ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.256.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 256/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) V. K. a B) M. K., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému Ing. J. M., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 264/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.12.2000, č. j. 39 Co 198/2000-206, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku 2.355,- Kč na účet advokátky, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou podanou dne 25.5.1993 vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat byt blíže popsaný v petitu žaloby, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdili, že jsou spoluvlastníky domu, v němž se nachází předmětný byt, ve kterém žila E. F. Ta byla po smrti svého manžela jeho výlučnou nájemkyní. V roce 1991 a 1992 byl zdravotní stav paní F. nepříznivý, proto vyžadovala pomoc dalších osob, kterou jí poskytovala zejména první žalobkyně paní V. K. V roce 1987 se do předmětného bytu přihlásil žalovaný, jednalo se však o formální přihlášení, neboť bydlel v bytě své matky. Rodina žalovaného poskytovala paní F. pouze obědy o víkendech. Dne 21.11.1992 paní F. zemřela a žalovaný po její smrti předmětný byt nevyklidil. Podle žalobců žalovaný nežil s paní F. ve společné domácnosti a nesplnil tak zákonné podmínky pro přechod nájmu bytu podle §706 o.z.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že s paní F. žil ve společné domácnosti od jara roku 1987 jako člen její domácnosti až do její smrti dne 21.11.1992.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29.1.1997, č.j. 4 C 264/93-87, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že žalovanému se v řízení podařilo prokázat, že s nájemkyní předmětného bytu paní F. vedl společnou domácnost po dobu delší tří let před její smrtí a neměl vlastní byt.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 2.12.1997, č.j. 29 Co 311/97-118, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Zdůraznil, že předpokladem pro založení společné domácnosti podle §115 o.z. je vůle toho, kdo takovou společnou domácnost hodlá založit, stejně tak jako vůle nájemce bytu do své domácnosti tuto osobu přijmout a společnou domácnost s ní vést. Podle odvolacího soudu bylo pro žalovaného základní podmínkou pro založení společné domácnosti s paní F. opuštění původně vedené společné domácnosti. Uložil soudu prvního stupně zjistit okolnosti přijetí paní F. do nemocnice v srpnu 1992, dále zjistit koho uváděla paní F. v nemocnici jako osoby blízké, z jakého důvodu byla pro paní F. zavedena pečovatelská služba a jaký byl její rozsah. Rovněž přikázal doplnění dokazování za účelem zjištění obsahu závěti paní F.
Po doplnění dokazování soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 3.8.1999, č. j. 4 C 264/93-163, žalobu opět zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky domu, v níž se předmětný byt nachází. Nájemkyní předmětného bytu byla až do své smrti dne 21.11.1992 paní E. F. Vzal za prokázané, že žalovaný v roce 1986 opustil společnou domácnost své matky a během měsíce se přestěhoval k paní F. se všemi svými věcmi. Dále vzal za prokázáno, a to na základě spisu pečovatelské služby, že žalovaný byl veden jako osoba spolubydlící a rozsah pečovatelské služby zahrnoval pouze donášku obědů. Rovněž zjistil, a to obsahem listiny ze dne 30.3.1987, že Obvodní hygienická stanice v P. sděluje finančnímu odboru ONV P., že paní F. vzhledem ke zdravotnímu stavu vzniká nárok na oddělené bydlení. Dospěl k závěru, že žalovaný vedl se zemřelou paní F. společnou domácnost a žaloba na vyklizení není po právu, neboť na něj přešlo právo nájmu předmětného bytu. Uzavřel, že byly splněny obě zákonné podmínky pro přechod nájmu bytu podle §706 odst. 1 o.z.
Na základě odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13.12.2000, č.j. 39 Co 198/2000-206, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Odvolací soud odlišně hodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně a neztotožnil se ani s jeho právním posouzením. Provedl opětovný výslech žalovaného a svědků. Vzal za prokázané, že v předmětném bytě žalovaný nebyl nikdy evidován, neboť evidenční list předmětného bytu vykazuje od roku 1977 do roku 1992 pouze jednoho člena domácnosti (paní F.). Naopak žalovaný byl po celou rozhodnou dobu evidován jako člen domácnosti v bytě své matky. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal soužití ve společné domácnosti s původní nájemkyní bytu po dobu tří let před její smrtí. Uzavřel, že nelze učinit závěr o přechodu nájmu bytu na žalovaného podle §706 odst. 1 o.z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §238 o.s.ř. Z obsahu dovolání vyplývá, že uplatnil existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř. Tvrdil nesprávné právní posouzení ustanovení §870 o.z. ve znění novely č. 509/91 Sb. s tím, že byl povinen prokázat soužití ve společné domácnosti s nájemkyní bytu pouze po dobu jednoho roku a nikoli tří let před její smrtí. Vytýkal odvolacímu soudu nesprávné hodnocení provedených důkazů, a to v rozporu s ustanoveními §1, 2, 3 a 6 o.s.ř. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s provedenými důkazy. Podle dovolatele evidenční listy nemají povahu důkazů. Dále poukazoval na skutečnost, že pro paní F. byl žalovaný osobou nejbližší a z tohoto důvodu ho označila v závěti za jediného a oprávněného dědice. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Žalobci navrhli zamítnutí dovolání s tím, že dovolání je nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V této věci nelze dospět k závěru, že by odvolací soud založil své rozhodnutí na skutečnostech, které by ze spisu nevyplývaly nebo které nebyly předepsaným způsobem v řízení zjištěny. Tyto skutečnosti dovodil odvolací soud na základě důkazů provedených jak před soudem prvního stupně, tak z doplnění dokazování v odvolacím řízení. Nelze přitom přehlédnout, že odvolací soud zopakoval důkaz výslechem samotného žalovaného, a to cíleným způsobem zaměřeným na okolnosti rozhodné pro právní posouzení věci, neopomenul ani závěry z listinného důkazu, jimž byl evidenční list předmětného bytu. Všechny shromážděné důkazy náležitě vyhodnotil a srozumitelně zdůvodnil, na základě jakých úvah dospěl k svému odlišnému skutkovému závěru. V tomto směru nutno připomenout, že soudu nelze upírat možnost zhodnotit provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nepostačuje.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci je třeba dále v dovolacím řízení posoudit, zda při shora uvedeném skutkovém stavu použil odvolací soud odpovídající právní předpis a tento náležitě si vyložil. Odvolací soud v tomto směru opřel své měnící vyhovující rozhodnutí o závěr, že žalovanému se nezdařil důkaz o tom, že žil ve společné domácnosti s původní nájemkyní bytu po dobu tří let před její smrtí. Lze konstatovat, že odvolací soud aplikoval správně v úvahu přicházející ustanovení §706 odst. 1 o.z. a toto ustanovení rovněž správným způsobem vyložil.
Podle výše citovaného ustanovení jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Nájemci (společnými nájemci) se stávají také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho smrtí.
K výkladu ustanovení §706 odst. 1 o.z. ve vztahu k podmínkám, za nichž dochází k přechodu práva nájmu bytu (v době do 31.12.1991 k přechodu práva osobního užívání bytu podle §179 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.) lze přitom odkázat na závěry dnes již ustálené soudní praxe. Tak v rozhodnutí č. 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl vysloven závěr, že i když u osob uvedených v §706 odst. 1 větě první o.z. (§179 odst. 1 větě první občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991) se k přechodu práva nájmu bytu nevyžaduje z hlediska naplnění znaku společné domácnosti podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak z ustanovení §115 o.z., je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasném úmyslu nájemce bytu a osoby s ním v jeho bytě žijící, žít v trvalém životním společenství. Dovolací soud nemá v tomto směru důvod odchýlit se od uvedeného závěru.
Jestliže tedy v projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný neprokázal, že pečoval o společnou domácnost zemřelé nájemkyně a po dobu tří let před její smrtí s ní žil ve společné domácnosti a na základě toho dovodil, že na žalovaného nepřešlo právo nájmu předmětného bytu, nelze než konstatovat, že jím zaujatý výklad ustanovení §706 odst. 1 o.z. je v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů. Nebyla-li splněna uvedená podmínka pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu citovaného ustanovení, bylo by nadbytečné a bezpředmětné zabývat se otázkou, zda byla splněna další podmínka (neexistence vlastního bytu), neboť ta již logicky právní posouzení věci nemůže ovlivnit. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. tak nebyl rovněž uplatněn důvodně.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání žalovaného zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch, je proto povinen uhradit žalobcům náklady dovolacího řízení, spočívající v odměně právní služby za sepis vyjádření k dovolání za jeden úkon částku 3.800 Kč (§7 psím. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb., zvýšenou podle §17 odst. 2 téže vyhlášky o 20%, tj. o částku 760.- Kč (celkem tedy 4.560 Kč). Vzhledem k tomu, že advokát učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby, snížil soud sazbu odměny o 50%, tj. o částku 2.280 Kč.S připočtením jednoho režijního paušálu podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve výši 75 Kč činí tak konečná výše nákladů řízení částku 2.335,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. ledna 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu