ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.301.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 301/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání I. Z., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 4.9.2002, sp.zn. 21 Co 373/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp.zn. 4 C 116/2000 (žalobce I. Z. proti žalované České republice-Ministerstvu financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, o 4,362.321,60 Kč), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 25.3.1998, aby žalovanému státu-Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit mu 202,862.321,60 Kč; žaloba žalobce byla v průběhu řízení upravována. V žalobě bylo uvedeno, že veškerý majetek původního vlastníka A. Š., dědečka žalobce, propadl státu podle rozsudku bývalého Okresního soudu v Hořicích z 22.4.1952, sp.zn. T 2/52; tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 23.8.1995, sp.zn. 9 Tz 7/95. Majetek uvedeného původního vlastníka zahrnoval zejména továrnu ve V.-B. u Č., továrnu v O. u H., statek O. ve S. Ú. u J., statek B. se zámečkem v B. u K., dům čp. 159 ve V. u Č., dům čp. 109 v O. u H., domy č. 41,114 a 185 ve V. u Č. a dům čp. 149 v P. u O.; hodnota těchto nemovitostí činí podle názoru žalobce 200 milionů Kč. Dále majetek původního vlastníka zahrnoval částky v hotovosti 2,250.000,- Kč, 468.864 Kč a 143.457 Kč, zabavené jednak orgány bezpečnosti dne 11.4.1951 a pak správcem nemovitostí K. K. (ohledně uvedené částky 2,250.000 Kč). O náhradu za tento majetek požádala dcera původního vlastníka V. Z. Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci přípisy z 21.9.1991 a z 27.2.1992. Žalobce je dědicem po V. Z. (zemřelé 1.8.1992) podle výsledků řízení o dědictví po ní, které probíhalo u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 27 D 2411/93. Žalobce uplatnil svůj nárok na náhradu za uvedený majetek přípisem Ministerstvu financí ČR z 24.3.1996, ale bezvýsledně.
Ministerstvo financí ČR ve svém vyjádření z 26.5.1998 k žalobě žalobce uvedlo, že navrhuje její zamítnutí. Poukazovalo na to, že tentýž domnělý nárok byl uplatněn právní předchůdkyní žalobce V. Z. vůči Ministerstvu spravedlnosti ČR a vůči Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci a nelze tu vyloučit duplicitu uplatněných nároků; dále bylo ze strany Ministerstva financí ČR poukázáno na to, že výzvou z 24.3.1996 uplatněnému nároku žalobce nemohlo Ministerstvo financí ČR vyhovět pro uplynutí prekluzívních lhůt uvedených v §13 odst. 3 a §20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., takže tu šlo o zánik nároku. Ministerstvo financí poukazovalo posléze na to, že nemá žádnou působnost k poskytování náhrad podle zákona č. 229/1991 Sb. a že žalobce nesplňuje žádnou z podmínek uvedených pro poskytování paušální náhrady 60.000 Kč podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Ohledně domu čp. 159 ve V. u Č. nepředložil žalobce žádný doklad o přechodu tohoto domu do vlastnictví státu.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 z 23.4.1999, čj. 21 C 52/98-25, bylo řízení o žalobě žalobce zastaveno, ale k odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením z 24.9.1999, sp.zn. 55 Co 441/99, potvrdil usnesení soudu prvního stupně jen ohledně žalobního návrhu na odškodnění částkou 198,500.000 Kč; pokud šlo o žalobní návrh na přiznání finanční náhrady částkou 4,362.321,60 Kč a pokud šlo o výrok o náhradě nákladů řízení bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 z 29.6.2000, čj. 21 C 52/98-36, které nabylo právní moci dnem 25.7.2000, byla vyslovena nepříslušnost uvedeného soudu k projednání této právní věci a věc byla postoupena Okresnímu soudu v Jičíně.
V dalším průběhu řízení byl vynesen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze 17.6.2001, čj. 4 C 116/2000-165, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce, aby České republice-Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit žalobce 4,362.321,60 Kč. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že A. Š., původní vlastník majetku uváděného v žalobě žalobce, zemřel 19.5.1950; jeho dědici byli PhDr. O. Z., D. B.-M. a JUDr. I. Z. Soud prvního stupně měl za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by matka žalobce V. Z. uplatnila ohledně tohoto majetku nárok na finanční náhradu. Soud prvního stupně měl dále za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce splňoval podmínku státního občanství ČR ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů); proto, podle názoru uvedeného soudu, nemohl žalobce svým podáním z 24.3.1996 účinně uplatnit u Ministerstva financí ČR nárok na odškodnění za jím uváděný majetek; jestliže žalobce získal státní občanství ČR až v průběhu tohoto sporu, pak vyhovění nároku žalobce bránilo to, že v době podání výzvy (žádosti o náhradu) neměl české státní občanství.
S poukazem na uvedený základní důvod už soud prvního stupně nezkoumal, zda nějaký majetek původního vlastníka A. Š. přešel na stát způsobem uvedeným v §6 odst. 1 nebo 2 zákona č. 87/1991 Sb. Zároveň poukazoval soud prvního stupně na to, že žalobce neuplatnil nárok na finanční odškodnění ve lhůtě uvedené v ustanovení §20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., když v daném případě výrok o propadnutí majetku (o nějž v tomto občanském soudním řízení šlo) byl zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 22.2.1995, 9 Tz 7/95, ale žalobcem byla žalovanému doručena žádost o odškodnění až 26.3.1996, tedy po uplynutí jednoroční lhůty. Žádost neodpovídala také ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. o možnosti přiznat náhradu jen do výše 60.000 Kč.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobce zamítl a své rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil ustanoveními §142 odst. 1 a §151 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze 4.9.2002, sp.zn. 21 Co 373/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o odvolání.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přejímá skutková zjištění soudu prvního stupně a že také sdílí právní hodnocení učiněné soudem prvního stupně.
Odvolací soud zdůrazňoval, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 22.2.1995, sp.zn. 9 Tz 7/95, jímž bylo zrušeno i rozhodnutí trestního soudu o propadnutí majetku původního vlastníka věcí uváděných v žalobě žalobce – tj. A. Š., dědečka žalobce, nabylo právní moci 22.2.1995. I v tomto případě musel žalobce splňovat zákonné předpoklady stanovené pro oprávněné osoby v §19 odst. 1 a v §3 odst. 1 a 2 i 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Také odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že se žalobci v řízení nepodařilo prokázat, že by jeho matka V. Z. uplatnila dne 12.12.1991 u Ministerstva financí ČR žádost o poskytnutí finanční náhrady za majetek, který propadl státu rozhodnutím soudu v již uvedeném trestním řízení. Ze žalobcem předloženého stejnopisu žádosti nebylo zřejmé, kdo žádost podal, chyběl tu podpis a v žádosti nebyly uvedeny žádné identifikační údaje o majetku, za nějž měla být náhrada poskytnuta. Pokud šlo o písemnou žádost žalobce z 24.3.1996 (doručenou Ministerstvu financí ČR 26.3.1996) a dále pak ještě o žádost z 18.4.1999, byly žalobcem podány až po uplynutí roční lhůty (§13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.) od právní moci (od 22.2.1995) zrušovacího rozhodnutí ohledně dříve vysloveného propadnutí majetku; byly tedy tyto žádosti podány opožděně a žalobcem uplatněný nárok proto zanikl. Přitom podle názoru odvolacího soudu nedopadalo na žalobce dobrodiní nálezu č. 153/1998 Sb., představující prodloužení lhůty k uplatnění nároku na finanční náhradu, protože to se vztahovalo jen na osoby, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území České republiky, nikoli však na osoby, které nesplňovaly podmínku státního občanství ČR. Žalobce totiž získal státní občanství USA v říjnu 1971 a státní občanství ČR nabyl opět až 12.11.1999; odvolací soud v této souvislosti nepřisvědčil názoru žalobce, že by období 1968 až 1990 mělo být ve smyslu Úmluvy mezi Československem a USA, vyhlášené pod č. 169/1929 Sb., považováno za válečné období.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci 2.10.2002 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Jičíně dne 2.12.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že jeho dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, neboť rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena právní otázka zásadního významu, spočívající zejména v nesprávném nerespektování článku 3 odst. 3 a článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i nálezu č. 153/1998 Sb. Jako dovolací důvod uplatňoval žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především zdůrazňoval, že ze strany jeho matky Václavy Zuckersteinové byla podána řádně a včas žádost o přiznání finanční náhrady dne 21.9.1991, a to doporučenou zásilkou, adresovanou Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci; uvedené ministerstvo potvrdilo přijetí této žádosti přípisem ze 16.12.1991, čj. SVP/862/91 a čj. 4782/91. Žalobce je pak, jako dědic své matky, oprávněn domáhat se finanční náhrady, uplatněné touto písemnou žádostí jeho matky V. Z., zemřelé 2.8.1992.
Dovolatel dále zdůrazňoval, že také jeho žádosti o poskytnutí finanční náhrady (z 24.3.1996 a z 18.4.1999), adresované Ministerstvu financí ČR, byly uplatněny včas, a to vzhledem k tomu, že nález Ústavního soudu ČR č. 153/1998 Sb. prodloužil lhůtu pro podání žádosti o finanční náhradu pro osoby, které stejně jako žalobce neměly trvalý pobyt v České republice; lhůta tu byla prodloužena až do 8.7.1999.
Podle názoru dovolatele pochybily soudy obou stupňů při posuzování jeho státního občanství. Dovolatel vycházel z názoru, že nabyl státní občanství USA v roce 1971, tedy v době, kterou je nutno považovat za dobu války ve smyslu ustanovení Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a USA (vyhlášené pod č. 169/1929 Sb.), a to vzhledem ke vstupu cizích vojsk do ČSSR v srpnu 1968 a vzhledem k následné okupaci země; v důsledku toho žalobce nepozbyl státního občanství ČR získáním státního občanství USA v uvedené válečné době, jak to má na zřeteli článek I., věta třetí, Úmluvy č. 169/1929 Sb. Žalobce nemohl být zbaven státního občanství ČR proti své vůli, protože by to bylo v rozporu i s článkem 12 odst. 2 Ústavy ČR.
Za nesprávný považoval dovolatel také právní závěr soudu obou stupňů v daném případě o tom, že rozsudek Vrchního soudu v Praze z 22.2.1995, sp.zn. 9 Tz 7/95 nabyl právní moci vyhlášením ve veřejném zasedání, konaném uvedeného dne 22.2.1995, třebaže žalobce nebyl o tomto zasedání vyrozuměn a rozsudek Vrchního soudu v Praze mu byl doručen až 25.8.1995. Proto žádost žalobce o přiznání finanční náhrady z 24.3.1996 byla podána včas ve smyslu ustanovení §20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. v návaznosti na ustanovení zákona č. 83/1991 Sb.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).
V daném případě směřovalo dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu přitom o rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (srov. §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolání dovolatele bylo proto třeba z hlediska jeho přípustnosti posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, jak na to poukazoval i dovolatel ve svém dovolání.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu soudního spisu v tomto případě (sp.zn. 4 C 116/2000 Okresního soudu v Jičíně), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývá, že by tu v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byla řešena právní otázka, která by byla odvolacími soudy anebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Nelze přisvědčit také názoru, že by tu v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena dovolacím soudem. Otázku takové povahy je třeba posuzovat, podle názoru dovolacího soudu, v souvislosti s právními závěry obsaženými v uveřejněné judikatuře soudů, zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
Např. musel mít dovolací soud na zřeteli právní závěry obsažené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž bylo vyloženo, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy však soud zkoumá, zda jde o správní akt (a zda nejde o tzv. paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný.
Ve smyslu těchto právních závěrů bylo třeba posuzovat i v daném případě postup odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, při hodnocení vázanosti soudu rozhodnutím jiného orgánu (ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 a §135 odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu) v souvislosti se soudu předloženým osvědčením o státním občanství České republiky, vydaným Okresním úřadem P. pod č. 606/1-3103/99, a to o nabytí státního občanství ČR Dr. I. Z. dnem 12.11.1999 podle zákona č. 193/1999 Sb. o státním občanství některých bývalých československých státních občanů.
Pokud šlo o úvahu o tom, zda rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele v daném případě, byla nebo nebyla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem (jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu v návaznosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu), šlo tu o posouzení toho, zda aplikace a výklad ustanovení §13 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s ustanovením §20 odst. 2 a 3 téhož zákona, která odvolací soud výslovně uváděl v odůvodnění svého rozsudku, byla nebo nebyla řešena odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada poskytuje oprávněné osobě za nemovitost, kterou jí nelze vydat nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle ustanovení §7 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v případě, že celý majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost, převzal stát na základě soudního rozhodnutí, které bylo nebo bude zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, přísluší oprávněné osobě náhrada ve výši 60.000 Kč, která se vyplatí způsobem, jenž je stanoven v §13 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba písemnou žádost o finanční náhradu podat u příslušného ústředního orgánu státní správy nejpozději ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci.
Nelze poskytnout náhradu podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. v takovém případě, v němž na základě soudního rozhodnutí, vydaného v trestním řízení soudním, které pak bylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, na stát nepřešel celý majetek odsouzeného, nýbrž pouze jednotlivé movité věci, jichž se týkalo rozhodnutí o propadnutí věci /věcí/ (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 65/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při srovnání slovního znění těchto citovaných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. i právních závěrů z uveřejněné soudní judikatury nelze přisvědčit závěru, že by tu rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu).
Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že u dovolání dovolatele jsou splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, když jde o dovolání směřující proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, které zásadně přípustné není, leda jen s výjimkami stanovenými v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ občanského soudního řádu.
Pokud dovolatel poukazoval také na dovolací důvody stanovené v §241a odst. 2 občanského soudního řádu (tedy na postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a nesprávné právní posouzení věci), jde o dovolací důvody, jejichž posouzení přichází v úvahu u dovolání přípustného. I v této souvislosti je však nutno poukázat na to, jak jsou tyto dovolací důvody vyloženy v uveřejněné soudní judikatuře, jako např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: Vadná nebo správná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem podle občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů, uvedených jmenovitě v ustanoveních občanského soudního řádu o dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.
Za uvedených okolností nebylo tedy možné shledat dovolání dovolatele dovoláním přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. července 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu