ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2461.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2461/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání S. V., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 8.7.2002, sp.zn. 56 Co 168/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.zn. 18 C 281/2000 (žalobkyně S. V., zastoupené advokátkou, proti žalovanému P. f. ČR, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 8.7.2002, sp.zn. 56 Co 168/2002, i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze 14.3.2002, čj. 18 C 281/2000-70.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 29.12.2000, se domáhala žalobkyně, aby žalovanému fondu bylo uloženo uzavřít se žalobkyní do 14 dnů od právní moci rozsudku smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 111/1 (louky o výměře 3.219 m2) a pozemku parc. č. 113/1-orné půdy (o výměře 5.502 m2) v N. V. Žalobkyně uváděla, že se domáhá uzavření dohody se žalovaným fondem o vydání náhradních pozemků za nevydané pozemky v téže obci (jež byly oceněny částkou 27.542,50 Kč). Takovou smlouvu odmítl žalovaný fond se žalobkyní uzavřít s tím, že žalobkyně je devizovou cizozemkyní ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 219/1995 Sb. a převedení pozemků do vlastnictví žalobkyně brání ustanovení §3 zákona č. 229/1991 Sb.; podle názoru žalobkyně se však uváděné ustanovení týká jen cizozemců, kteří nejsou občany České republiky.
Žalovaný fond navrhl zamítnutí žaloby s tím, že podle ustanovení §17 zákona č. 219/1995 Sb. (devizového zákona) a §3 zákona č. 229/1991 Sb. není přípustné nabývání půdy v České republice devizovými cizozemci. Žalovaný fond poukazoval i na to, že žalobkyně má podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nárok na finanční náhradu za nevydané pozemky.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku z 13.6.2001, čj. 18 C 281/2000-47, byla žaloba žalobkyně zamítnuta; žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 4.524,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že v době, kdy nabyl účinnosti zákon č. 229/1991 Sb., platil ještě zákon č. 528/1990 Sb. (devizový zákon) a teprve k 1.10.1995 nabyl účinnosti nový devizový zákon (zákon č. 219/1995 Sb.). Od 24.6.1991 nemohl proto žádný cizozemec nabýt převodem vlastnictví k půdě v České republice. Avšak ani po nabytí účinnosti nového devizového zákona (zákona č. 219/1995 Sb.) nelze mít za to, že by jím došlo ke zrušení nejen předchozího devizového zákona (zákona č. 528/1990 Sb.), ale také zvláštního předpisu, jímž je ustanovení §3 zákona č. 229/1991 Sb. Nebyl tu tedy ani nadále možný převod vlastnictví k půdě devizovým cizozemcům, mezi něž patří i žalobkyně, která je sice státní občankou ČR, ale má trvalý pobyt v cizině. Skutečnost, že žalovaný fond jednal se žalobkyní o převodu náhradních pozemků za nevydávané pozemky (§11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), nemůže nic měnit na tom, neboť taková smlouva, i kdyby k ní došlo, by byla neplatná (§39 občanského zákoníku) právě pro rozpor s ustanovením §3 zákona č. 229/1991 Sb. Proto byla žaloba žalobkyně soudem prvního stupně zamítnuta a o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení ze 14.3.2002, čj. 18 C 281/2000-70) rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 8.7.2002, sp.zn. 56 Co 168/2002. Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, ale doplnil dokazování o důkaz spisem Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp.zn. 12 C 342/99; z obsahu tohoto spisu bylo zjištěno, že žalobkyně proti témuž žalovanému uplatnila žalobou, podanou u soudu 22.12.1999, požadavek na určení, že žalobkyně má právo nabýt od žalovaného do svého vlastnictví bezúplatným převodem pozemky parc. č. 111/1-louku a parc. č. 113/1-ornou půdu v N. V.; řízení v této právní věci bylo pravomocně zastaveno. Soud prvního stupně posuzoval sice žalobkyni jako osobu oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., která uplatnila svůj nárok u Okresního úřadu-pozemkového úřadu ve F., který o tomto nároku rozhodl svým rozhodnutím z 9.10.1996, čj. PZÚ 448/96-A-Knv., ale nárok navrhující S. V. nebylo možné uspokojit pro zákonnou překážku vyjádřenou v §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ježto šlo o pozemky, které nelze vydat. Jednání žalobkyně o bezúplatný převod náhradního pozemku i přes sepsání smlouvy na pracovišti P. f. ČR ve F. nebylo posléze úspěšné, když smlouva nebyla přijata k registraci a nebyla zanesena do evidence P. f. ČR s odůvodněním pro překážku vyjádřenou v §3 zákona č. 229/1991 Sb., když totiž půdu nelze převést na devizového cizozemce, a to bez připuštění výjimky. Žalobkyně je pak devizovou cizozemkyní ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 219/1995 Sb., protože nemá v tuzemsku trvalý pobyt.
Proto byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu; o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 20.8.2002 a dovolání bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku dne 14.10.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazovala dovolatelka na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, protože měla za to, že tu odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil otázku po právní stránce zásadního významu. Jako dovolací důvod uplatňovala dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka ve svém dovolání zdůrazňovala, že nepokládá za správný názor odvolacího soudu, opírající se o takový výklad ustanovení §3 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož by nebylo dovoleno nabýt půdu v České republice nejen cizím státním občanům, ale i občanům České republiky, kteří mají trvalý pobyt v cizině. Dovolatelka v této souvislosti poukazovala na to, že tato otázka je v rozhodování odvolacích soudů řešena rozdílně, jak ostatně sám odvolací soud připustil ve svém rozsudku, že se totiž odchýlil od právního názoru vyjádřeného v jiném rozsudku téhož odvolacího soudu, zaujatého v jiné právní věci. Podle názoru dovolatelky správný právní názor je takový, že její právo nabýt nemovitosti včetně půdy na území České republiky vyplývá přímo z ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., jakož i z ustanovení §4 odst. 3 a §17 zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatelka dále zastávala názor, že se výkladem citovaných právních předpisů nelze vrátit k právní situaci před vydáním zákona č. 29/1996 Sb. a před vydáním zákona č. 30/1996 Sb., v důsledku nichž došlo ke zrušení podmínky trvalého pobytu občanů ČR na území republiky. Nelze dospět ani k takovému výkladu citovaných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a č. 219/1995 Sb., že by tu sice byl dán nárok na vydání původních pozemků, ale nikoli pozemků náhradních.
Přípustnost dovolání dovolatelky, směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, bylo nutno posoudit, jak na to poukazovala dovolatelka i odvolací soud, pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, neboť jiný důvod přípustnosti dovolání nebyl dovolatelkou tvrzen a ani dovolacím soudem nebyl shledán.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudu je dovolání přípustné i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě účastníci řízení ve svých podáních i odvolací soud ve svém rozhodnutí konkrétně poukázali na to, že alespoň ve dvou dalších případech odvolací soudy řešily výklad ustanovení §3 zákona č. 229/1991 Sb. odlišně než tak učinil odvolací soud v tomto případě (sp.zn. 18 C 281/2000 Okresního soudu ve Frýdku-Místku). Musel tedy dovolací soud konstatovat, že je dovolání dovolatelky přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a §237 odst. 3 občanského soudního řádu, když tu šlo v rozhodnutí odvolacího soudu o řešení právní otázky, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně.
Dovolatelka odůvodňovala své dovolání tím, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §3 a §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., která se projednávané právní věci nepochybně týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V dovolacím řízení bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §3 zákona č. 229/1991 Sb. nelze půdu převést do vlastnictví devizových cizozemců.
V ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je stanoveno, kdy pozemky nebo jejich část nelze oprávněné osobě (oprávněným osobám) vydat. V takových případech pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky, jež jsou ve vlastnictví státu, postupem podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona státní občan České republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25.2.1948 do 1.1.1990 způsobem uvedeným v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud v daném případě při aplikaci a výkladu ustanovení §3 zákona č. 229/1991 Sb. (v souvislosti s ustanovením §11 odst. 1 téhož zákona) vycházel z toho, že pojem „devizoví cizozemci“ je nutno vyložit zcela podle zákona č. 219/1995 Sb. (devizového zákona), a to nejen co do vymezení pojmů „devizový tuzemec“ a „devizový cizozemec“ (srov. §1 odst. 1 písm. b/ a c/ zákona č. 219/1995 Sb.), ale také co do obsahu a uplatňování tohoto pojmu totožně s normou a praxí devizovou. Nebral zřetel na to, že devizový zákon klade pro účely tohoto zákona podstatný důraz na trvalý pobyt devizového tuzozemce a že význam trvalého pobytu pak při vymezení pojmu devizového cizozemce pokládá rovněž za podstatný.
V zákonu č. 229/1991 Sb., stejně jako v dalších právních předpisech restituční povahy, zejména v zákoně č. 87/1991 Sb., byl však již zákonný předpoklad trvalého pobytu na území České republiky v dalším legislativním vývoji opuštěn (v souvislosti se zákonem č. 229/1991 Sb. srov. zákon č. 29/1996 Sb. a č. 30/1996 Sb.). Tuto důležitou skutečnost je třeba mít na zřeteli při výkladu pojmu „devizový cizozemec“ (v §3 zákona č. 229/1991 Sb.), a to jen pro účely aplikace ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., která v tomto smyslu není zcela totožná s aplikací i výkladem ustanovení devizového zákona.
Stejně při výkladu pojmu „převést do vlastnictví“ (v §3 zákona č. 229/1991 Sb.) je třeba mít na zřeteli, že vydání nemovitosti podle ustanovení §6 zákona č. 229/1991 Sb. je zvláštním právním institutem, který jednak není totožný s vydáním věci vlastníkovi tím, kdo mu ji neprávem zadržuje (§126 odst. 1 občanského zákoníku), ale nejde tu také o přechod ze zákona, ani o pouhý smluvní převod nemovitosti podle ustanovení §132 odst. 1 občanského zákoníku (srov. č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 48 /126/). Obdobně je třeba vidět a chápat rozdíl mezi smluvním převedením nemovitosti do vlastnictví nabyvatele (např. při koupi či darování) a mezi přiznáním náhrady oprávněné osobě za nemovitost, kterou jí nelze vydat (§11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), když tu náhrada „spočívá v poskytnutí nemovitosti ve správě pozemkového fondu“ (viz §18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).
Při uvážení uvedených okolností, které je třeba mít na zřeteli při aplikaci a výkladu ustanovení §3 zákona č. 229/1991 Sb. (v souvislosti s ustanoveními §11 odst. 1 a §18a odst. 2 téhož zákona) dospívá proto dovolací soud k závěru, že nelze přesvědčivě přisvědčit názoru odvolacího soudu v daném případě, že by ustanovení §3 zákona č. 229/1991 Sb. bylo překážkou možnosti přiznat oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb. náhradu za nemovitost, kterou nelze vydat (§11 odst. 1 téhož zákona), a to i náhradu spočívající v poskytnutí nemovitosti, jež je ve správě pozemkového fondu (srov. §18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.), nevyjímaje ani půdu, státnímu občanu České republiky, který má trvalý pobyt v cizině.
Dovolací soud tedy zaujal v této právní věci odlišný právní názor než odvolací soud a proto nemohl mít za to, že je dovoláním dovolatelky napadený rozsudek odvolacího soudu správný, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přistoupil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu).
Právní názor dovolacího soudu bude pro soud prvního stupně v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, věta první, občanského soudního řádu).
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení odvolacího a dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. dubna 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu