ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.241.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 241/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání A. A., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 12. 9. 2001, sp. zn. 8 C 564/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C 246/91 (žalobkyně A. A., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ J. H., 2/ R. K. a 3/ Z. K., o ochranu osobnosti), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 22. 7. 1991, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze 16. 11. 1998, č. j. 35 C 266/91-272 (ve znění doplňujícího rozsudku ze 6. 5. 1998, č. j. 35 C 246/91-311), jímž bylo uloženo žalovaným zaslat žalobkyni omluvný dopis tohoto znění: „V dopise, který jsme zaslali M. v., z něhož část byla dne 29. 11. 1990 otištěna v článku nazvaném P. k. D., jsme uvedli, že paní A. A. jsme měli možnost bezprostředně poznat jako člověka necharakterního, se špatnou pracovní morálkou a špatnými lidskými vlastnostmi, že proto také byla před časem z našeho kolektivu vyloučena, že jsme ji poznali jako osobu, která musí, snad za každou cenu, narušovat mezilidské vztahy a že jí bylo, podle zcela záhadných kriterií uděleno vyznamenání Vzorný pracovník dopravy. Tato tvrzení však nebyla podložena žádnými objektivními informacemi, vycházela pouze z našich subjektivních názoru, nejsou tedy pravdivá, a proto se paní A. A. omlouváme“. Byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni každý částku 5.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozhodnutí. Výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno řízení ohledně zaplacení částky 135.000,- Kč, tedy 45.000,- Kč od každého ze žalovaných, a ohledně žalobkyní vyžadovaného uložení povinnosti vyvěsit na informační skříňce v nástupní místnosti řidičů na Provozovně autobusů v O. – P. omluvný dopis ve znění stejném jako shora uvedený omluvný dopis. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyní bylo uloženo zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na náklady řízení 9.821,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo uloženo zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na náhradu nákladů řízení, a to každému ze žalovaných, 3.273,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Doplňujícím rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze 6. 5. 1999, č. j. 35 C 246/91-311, byl uváděný rozsudek soudu prvního stupně z 22. 7. 1991, č. j. 35 C 266/91-272, doplněn ve výroku ukládajícím žalovaným zaslat žalobkyni omluvný dopis upřesněním lhůty k zaslání omluvného dopisu. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě z 1. 6. 1999, č. j. 35 C 266/91-320, nebylo žalobkyni přiznáno osvobození od soudních poplatků. Usnesením Okresního soudu v Ostravě z 20. 4. 1999, č. j. 35 C 246/91-304, byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání částkou 4.000,- Kč do 3 dnů od doručení tohoto usnesení.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze 16. 11. 1998, č. j. 35 C 246/91-272 (ve znění doplňujícího rozsudku ze 6. 5. 1999, č. j. 35 C 246/91-311), bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 24. 9. 1999, sp. zn. 8 Co 610/99. Tímto rozsudkem bylo nejprve zastaveno řízení o odvolání všech žalovaných. Uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl změněn v té části, pokud jím bylo rozhodováno o žalobním návrhu na zaplacení 45.000,- Kč ze strany žalovaných žalobkyni, a to tak, že návrh na zaplacení této částky byl zamítnut. Ve výrocích o nákladech řízení účastníků řízení a státu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě z 24. 9. 1999, sp. zn. 8 Co 610,611,612/99, bylo ještě rozhodnuto tak, že řízení o odvolání žalobkyně do výroku označeném II, rozsudku ze 16. 11. 1998, č. j. 35 C 246/91-272 (ve znění doplňujícího rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze 6. 5. 1999, č. j. 35 C 246/91-311) bylo zastaveno; usnesení Okresního soudu v Ostravě z 1. 6. 1999, č. j. 35 C 246/91-320, bylo odvolacím soudem potvrzeno; také usnesení Okresního soudu v Ostravě z 20. 4. 1999, č. j. 35 C 246/91-304, bylo odvolacím soudem potvrzeno.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 31. 5. 2000, IV. ÚS 581/99, byl rozsudek odvolacího soudu (Krajského soudu v Ostravě z 24. 9. 1999, sp. zn. 8 Co 610/99) zrušen.
Ústavní soud ČR ve svém nálezu uváděl, že ústavní stížnost A. A. pokládá za důvodnou. Ústavní soud ČR vytýkal odvolacímu osudu, že ve svém rozhodnutí se spokojil pouze s konstatováním, že soud prvního stupně vycházel ze závěru, že nebylo prokázáno, že by ve značné míře byla snížena důstojnost či vážnost A. A. ve společnosti a v rodině, když (jak uvedl) neměl jinou možnost než vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Ústavní soud tu zdůrazňoval, že z ustanovení občanského soudního řádu vyplývá povinnost řádného odůvodněného rozhodnutí, jako nutná náležitost spravedlivého procesu vylučující libovůli při soudním rozhodování, představující součást práva na řádný proces (ve smyslu č. l. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článek I. Ústavy České republiky). Podle názoru Ústavního soudu ČR však z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě z 24. 9. 1999, sp. zn. 8 Co 610/99, není patrno, zda a jakým způsobem byl zhodnocen fakt, že nastala objektivní změna situace, způsobená délkou řízení a zánikem M. v.; to mělo, podle názoru Ústavního soudu ČR, za následek nutnost zabývat se tím, zda omluva žalovaných, k níž byli žalovaní pravomocně zavázání formou osobního dopisu, je s to vyvrátit nepříznivé následky uveřejněného článku, zejména ve vztahu k jiným osobám než k žalobkyni. Odvolací soud se tedy měl, podle názoru Ústavního soudu ČR, zabývat úvahou, zda uložení povinnosti zaslat žalobkyni omluvný dopis je přiměřeným i postačujícím zadostiučiněním ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud primární způsob zadostiučinění byl v době rozhodování odvolacího soudu natolik oslaben, že svým způsobem by pozbýval své funkce, bylo povinností odvolacího soudu ještě pečlivěji zvažovat přiměřené zadostiučinění finanční. Ústavní soud proto dospěl k výslednému závěru, že k tomuto v posuzované právní věci nedošlo. Bylo tedy rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno pro rozpor s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Po zrušení rozsudku odvolacího soudu Ústavním soudem ČR při jednání u odvolacího soudu, konaném 12. 9. 2001, účastníci řízení přednesli svá základní procesní vyjádření a závěrečné návrhy. Poté odvolací soud vynesl rozsudek z téhož dne (sp. zn. 8 Co 564/2001 Krajského soudu v Ostravě). Tímto rozsudkem bylo vysloveno, že řízení o odvolání všech žalovaných bylo zastaveno; dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze 16. 11. 1998, č. j. 35 C 246/91-27, ve znění doplňujícího rozsudku ze 6. 5. 1999, č. j. 35 C 246/91-311, se v napadené části, tj. pokud bylo požadováno, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 45.000,- Kč se mění tak, že žalobní návrh na zaplacení této částky se zamítá. Ve výrocích o náhradě nákladů řízení účastníků i státu byl rozsudek soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího rozsudku) potvrzen. Výrokem svého rozsudku odvolací soud vyslovil, že se připouští dovolání proti tomuto rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že ve smyslu zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR se zabýval úvahami o nadměrné délce probíhajícího soudního řízení v této právní věci, dále otázkou důsledků zániku vydávání M. v., v němž byl uveřejněn článek „P. k. D.“, na který žalobkyně ve svém žalobním návrhu poukazovala, a posléze i tím, zda satisfakce, poskytnutá žalobkyni soudem prvního stupně uložením povinnosti zaslat omluvný dopis, dostačujícím zadostiučiněním ve smyslu ustanovení §13 občanského zákoníku.
Odvolací soud vyslovoval názor, že „délka řízení bez ohledu na případné zavinění některou z procesních stran nemůže jít k tíži žádného z účastníků právního vztahu“. Dále vyslovoval odvolací soud názor, že dva ze čtyř žalobních návrhů žalobkyně (uveřejnění omluvy žalovaných v M. v. ve vývěsních skříňkách tohoto časopisu) se staly objektivně nemožnými a proto tomu odpovídá ta okolnost, že tyto žalobní návrhy byly žalobkyní vzaty zpět.
Odvolací soud byl posléze toho názoru, že s ohledem na skutkový stav, správně zjištěný soudem prvního stupně, je v daném případě postačující morální satisfakce, přiznána již soudem prvního stupně, a že tu nejsou podmínky pro přiznání satisfakce v penězích; zaslání omluvného dopisu, obsahující text uvedený již v rozsudku soudu prvního stupně je zcela přiměřenou satisfakcí žalobkyni za zásah do práva na ochranu osobnosti, k němuž došlo ze strany žalovaných publikací článku uveřejněného žalovanými v M. v. dne 22. 11. 1990 pod názvem „P. k. D.“.
Z uvedených důvodů tedy odvolací soud shledal opět rozsudek soudu prvního stupně věcně správným (a to i z důvodů, které už byly vyloženy v předchozím rozsudku z 24. 9. 1999); odvolací soud pouze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nárok žalobkyně na přiznání peněžitého plnění zamítl (místo původního výroku o zastavení řízení o tomto nároku žalobkyně). Ve výroku o nákladech řízení poukazoval odvolací soud na ustanovení §224 odst. 2, §142 odst. 3 i §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 10. 10. 2001 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Okresního soudu v Ostravě dne 24. 10. 2001, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka uváděla, že její dovolání směřuje do všech výroků dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyjma výroku o zastavení řízení o odvolání všech žalovaných a výroku, jímž bylo připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Co do přípustnosti dovolání uváděla dovolatelka, že tato přípustnost je dána rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 12. 9. 2001, sp. zn. 8 Co 564/2001. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to v základní otázce sporu, zda totiž žalobkyni náleží finanční satisfakce za situace, kdy došlo k zásahu do její cti a důstojnosti mediální cestou, přičemž odstranění následků zásahů formou omluvy nejen omluvným dopisem, ale také jeho uveřejněním v již zaniklé tiskovině, v níž byl uveřejněn článek dotýkající se cti a důstojnosti žalobkyně, již není v původně navrhované formě omluvného článku možné.
Dovolatelka byla toho názoru, že pouze privátní omluva tu nemůže být považována za postačující zadostiučinění. Značná míra snížení její důstojnosti je dána jednak obsahem nepravdivých informací a jednak i způsobem jejich prezentace mediální formou v tisku. Dovolatelka poukazovala na to, co uvedl Ústavní soud ČR ve svém zrušovacím nálezu z 31. 5. 2001, IV. ÚS 581/99, že totiž „pokud je primární způsob zadostiučinění v době rozhodování soudu již natolik oslaben, že svým způsobem pozbývá své funkce, je povinností soudu tím pečlivěji zvažovat přiznání zadostiučinění finanční“. Jestliže dovolací soud z tohoto právního závěru nevycházel, třebaže byl pro něho tento závěr Ústavního soudu závazný, porušil svým rozhodováním to, co vyplývá z článku 89 odst. 2 Ústavy ČR a také z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatelka vyslovovala své přesvědčení, že odvolací soud nesprávně hodnotil v řízení provedené dokazování, neboť naplnění hmotněprávních ustanovení v tomto sporu posuzoval mechanicky a izolovaně, jako by nebylo v kompetenci soudu o právu žalobkyně rozhodovat na základě plně zjištěného skutkového stavu a přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. Odvolací soud nesprávně postupoval při hodnocení důkazů, jestliže objektivní skutečnosti (jako např. délku trvání sporu nebo zánik periodika, v němž byl uveřejněn článek se zásahem do práva žalobkyně na ochranu osobnosti) přičítá k tíži žalobkyně jako úspěšné účastnici sporu.
Při posuzování dovolání dovolatelky vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Na to také odvolací soud ve svém rozhodnutí z 12. 9. 2001, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, správně poukazoval.
Dovolání dovolatelky tu bylo přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, když odvolací soud ve výroku svého rozsudku vyslovil podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), že dovolání je tu přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Vyslovil-li odvolací soud výrok o přípustnosti dovolání proti svému rozhodnutí, musí také uvést, že tak činí pro zásadní význam rozhodnutí po stránce právní (popřípadě pro zásadní význam řešení dílčí právní otázky) a v čem tento zásadní význam spatřuje (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V daném případě uvedl odvolací soud (na str. 9 svého rozsudku z 12. 9. 2001, sp. zn. 8 Co 564/2001), že tu jde o posouzení otázky, zda na míru a způsob satisfakce ve smyslu ustanovení §13 občanského zákoníku může či nemůže mít vliv délka řízení v právní věci a zda může či nemůže mít vliv i okolnost, že se nelze domáhat satisfakce uveřejněním omluvy v tisku proto, že příslušná tiskovina zanikla.
Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (byl zaujat právní závěr, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech.
Při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku musí mít soud prokázáno, že jsou tu okolnosti dokládající, že v konkrétním případě nestačí zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku, a to z hlediska intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých žalobci vzhledem na postavení žalobce v rodině a ve společnosti (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěru, že dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů soudem podle ustanovení §132 občanského soudního řádu).
Z těchto citovaných právních závěrů z uveřejněné soudní judikatury, použitelných i v daném případě, vycházel dovolací soud při posuzování dovolání dovolatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 12. 9. 2001, sp. zn. 8 Co 564/2001.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a §239 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) tu nebylo možné rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních a nebylo tu rovněž možné spatřovat dovolací důvod v uplatnění výtky hodnocení důkazů odvolacím soudem. Nepřipadalo tu tedy v úvahu zabývat se rozsahem a správností skutkových zjištění soudů obou stupňů ohledně intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých žalobkyni vzhledem na postavení žalobkyně v rodině a ve společnosti.
Pokud šlo o posouzení odvolacím soudem vymezené jím řešené právní otázky, kterou pokládal za právní otázku zásadního významu („zda na míru a způsob satisfakce ve smyslu §13 občanského zákoníku může či nemůže mít vliv délka řízení v právní věci a zda může či nemůže mít vliv okolnost, že se nelze domáhat satisfakce zveřejněním omluvy v tisku proto, že příslušná tiskovina zanikla“), odvolací soud při svém rozhodování bral v úvahu právní závěr, zaujatý ve zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR z 31. 5. 2001, IV. ÚS 581/99, že totiž odvolacím soudem shora uváděné okolnosti je třeba mít na zřeteli při úvaze o použití ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (na rozdíl od svého předchozího rozhodnutí, kdy k těmto okolnostem nepřihlížel), ale zároveň vycházel z toho, že rozhodující je tu zjištění a posouzení toho, zda jsou tu splněna hlediska intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých žalobkyni z neoprávněného zásahu žalovaných co do postavení žalobkyně v rodině a ve společnosti (srov. k tomu již shora citované závěry z rozhodnutí uveřejněného pod č. 21/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Nejsou-li tato hlediska dána (a v daném případě odvolacím soudem shledána nebyla), nemohl dovolací soud při nemožnosti přezkoumávání skutkových zjištění odvolacího soudu a posuzování způsobu hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu, dané tím, že tu šlo o přípustnost dovolání jen k řešení odvolacím soudem vymezené právní otázky zásadního významu, dospět k závěru, že v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje její dovolání, šlo o řešení právní otázky zásadního právního významu, jež by mohlo přinést právní závěry odchylující se od ustálené judikatury nebo přinášející judikaturu novou (srov. k tomu shora již citovaný právní závěr z usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 189/95).
Neshledal proto dovolací soud dovolání dovolateky důvodným v tom smyslu, že by jejím dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, odchylujícím se od právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
Přikročil tedy dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolateka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. ledna 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu