ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.258.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 258/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání MUDr. M. M., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 28.6.2001, sp.zn. 64 Co 268/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 7 C 286/97 (žalobkyně MUDr. M. M., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. M. H., zastoupenému advokátem, o vydání věcí a o zaplacení 2.429.666,60 Kč), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 28.6.2001, sp.zn. 64 Co 268/2001, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z 31.10.2000, čj. 7 C 286/97-150.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 22.12.1997, aby žalovanému bylo uloženo vydat jí jednu šestinu domu čp. 1114 v P.-S. a pozemku parc. č. 36 (o výměře 468 m2) i pozemku parc. č. 37 (o výměře 176 m2) a dále 11/48 domu čp. 1064 v P.-S. a pozemku parc. č. 87 (o výměře 633 m2). V žalobě žalobkyně bylo uvedeno, že žalobkyně byla odsouzena pro tehdy trestný čin opuštění republiky podle ustanovení §109 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody na 15 měsíců a také k trestu propadnutí majetku, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 13.1.1972, sp.zn. 1 T 87/71. Toto rozhodnutí bylo pak zrušeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 z 1.10.1990, sp.zn. Rt 105/90, podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a trestní řízení proti žalobkyni bylo zastaveno.
Matka žalobkyně M. H., která zemřela 21.12.1989, byla majitelkou 1/3 domu čp. 1114 v P.-S. s pozemkem parc. č. 36; tyto nemovitosti byly darovány státu darovacím prohlášením z 21.6.1976 a dar byl přijat finančním odborem bývalého Obvodního národního výboru v P. dne 27.4.1977. Matka žalobkyně M. H. byla také majitelkou 1/24 domu čp. 1064 s pozemkem parc. č. 37 v P.-S.; také tyto nemovitosti byly darovány státu darovacím prohlášením z 21.6.1976 a dar byl přijat finančním odborem bývalého Obvodního národního výboru pro P. Ideální třetina domu čp. 1114 s pozemky parc. č. 36 a parc. č. 37 v P.-S. byla na základě dohody uzavřené podle zákona č. 87/1991 Sb. vydána žalovanému, který je bratrem žalobkyně, jenž pak svůj spoluvlastnický díl prodal zároveň s ostatními spoluvlastníky společnosti s ručením omezeným C.; touto koupí získal 4.858.333,30 Kč. Také ideální podíl 9/24 domu čp. 1064 s pozemkem parc. č. 87 v P.-S. byl vydán dohodou podle zákona č. 87/1991 Sb. žalovanému. Žalobkyně má za to, že vzhledem k nálezu Ústavního soudu č. 2/1997 Sb. má nárok na polovinu těch nemovitostí, které byly vydány žalovanému.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že mu nemovitosti byly vydány po právu jako dědici po původních vlastnících Ing. M. H. a M. H. Pokud jde o žalobkyní uplatněný nárok na ideální díly domu čp. 1064 a pozemku parc. č. 37 v P.-S. bylo již ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným o této otázce rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro P. v právní věci sp.zn. 26 C 228/95 a žaloba žalobkyně byla zamítnuta. Pokud jde o žalobkyní uváděné spoluvlastnické díly na domě čp. 1114 a pozemcích parc. č. 36 a parc. č. 37 v P.-S., nejsou již vlastnictvím žalovaného a nemohou být tedy žalobkyni vydány.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyni a žalovaného jako účastníky řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 27.10.1998, čj. 7 C 286/97-25, byla žaloba žalobkyně zamítnuta co do vydání ideálních 11/48 domu čp .1064 a stavební parcely č. 87 (o výměře 633 m2) v P.-S. Co do vydání 1/6 domu čp. 1114 a stavební parcely č. 36 (o výměře 468 m2) i zahrady parc. č. 37 (o výměře 176 m2) v P.-S. (anebo ohledně zaplacení částky 2.429.666,- Kč do 3 dnů) bylo řízení zastaveno. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 71.400,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem z 23.3.1999, sp.zn. 16 Co 15/99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jen ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně dovolávající se vydání jedné ideální šestiny domu čp. 1114 a stavební parcely č. 36 a zahrady parc. č. 37, zapsaných na listu vlastnictví č. 2234 v katastrálním území S. Ve zbylé části výroku rozsudku soudu prvního stupně byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Byl zamítnut návrh na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu byl zaujat právní názor, že předchozí projednání žalobního návrhu na vydání 1/48 domu čp. 1064 se stavební parcelou není překážkou věci pravomocně rozhodnuté. Jde tu totiž o nový nárok. Nález č. 2/1997 Sb. odstranil lhůtu osobám, jimž bránila podmínka trvalého pobytu na území České republiky domoci se uplatnění jejich nároků podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., založených teprve nálezem č. 164/1994 Sb. Pokud žaloby o vydání věcí byly pravomocně zamítnuty před vydáním tohoto nálezu z toho důvodu, že žalobci nesplňovali podmínku trvalého pobytu na území republiky, nebrání to takovým osobám uplatnit nárok na vydání věci znovu, neboť šlo o nárok nově vzniklý, který za stavu právní úpravy před citovaným nálezem neměly. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se nezabýval opodstatněností nároku žalobkyně, a to ani z hlediska jeho základu.
Za nedůvodné však považoval odvolací soud odvolání žalobkyně, pokud směřovalo do výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta v té části, kterou se žalobkyně domáhala vydání jedné ideální třetiny domu čp. 1114 a pozemků parc. č. 36 a parc. č. 37 v P.-S. Jestliže totiž žalovaný svůj spoluvlastnický podíl na těchto nemovitostech prodal, pak jej nemůže žalobkyni vydat; do vlastnického práva třetí osoby, která podíly nabyla, nelze nikterak zasahovat tím způsobem, že by uspokojené oprávněné osobě uložil povinnost nemovitosti vydat.
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně připustil změnu žalobního návrhu žalobkyně tak, že se žalobkyně v dalším řízení domáhala zaplacení částky 2.429.666,60 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 22.12.1997 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále se žalobkyně domáhala, aby žalovanému bylo uloženo vydat žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku 3/6 domu čp. 1064 se stavební parcelou č. 87 (o výměře 633 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 2235 pro obec P., katastrální území S. u Katastrálního úřadu P.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 3.12.1999, čj. 7 C 286/97-88, bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 2.333.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; dále bylo žalovanému uloženo vydat žalobkyni 3/16 domu čp. 1064 se stavební parcelou č. 87 (o výměře 633 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 2235 pro obec P. (Městská část P.), katastrální území S., u Katastrálního úřadu P., do 3 dnů od právní moci rozsudku. Byla zamítnuta žaloba žalobkyně, pokud se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 96.666,60 Kč s 26 % úrokem z prodlení z částky 2.429.666,60 Kč od 22.12.1997 do zaplacení. Žalovanému bylo také uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 208.287,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Doplňujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 16.2.2000, čj. 7 C 286/97-109, bylo ještě žalovanému uloženo zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 doplatek soudního poplatku v této právní věci částkou 94.320,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně dospěl tento soud především k závěru, že žalobkyně má právo vůči žalovanému na vydání 3/16 (tedy 9/48) domu čp. 1064 v P.-S., když tento zlomek je polovinou tří ideálních osmin, jejichž vlastníkem byla původně matka žalobkyně i žalovaného M. H., a zbývající dvě dvacetičtvrtiny nabyl žalovaný dědictvím po svém otci.
Pokud šlo o nárok žalobkyně týkající se spoluvlastnických podílů na domu čp. 1114 a pozemcích parc. č. 36 a parc. č. 37 v P.-S., byl soud prvního stupně toho názoru, že žalovaný získal prodejem domu čp. 1114 částku 4.666.000,- Kč. Soud prvního stupně jej proto uznal povinným zaplatit žalobkyni, jako dceři zemřelé M. H., polovinu této částky, tj. 2.333.000,- Kč. Ve zbývající části žalobního návrhu, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 96.666,60 Kč, však soud neshledal žalobní návrh žalobkyně důvodný; soud prvního stupně pokládal za nutné odečíst od získané kupní ceny 14.578.000,- Kč nutné náklady spojené s prodejem domu ve výši 420.000,- Kč a dále částku vynaloženou na zpoplatnění převodu domu ve výši 160.000,- Kč; proto soud prvního stupně přiznal žalobkyni částku 2.333.000,- Kč, která je polovinou toho, co získal žalovaný prodejem domu po odečtení uvedených výdajů. Zamítnuta byla i ta část žaloby, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení 26 % úroku z prodlení z částky 2.429.666,60 Kč od podání žaloby (tedy od 22.12.1997) do zaplacení; soud prvního stupně měl za to, že by v tomto případě bylo přiznání úroků v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Soud prvního stupně neshledal důvodným námitky žalovaného k započtení částky 103.213,- Kč jako 40,91 % jím vynaložených investic v celkové výši 252.293,- Kč na zhodnocení jednoho z bytů ve společném domě více spoluvlastníků, protože měl za to, že zhodnotil-li žalovaný jeden byt, musel by tyto investice požadovat k uhrazení po všech spoluvlastnících a nikoli jen po žalobkyni. Stejně tak soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku promlčení nároku žalobkyně, uplatňovanou žalovaným, a to z hlediska ustanovení občanského zákoníku i z hlediska ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.
O nákladech řízení bylo soudem rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 3 občanského soudního řádu.
K odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením z 26.7.2000, sp.zn. 39 Co 164, 165/2000, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze 16.2.2000 (opravený a doplněný rozsudkem téhož soudu rovněž ze 16.2.2000) a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se nezabýval zevrubněji posouzením závěti M. H. (matky žalobkyně i žalovaného) ze 6.1.1972, jíž odkázala veškerý svůj majetek žalovanému s tím, že „se jedná o následující majetek: 1/ dům čp. 1064-ideální podíl Ľ, 2/ dům čp. 1114 – ideální podíl 1/3 a 3/ díl připadající na žalovaného z automobilu Tatra“, zda tedy tu byl dědic závěti ustanoven jen k určité věci nebo k určitým věcem a zda v době pořízení závěti byla v závěti uvedená věc (uvedené věci) vlastnictvím zůstavitelky. Soud se měl, podle názoru odvolacího soudu, podrobněji zabývat i tím, zda účastníci tohoto řízení jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 písm. b/, věta za středníkem, zákona č. 87/1991 Sb.
Obvodní soud pro Prahu 5 pak vynesl rozsudek z 31.10.2000, čj. 7 C 286/97-150, jímž zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení 2.429.666,60 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 22.12.1997 do zaplacení a také žalobní návrh, aby žalovanému bylo dále uloženo vydat žalobkyni 3/16 domu čp. 1064 se stavební parcelou č. 87 (o výměře 663 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 2235 pro obec P., Městská část P., katastrální území S. u Katastrálního úřadu P. Žalobkyni bylo uloženo nahradit žalovanému náklady řízení částkou 214.200,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyně a žalovaný jsou sourozenci. Jejich otec JUDr. V. H. zemřel dne 31.5.1971 bez zanechání závěti; jejich matka M. H. zemřela dne 21.12.1989 se zanecháním závěti. Žalovaný, v jehož prospěch závěť zněla, ji v řízení o dědictví po zůstavitelce neuplatnil z toho důvodu, že zůstavitelka v době své smrti ničeho nevlastnila. Žalobkyně, která je státní občankou České republiky a má trvalé bydliště na území České republiky, byla v roce 1972 odsouzena v trestním řízení soudním, a to i k trestu propadnutí majetku; v roce 1990 byl odsuzující rozsudek zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb.
Pokud šlo o nemovitosti, sporné mezi účastníky tohoto řízení, pokládal soud prvního stupně za zjištěno, že dům čp. 1114 s pozemky parc. č. 36 a parc. č. 37 patřil od 6.12.1932 z jedné ideální třetiny M. H., která dne 21.6.1976 darovala tento svůj majetek státu. Tyto nemovitosti nabyla kupní smlouvou z 30.9.1992 společnost s ručením omezeným C. od tehdejších spoluvlastníků (B. D., J. N., M. P., V. S., M. V. a Ing. M. H.) za kupní cenu 14.578.000 Kč; po zaplacení výloh spojených s koupí (odměny zprostředkovali, zpoplatnění smlouvy o převodu) připadalo na žalovaného (z jedné třetiny) 4.666.000,- Kč.
Pokud šlo o dům čp. 1064 se stavební parcelou č. 87, zapsané na listu vlastnictví č. 2235 pro katastrální území S. (obec P.) u Katastrálního úřadu P., vycházel soud prvního stupně z toho, že M. H. (matka žalobkyně i žalovaného), jako spoluvlastnice ideálních 11/24 těchto nemovitostí, je darovala dne 21.6.1976 státu. Žalovaný Ing. M. H. je v současné době zapsán jako vlastník uvedených 11/24 nemovitostí, které mu byly vydány na základě dohody, uzavřené s Bytovým podnikem v P. (a to 2/24 jako původnímu spoluvlastníku a 9/24 jako synovi spoluvlastnice M. H., zemřelé dne 21.12.1989). Ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. i ustanovení občanského zákoníku soud prvního stupně tu dospěl k závěru, že závěť M. H. ze 6.1.1972 je třeba považovat za takovou závěť, kterou byl žalovaný ustanoven dědicem jen k určitým věcem. Byl proto soud prvního stupně toho názoru, že „právo žalovaného na vydání věci z titulu testamentárního dědice (ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb.) tedy vylučuje právo žalobkyně na vydání věci z toho důvodu, že je dcerou původní vlastnice nemovitostí (§3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.)“.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 3 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně z 31.10.2000 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 28.6.2001, sp.zn. 64 Co 268/2001, tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení odvolacího 35.700,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně není opodstatněno, protože soud prvního stupně zjistil dobře skutkový stav a jeho rozsudek bylo možné kvalifikovat jako správný.
Odvolací soud měl shodně se soudem prvního stupně za to, že závětí M. H. ze 6.1.1972, kterou nelze považovat za neplatnou, byla určitě a srozumitelně deklarována vůle zůstavitelky odkázat žalovanému podíly na nemovitostech zůstavitelky a na jejím automobilu; smysl této závěti lze spatřovat v tom, že zůstavitelka M. H. odkázala žalovanému takový majetek, ohledně něhož v souvislosti a tehdejším trestním řízením žalobkyně hrozil případný postih tohoto majetku ze strany státu. Žalovanému svědčí v daném případě nárok na vydání věci podle ustanovení §3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb. bez ohledu na to, zda závěť nebyla předložena v řízení o dědictví; žalovaný jako dědic ustanovený závětí k podílům na nemovitostech (na něž se vztahovala povinnost je vydat podle ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb.) „tak získal lepší pořadí pro uplatnění nároku na vydání věcí než žalobkyně jako dcera dřívější vlastnice nemovitostí“. Není tu rozhodné, podle názoru odvolacího soudu, že závěť nebyla předložena v řízení o dědictví; řízení o projednání dědictví po M. H. bylo pro nepatrný majetek tehdy zastaveno a bylo by proti smyslu dědického řízení, aby závěť byla předkládána v tomto řízení, když zůstavitelka v době projednávání dědictví již nevlastnila uváděný nemovitý majetek.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 občanského soudního řádu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu byla vyslovena z toho důvodu, že odvolací soud měl za to, že jeho rozsudkem byla řešena otázka, jež má po právní stránce zásadní význam, a to v té otázce, zda tu bylo či nebylo podmínkou vzniku nároku žalovaného jako oprávněné osoby podle ustanovení §3 odst. 4 písm. a/ a b/ zákona č. 87/1991 Sb. předložení závěti v dědickém řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která v řízení žalobkyni zastupovala, dne 29.8.2001 (a advokátu zastupujícímu žalovaného byl doručen tento rozsudek dne 30.9.2001). Dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 12.9.2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovala dovolatelka na to, že dovolání je tu přípustné, protože přípustnost dovolání byla vyslovena výrokem rozsudku odvolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka měla také za to, že její dovolání je přípustné i z toho důvodu, že dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku soudu prvního stupně, protože soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu, jenž dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Dovolatelka měla zároveň za to, že je její dovolání přípustné i proto, že před vynesením rozsudku odvolacího soudu navrhla vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Dovolatelka dovozovala, že jsou nesprávné závěry odvolacího soudu o tom, že závěť M. H. ze 6.1.1972 je jen tzv. závětí singulární, a také závěry odvolacího soudu o tom, že předložení závěti v řízení o dědictví po M. H. nebylo podmínkou vzniku nároku žalovaného jako oprávněné osoby podle ustanovení §3 odst. 4 písm. a/ a b/ zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelka naopak byla toho názoru, že tu šlo o případ, kdy zůstavitelka v závěti nejdříve odkázala veškerý svůj majetek pouze jedinému dědici a následně tento majetek upřesnila výčtem věcí, jež mají tvořit předmět dědictví; šlo tedy, podle názoru dovolatelky, o závěť univerzální. Dovolatelka byla tedy toho názoru, že tu na straně žalovaného nebyla splněna podmínka výslovně stanovená v §3 odst. 4 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb., že totiž není dědicem ze závěti, předložené při dědickém řízení, který by nabyl celé dědictví. Na straně žalovaného nejsou také splněny podmínky stanovené v §3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb., protože nenabyl část dědictví a nešlo tu o závěť, kterou by žalovaný byl ustanoven dědicem jen k určité části dědictví. Není proto žalovaný oprávněnou osobou v pořadí podle ustanovení §3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelka vyslovovala také názor, že povinnost předložení závěti při dědickém řízení se vztahuje i na ustanovení §3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb. týkající se dědění ze závěti, jíž byla nabyta pouze část dědictví.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanoveních zákona č. 30/2000 Sb. je odvolacím soudům uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §242 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok dovoláním napaden.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm.b/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění), podle něhož bylo dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku, a to proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. V daném případě soud prvního stupně svým dřívějším rozsudkem z 3.12.1999, čj. 7 C 286/97-88 Obvodního soudu pro Prahu 5, rozhodl o žalobě žalobkyně tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 2.333.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a dále bylo žalovanému uloženo vydat žalobkyni 3/16 domu čp. 1064 a stavební parcely č. 87 (o výměře 633 m2) v P.-S. Po zrušovacím usnesení Městského soudu v Praze z 26.7.2000, sp.zn. 39 Co 164,165/2000, pak soud prvního stupně vynesl rozsudek z 31.10.2000 (čj. 7 C 286/97-150 Obvodního soudu pro Prahu 5), jímž byla žaloba žalobkyně v obou uvedených žalobních návrzích zamítnuta. Tento pozdější rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze z 28.6.2001, sp.zn. 64 Co 268/2001, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tedy nutno posoudit podle již citovaného ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), které stanoví širší rozsah přezkumu dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, než tento rozsah vyplývá z ustanovení §239 odst. 1 a §239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) a tedy také z výroku rozsudku odvolacího soudu v této právní věci z 28.6.2001, vyslovujícího přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Dovolatelka ve svém dovolání uplatňovala jako dovolací důvod to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, podle ustanovení §3 odst. 4 a §6 zákona č. 87/1991 Sb. a podle ustanovení §37 a §476 a násl. občanského zákoníku. Tato ustanovení se projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na tato ustanovení také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se zabývat ještě tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb. nebo osoba, uvedená v ustanovení §3 odst. 2 téhož zákona, a to před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou občany České republiky, další fyzické osoby v tomto pořadí: a/ dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví; b/ dědic ze závěti, který nabyl část dědictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu; to neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva; byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části věci, na kterou se vztahuje povinnost vydání podle §6 zákona č. 87/1991 Sb., je oprávněnou osobou pouze k této věci; c/ děti a manžel osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to všichni rovným dílem.
Podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. byla-li věc vydána podle tohoto zákona, mohou osoby, jejichž nároky, uplatněné ve lhůtě uvedené v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána.
Oprávněné osoby uvedené v ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. musely po smrti osoby uvedené v §3 odst. 1 téhož zákona samy uplatnit svůj nárok podle tohoto zákona (viz č. 34/1993, str. 110 /115/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě zůstavitelka M. H. sepsala a podepsala dne 6.1.1972 za svého života (zemřela dne 21.12.1989) listinu nazvanou „poslední vůle“, kterou odkázala svůj majetek synovi Ing. M. H. s tím, že „se jedná o následující majetek“: 1. dům čp. 1064, ideální díl Ľ a 1/8, 2. dům čp. 1114, ideální díl 1/3, a 3. díl připadající zůstavitelce z automobilu zn. Tatra; na toto znění uvedené listiny poukázal podrobně Městský soud v Praze ve svém usnesení z 26.7.2000, sp.zn. 39 Co 164, 165/2000 (na str. 4), vydaném v této právní věci.
V ustanoveních §3 odst. 4 písm. a/ a b/ zákona č. 87/1991 Sb. nejsou řešeny otázky náležitostí a platnosti závětí, pořízených původními oprávněnými osobami, uvedenými v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Jde tu jen o kogentně stanovené zákonné předpoklady, za nichž dědic ze závěti má přednostní pořadí mezi dalšími oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Jen za doložení zcela prokazatelných kogentních předpokladů uvedených v §3 odst. 4 písm. a/ a b/ zákona č. 87/1991 Sb. může být další oprávněnou osobou dědic ze závěti, a to i před dětmi a manželem osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb.
V daném případě není na straně žalovaného Ing. M. H. splněn předpoklad stanovený výslovně v §3 odst. 4 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb., že totiž závěť M. H. ze 6.1.1972 nebyla „předložena při dědickém řízení“.
V daném případě není také na straně žalovaného splněn zákonný předpoklad stanovený v §3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb. o „nabytí části dědictví pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu“ a nejde u něho také o připadnutí „jednotlivých věcí nebo práv“, když totiž v závěti M. H. ze 6.1.1972 bylo výslovně uvedeno pořízení o „veškerém majetku“ této zůstavitelky.
Za těchto uvedených okolností nemohl se dovolací soud ztotožnit a právním posouzením věci odvolacím soudem, který ve svém rozsudku z 28.6.2001 (na straně třetí) dospěl k právnímu závěru, že závěť M. H. ze 6.1.1972 považuje za „takovou závěť, jíž zůstavitelka žalovanému odkázala jen určité věci, resp. části věcí uvedených ve výčtu“ v závěti.
Shledal proto dovolací soud dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), že totiž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, opodstatněným v daném případě.
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (v již citovaném znění). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (§243b odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude pro soud prvního stupně závazný právní názor dovolacího soudu (§243d odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu v již citovaném znění). V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. ledna 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu