ČR dne 17.5.1996 pod čj. 111/13 názor, že český stát by měl tento dluh uhradit a že organizací, která úhradu provede, by měl být F. n. m. Tento fond pak doporučil žalobcům „vzhledem k nepřehlednosti a složitosti situace jako nejvhodnější a nejschůdnější řešení uplatnit nárok žalobců u soudu“.
Dovolatelé na základě uvedeného řešení jejich nároku pokládají právní posouzení tohoto nároku soudy obou stupňů za nesprávné a odporující ustanovením zákona č. 229/1991 Sb.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož není-li v tomto zákoně stanoveno jinak (jak např. v bodech 15 a 17 uvedených přechodných ustanovení), platí zákon č. 30/2000 Sb. i pro občanská soudní řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).
V daném případě směřovalo dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání bylo třeba posoudit, jak na to poukazovali i dovolatelé, podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě dovolací soud z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp.zn. 20 C 47/2000, z obsahu dovolání dovolatelů, ale ani z vlastních poznatků neshledal, že by tu šlo v rozhodnutí odvolacího soudu o řešení otázky, která by odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně. Nelze mít ani za to, že by tu šlo o řešení otázky, která by dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a to alespoň zčásti (srov. např. stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996, str. 53-54 /131-132/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a v souvislosti s judikaturou soudů při řešení souvisejících otázek (např. v otázce vlivu promlčení hmotně právního nároku na řešení v občanském soudním řízení vznesené námitky takového promlčení).
V dovolacím řízení v daném případě bylo nutné se zabývat k objasnění otázky přípustnosti dovolání dovolatelů i tím, zda odvolacím soudem bylo či nebylo posouzení projednávané právní věci v rozporu s hmotným právem.
Již v dříve publikovaných právních závěrech poukázal Nejvyšší soud na to, že při uplatňování nároků u soudu je třeba vždy pamatovat na promlčecí (prekluzivní) lhůty. Soudy mají v tomto směru poučovací povinnost vůči účastníkům řízení, zejména o významu a následcích promlčení a musí dbát i na to, aby ustanovení o promlčení (prekluzi) byla správně uplatňována a používána. Ustanovení o promlčení (prekluzi) obsahují totiž základní právní zásady (srov. k tomu Sborník IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986, str. 42).
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 29/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vysloveno, že dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení nároku, nemůže soud promlčené právo (nárok) přiznat; to platí i v případech, ve kterých ještě není prokázána odpovědnost nebo výše nároku.
Tyto uveřejněné právní závěry z judikatury soudů měl dovolací soud na zřeteli a vycházel z nich na rozdíl od právního názoru odvolacího soudu, který měl za to, že v daném případě se soud prvního stupně „zabýval nadbytečně otázkou promlčení, protože její posouzení by přicházelo v úvahu jedině tehdy, pokud by námitku promlčení uplatnila osoba pasívně legitimovaná, což žalovaní nejsou“.
V důsledku tohoto právního názoru odvolacího soudu na výklad ustanovení hmotně právního předpisu o promlčení a o vlivu právní úpravy promlčení na postup při posuzování vznesené námitky promlčení ze strany účastníků občanského soudního řízení, došlo v daném případě k tomu, že řešení projednávané právní otázky odvolacím soudem bylo v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 občanského soudního řádu).
Odvolací soud postupoval také v rozporu s ustanovením §212 občanského soudního řádu, podle něhož odvolací soud projedná odvolání v mezích, ve kterých se dovolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolatelé totiž v daném případě ve svém dovolání z 18.9.2001 vznášeli výslovně i námitky proti právnímu závěru soudu prvního stupně o žalovanými namítaném promlčení jejich žalobou uplatněného nároku (uváděli: „Absence námitky promlčení není zde na místě“). Této skutečnosti nebyl adekvátní zjednodušený právní závěr odvolacího soudu, že „otázkou pasívní legitimace se soud prvního stupně zabýval nadbytečně, protože její posouzení by přicházelo v úvahu jedině tehdy, pokud by námitku promlčení uplatnila osoba pasívně legitimovaná, což žalovaní nejsou“.
Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k právnímu závěru, že v daném případě je dovolání dovolatelů přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu a ustanovení §237 odst. 3 /v závěru/ občanského soudního řádu („… nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem“). Dovolací soud shledal rovněž opodstatněným uplatněný dovolací důvod, že totiž rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věc (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), jakož i to, že řízení u dovolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu. Pokud šlo o rozsudek soudu prvního stupně, uvedený soud v něm nevycházel sice ze stejného právního názoru jako odvolací soud (že posouzení otázky promlčení by přicházelo v úvahu jedině tehdy, pokud by námitku promlčení uplatnila osoba, jejíž pasívní legitimace je doložena), avšak soud prvního stupně posoudil důvodnost námitky promlčení, uplatněnou žalovanými, jen jako otázku doplňující („pro úplnost soud konstatuje …“) se stručným odůvodněním, zejména bez uvedení toho (srov. §157 odst. 2 občanského soudního řádu), o které důkazy opřel svá skutková zjištění o promlčení nároku žalobců a jakými úvahami se při hodnocení důkazů v tomto smyslu řídil. Proto má dovolací soud za to, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně a přikročil tedy podle ustanovení §243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu i ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Soud prvního stupně se v součinnosti s účastníky řízení v dalším průběhu řízení zaměří na všestranné a zevrubné objasněné důvodnosti nebo nedůvodnosti námitky promlčení, vznesené žalovanými v řízení před soudem prvního stupně (viz protokol o jednání u Obvodního soudu pro Prahu 2 z 23.4.2001 na čl. 29 spisu sp.zn. 20 C 47/2000). Soud prvního stupně bude mít na zřeteli, že uplynula-li zákonem stanovená promlčecí doba a oprávněná osoba v ní případně stanoveným způsobem u soudu své právo nevykonala, vzniká povinné osobě oprávnění vznést námitku promlčení a způsobit tak stav, že se oprávněná osoba nemůže s úspěchem domáhat u soudu svého práva; důvodné vznesení námitky promlčení v občanském soudním řízení má totiž za následek, že soud nemůže oprávněné osobě právo (nárok) přiznat (viz stanovisko uveřejněné pod č. 29/1983, str. 183 /455/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); zaměřením řízení na otázku promlčení dochází k nejúčelnějšímu zjišťování skutečného stavu pro rozhodnutí ve věci samé (srov. k tomu rovněž č. 29/1983, str. 182 /č54/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože tu došlo ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu, potom v případě neshledal-li by soud prvního stupně námitku promlčení důvodnou, má možnost rozhodnout jen o této otázce (srov. §152 odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu) anebo může přistoupit po dalším objasnění a posouzení jmenovitě údajů obsažených v dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu (viz čl. 56 a 57 spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp.zn. 20 C 47/2000) k rozhodnutí o celé projednávané věci (srov. §152 odst. 2, věta první, občanského soudního řádu).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta první, a §226 odst. 1 občanského soudního řádu). V novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně o dosavadních nákladech řízení včetně nákladů řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 12, věta třetí, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. března 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu