ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.295.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 295/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání M. K., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 9.7.2002, sp. zn. 20 Co 21/2001, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 206/95 (žalobce V. D., zastoupeného JUDr. V. J., proti žalované M. K., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 15.6.1995, domáhajícího se vydání jedné ideální čtvrtiny domu čp. 886 a pozemku parc. č. 2493 (o výměře 340 m2) a pozemku parc. č. 2494 (o výměře 192 m2) v B., bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Městského soudu v Brně z 26.11.1998, čj. 34 C 206/95-32. Bylo také rozhodnuto, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení.
K odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16.5.2000, sp. zn. 20 Co 86/99, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uváděl, že v dalším řízení rozhodne soud prvního stupně nejprve o změně žaloby žalobce ze 16.5.2000 a následně se bude zabývat otázkou výše podílu na uvedených nemovitostech, na jehož vydání (a nikoli na finanční náhradu za podíl) má žalobce vůči žalované nárok. Odvolací soud poukazoval i na to, že se soud prvního stupně bude muset zabývat tím, zda tu mohlo djít a zda došlo podle ustanovení §524 občanského zákoníku k postoupení pohledávky ostatních oprávněných osob, které své nároky na vydání věcí neuplatnily.
V dalším průběhu řízení vynesl Městský soud v Brně rozsudek z 29.8.2000, čj. 34 C 2006/05-65, jímž uložil žalované vydat žalobci ¼ domu čp. 886, pozemku parc. č. 2493 (o výměře 340 m2) a pozemku parc. č. 2494 (o výměře 192 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 3788 katastru nemovitostí pro obec B. a katastrální území Ž. u Katastrálního úřadu B., a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení od žalované.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud vzal za prokázáno, že vlastníkem ideální poloviny nemovitostí, uváděných v žalobě žalobce, byl V. D., otec žalobce i žalované; tyto nemovitosti přešly bezúplatně na stát v roce 1974 darovací smlouvou, která však byla uzavřena v tísni. Ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. byl držitelem uvedených nemovitostí Podnik bytového hospodářství B., státní podnik; nemovitosti byly žalované vydány dohodami, uzavřenými mezi ní a uvedeným bytovým podnikem ve dnech 3.10.1991 a 10.11.1992, když žalovaná uplatnila nárok na vydání nemovitostí jako jediná oprávněná osoba. Po vydání nálezu č. 164/1994 Sb. se další oprávněnou osobou stal i žalobce, který včas vyzval žalovanou o vydání svého podílu na nemovitostech. V otázce výše jeho podílu poukazoval soud prvního stupně na to, že ohledně majetku původního vlastníka nemovitostí V. D., zemřelého 14.8.1974, došlo k prohlášení pozůstalé manželky M. D. (dne 25.4.1991), jakož i syna zůstavitele M. D. (dne 22.4.1991), že nebudou uplatňovat své nároky na dům v B., a že oba souhlasí s tím, aby jejich části byly vydány jejich dceři a sestře – M. K.; nebylo však zjištěno, že by byla uzavřena písemná smlouva o postoupení pohledávky mezi M. D., M. D. a M. K. Z pozůstalých po V. D. podali výzvy o vydání věci ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. jen žalovaná M. K. a žalobce V. D. Podíly M. D. a M. D. přirostly, podle názoru soudu prvního stupně, k podílům M. K. a V. D. Soud prvního stupně dospěl na základě výsledků provedeného dokazování k závěru, že tu nedošlo k platnému písemnému postoupení pohledávky podle ustanovení §524 občanského zákoníku a ani podle zákona č. 87/1991 Sb. Žalobě žalobce proto soud prvního stupně vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně z 29.8.2000, čj. 34 C 206/95-65, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 9.7.2002, sp. zn. 20 Co 21/2001, a to tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen a bylo rozhodnuto, že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že tato právní věc byla posouzena podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., když jde o případ, kdy věci tu byly vydány jedné z oprávněných osob, ačkoli nároky žalobce, jako další oprávněné osoby, nebyly uspokojeny. Mezi oprávněnými osobami tu má přednost naturální restituce před finančním vyrovnáním; proto má žalobce nárok na vydání ideálního spoluvlastnického podílu.
Odvolací soud měl dále za to, že k postoupení pohledávky mezi M. D., M. D. a M. K. tu nemohlo dojít ani podle dříve platného ustanovení §63 občanského zákoníku a ani podle nyní platného ustanovení §524 občanského zákoníku, protože tu chyběla písemná akceptace postoupení pohledávky ze strany žalované M. K. Žalobce i žalovaná mají tedy nárok na vydání stejného dílu po svém otci, zemřelém 14.8.1974, který byl původním spoluvlastníkem v žalobě žalobce uvedených nemovitostí, tj. na ideální čtvrtiny těchto nemovitostí. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Výrokem rozsudku odvolacího soudu byla vyslovena přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), a to jak k řešení otázky „přednosti naturální restituce podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., tak i k řešení otázky formy postoupení restitučního podílu prohlášením oprávněných osob v návaznosti na přirůstání jejich podílů“.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou v řízení zastupoval, dne 15.8.2002 a dovolání žalované bylo podáno u Městského soudu v Brně dne 12.9.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Jako dovolací důvod svého dovolání, připuštěného výrokem rozsudku odvolacího soudu, uplatňovala dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňovala, že nesdílí názor odvolacího soudu, že by tu nebyla dána ustanovením §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. jiná možnost uspokojeni nároku oprávněné osoby než vydání vlastnického podílu. Takové rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolatelka za zásah do jejího vlastnického práva, které nabyla v dobré víře a v souladu s právními předpisy, platnými v době, kdy jí nemovitosti byly vydávány; v současné době je dovolatelka vlastnicí celých těchto nemovitostí (když zbylý podíl získala darem od své matky) a po nabytí nemovitostí je svým nákladem značně zvelebila. Cílem změny zákona č. 87/1991 Sb. v roce 1994 nebylo jistě přenést na osoby oprávněné z titulu původního znění zákona odpovědnost za nedostatky právní úpravy v původním znění a postavit tyto osoby do stavy právní nejistoty.
Dovolatelka pokládala za nesprávný názor odvolacího soudu, že tu není možné postoupení restitučního podílu jedné z oprávněných osob prohlášením dalších oprávněných osob s odůvodněním, že tu chybí písemná akceptace ze strany nabývající oprávněné osoby; ostatně v daném případě byla tato akceptace uskutečněna podpisem dohody o vydání nemovitostí, uzavřené s povinnou osobou, čímž bylo postoupení restitučních nároků akceptováno.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb., ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také v bodu 15 uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních předpisů. Na to také odvolací soud v tomto případě správně poukazoval výrokem i odůvodněním svého rozsudku (včetně poučení o lhůtě k podání dovolání).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), když totiž byla přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu vyslovena výrokem rozsudku odvolacího soudu.
Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Dovolatelka ve svém dovolání poukazovala na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) spočívá buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud věc především podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., které se nepochybně na projednávanou právní věc vztahovalo a účastníci řízení na toto ustanovení také v průběhu řízení poukazovali. V dovolacím řízení bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., byla-li věc povinnou osobou vydána oprávněné osobě, mohou osoby, jejichž nároky, uplatněné ve lhůtě uvedené v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým věc byla vydána.
Protože ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. stanoví jako základní povinnosti „vydání věci“, potom především ke splnění této povinnosti směřuje také žalobní návrh uplatněný u soudu oprávněnou osobou (§5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.), když její nároky nebyly uspokojeny, a to zejména jde-li o případ, v němž ani ze strany žalující neuspokojené oprávněné osoby nebyl uplatněn jiný návrh než žalobní návrh na vydání věci ze strany osoby (osob), jíž (jimž) byla věc vydána. Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 21/1964 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů bylo vyloženo, že soud může rozhodnout kladně nebo záporně o žalobním návrhu účastníků řízení, nemůže však jejich žalobní návrh měnit nebo opravovat.
Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neobsahuje ustanovení takového obsahu a znění jaké má ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, umožňující, aby mezi více oprávněnými osobami došlo k písemné dohodě o podílu na vydání odňaté věci při jejím vrácení. Neobsahuje-li zákon č. 87/1991 Sb. zvláštní (speciální) právní úpravu, potom na právní vztahy z tohoto zákona, nevyjímaje ani vztahy mezi oprávněnými osobami navzájem, je třeba použít ustanovení občanského zákoníku, a to i ustanovení o postoupení pohledávky, když ani ohledně tohoto postoupení nemá zákon č. 87/1991 Sb. zvláštní úpravu, jako je tomu např. v ustanovení §33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jak to mělo na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu (v již uvedeném znění)
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání žalované použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku řízení, který měl v řízení úspěch; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího procesní stanovisko žalobce, vyjádřené již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. června 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu