ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.315.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 315/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce O. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému ing. J. M., v dovolacím řízení zastoupenému advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 119/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2001, č. j. 13 Co 116/2001-26, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 1. 2001, č. j. 13 C 119/2000-15, bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného vyklidit nebytové prostory o celkové výměře 57,5 m2 , sestávající ze tří místností a situované ve druhém podlaží domu čp. 520 na ul. S. 3 v P., jak podrobněji identifikovány ve výroku rozsudku, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení v částce 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.
Soud prvního stupně vycházel ze smlouvy o nájmu nebytových prostor, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobce M. V. a žalovaným na dobu určitou, a to na dobu pěti let od 1. 6. 1995 do 31. 5. 2000. Nebytové prostory byly pronajaty jako provozní za předpokladu jejich rekonstrukce nájemcem, podle ustanovení §3 zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Žalovaný však po uplynutí sjednané doby nájmu místnosti nevyklidil.
K odvolání žalovaného rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2001, č. j. 13 Co 116/2001-26, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovaného zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 1.900,- Kč, splatné do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.
Odvolací soud přisvědčil skutkovým zjištěním soudu prvního stupně včetně rozsahu provedeného dokazování a dodal, že se žalobce vzhledem k uplynutí doby určité, jak byla sjednána v nájemní smlouvě, právem domáhal ochrany vlastnického práva ve smyslu ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vyvodil z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvody mají podle obsahu dovolání spočívat v nesprávném právním posouzení věci (chybné posouzení obsahu nájemní smlouvy) a ve vadě řízení, mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (neprovedení navrhovaných důkazů). Odvolací soud nevzal podle dovolatele v úvahu, že ze smlouvy vyplývalo přednostní právo žalovaného ji prodloužit. Nedostatečný rozsah dokazování spočíval v opomenutí výslechů svědků navrhovaných žalovaným i v neprovedení výslechu samotného žalovaného jako účastníka řízení. Podle námitek dovolatele měla být odvolacím soudem posouzena celá nájemní smlouva, včetně zohlednění nákladů vložených žalovaným do úprav nebytových prostor. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas oprávněná osoba, zastoupená advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání obsahuje kvalifikované dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř. Ještě před posouzením těchto důvodů se však musel dovolací soud zabývat otázkou přípustnosti dovolání.
Vzhledem k souladu rozhodnutí soudů obou stupňů, vydaných bez předchozího kasačního usnesení odvolacího soudu, nepřipadala v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, přičemž obsah této podmínky je blíže vymezen v odstavci 3 téhož ustanovení. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku dosud v rozhodování dovolacího soudu nevyřešenou nebo rozhodovanou dovolacím soudem či odvolacími soudy rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V dovolání není právní otázka, svým významem určující pro rozhodnutí dovolacího soudu, explicitně vyjádřena. Z námitek dovolatele je ale patrno, že pochybení odvolacího soudu při právním posouzení věci spatřuje v takové interpretaci nájemní smlouvy, jež nebrala v úvahu přednostní právo nájemce prodloužit smlouvu. Této námitce však nelze přisvědčit. Smlouva o nájmu nebytových prostor hovoří v souvislosti s možností prodloužení v článku 3 odst. 3 o přednostním právu nájemce (nebo uzavření nové smlouvy) „za podmínek dohodnutých s pronajímatelem“. Znění smlouvy tu bezprostředně nezakládá právo nájemce na sjednání změny smlouvy či přímus pronajímatele v tomto směru tak, aby bylo možno učinit závěr o relevantním vedlejším ujednání ve smlouvě obsaženém. Případná změna nájemní smlouvy, či snad uzavření smlouvy nové, nadále předpokládaly následnou dohodu smluvních stran.
Dovolací soud neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem trpělo jakýmkoli jiným pochybením, jež by přivodilo věcnou nesprávnost rozsudku tohoto soudu. Nedošlo tedy k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Stejně tak nelze dovodit, že by právní otázky určující pro napadené rozhodnutí protiřečily konstantní judikatuře dovolacího soudu nebo odvolacích soudů, nebo že by šlo o otázky dosud neřešené.
Dovolání žalovaného tedy nesplňuje podmínky ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a dovolací soud je jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
K procesním námitkám dovolatele lze jen na okraj dodat, že projev vůle smluvních stran je při obligatorně písemném právním úkonu seznatelný již ze samotného znění smlouvy; splňuje-li toto požadavek určitosti – což zjevně platí v posuzované věci -, pak by na hodnocení skutkového stavu nemohly nic změnit ani důkazy výslechem svědků či žalovaného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96). Správnost procesního postupu odvolacího soudu ovšem dovolací soud nepřezkoumával, poněvadž se vzhledem k nepřípustnosti dovolání nezabýval ani dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř., ani eventualitou vzniku procesních vad jiné povahy v řízení před soudy obou stupňů.
Odmítnutí dovolání založilo povinnost žalovaného nahradit protistraně náklady dovolacího řízení (§243c odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.). Žalobce však v řízení o dovolání žádné náklady nevynaložil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. března 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu