ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.342.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 342/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání V. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci z 3.10.2001, sp.zn. 1 Co 3/2001, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C 169/99 (žalobce I. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. K., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 26.2.1999 rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 20.9.2000, čj. 23 C 169/99-34. Výrokem tohoto rozsudku bylo nejprve zastaveno řízení o žalobním návrhu žalobce, aby žalovanému byla uložena povinnost písemně sdělit Ministerstvu spravedlnosti ČR, že odvolává údaje o žalobci, které o něm uvedl v dopise adresovaném tomuto ministerstvu dne 9.3.2000. Dalším výrokem tohoto rozsudku bylo uloženo žalovanému sdělit písemně řediteli Věznice H., že odvolává údaje o žalobci, uvedené v dopisech, adresovaných Věznici H., z 21.6.1999, z 20.10.1997 a z 11.1.1999, o tom, že žalobce neustále napadá jeho osobu, že údajně chování žalobce vůči žalovanému je ještě výbojnější, že žalobce často jako by vyhledával záminku k nějaké konfrontaci, že přepíná elektrický boiler na vyšší teploty, že jeho arogance zašla tak daleko, že žalovanému uřezal podpatky na polobotkách, které mu někdy daroval a které jsou pravděpodobně ze zásob věznice, a že žalobce se do domku v O.-V., Ř. 20, vetřel a přihlásil se tam natrvalo, a to proti uzavřeným dohodám a proti vůli žalovaného. Žalovanému bylo výrokem uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě uloženo zaslat žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvu ve znění. „Omlouvám se Vám za výroky, které jsem o Vás uvedl v dopisech adresovaných Věznici H. ze dne 21.6.1999, z 20.10.1997 a z 11.1.1999, a to že neustále napadáte moji osobu, že Vaše chování vůči mně je ještě výbojnější, že často jakoby vyhledáváte záminku k nějaké konfrontaci, že přepínáte elektrický boiler na vyšší teploty, že Vaše arogance zašla tak daleko, že jste mně uřezal podpatky na polobotkách, které jste mně někdy daroval a které jsou pravděpodobně ze zásob věznice, a že jste se do domku v O.-V., Ř. 20, vetřel, přihlásil se tam natrvalo proti dohodám a bez mého svolení. Dále se Vám omlouvám za výroky, které jsem o Vás uvedl v dopise adresovaném Ministerstvu spravedlnosti ČR ze dne 9.3.2000, a to, že jste se v lednu 1995, zřejmě neschopný postarat se o jiné vlastní bydlení pro svou rodinu, projevil jako podvodník, když sledujíc spekulativní cíle jste se proti všem dohodám a slibům, bez mého vědomí a svolení přihlásil k trvalému pobytu do domku na Ř. č. 20 a toto mně zamlčel, že jste mne dne 22.6.1997 surově napadl a způsobil mně zranění a že se chováte ještě agresivněji, zřejmě si vědom jakési své nepostižitelnosti zaměstnance u Vězeňské služby, když neustále vyhledáváte záminku k opětovnému napadání mne, a to velmi rafinovaně, vždy, když se octnu v domu sám a manželé H. si navzájem poskytují nepravdivé svědecké výpovědi z důvodu zajištění si bezplatného bydlení v tomto domku“. Byl však zamítnut žalobní návrh žalobce, aby žalovanému bylo uloženo omluvit se žalobci i za výrok uvedený v dopise, adresovaném Ministerstvu spravedlnosti ČR ze dne 9.3.2000, že žalobci hrozí nebezpečí propuštění ze zaměstnání u T. o. z. v N. J. Byl rovněž zamítnut žalobní návrh žalobce, aby žalovanému bylo uloženo zdržet se rozšiřování nepravdivých údajů o neustálém napadání žalovaného žalobcem. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 5.300,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 20.9.2000, čj. 23 C169/99-34, rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem z 3.10.2001, sp.zn. 1 Co 3/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen v odvoláním napadené části výroku (označené II., III., a VI.), pokud jí bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného písemně sdělit řediteli Věznice H. odvolání svých výroků o žalobci a pokud jí bylo dále uloženo žalovanému zaslat žalobci písemnou omluvu a pokud jí bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.502,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného nebylo shledáno důvodným, protože soud prvního stupně učinil správná a úplná skutková zjištění a dovodil z nich přiléhavé právní závěry. Odvolací soud poukazoval na to, že obsah přípisů žalovaného řediteli věznice a Ministerstvu spravedlnosti ČR obsahoval údaje způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce, přičemž se žalovanému nepodařilo prokázat, že by tvrzení v jeho přípisech byla pravdivá. Nic jiného nevyplývalo ani ze soudem provedeného dokazování spisem o trestním řízení soudním proti žalobci (zejména rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 3 To 539/2000), ani spisem o přestupkovém řízení Vězeňské služby ČR – Věznice H. (jeho výsledek byl vyjádřen přípisem z 1.10.1997, čj. V-256-2/01/97), týkajících se žalobce I. H. Jiný závěr nebyl zaujat odvolacím soudem ani po doplnění dokazování a proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný. Výrok o nákladech řízení byl učiněn podle ustanovení §124 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného v řízení zastupoval, dne 4.12.2001 (a advokátu, který v řízení zastupoval žalobce dne 5.12.2001) a dovolání žalovaného bylo podáno u Krajského soudu v Ostravě dne 2.1.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Ve svém dovolání dovolatel vyslovoval svůj názor, že „rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, který potvrdil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, hodnotí jako nezákonný“, a proto se domáhá jeho zrušení. Dovolatel je přesvědčen, že žádným výrokem, obsaženým v jeho dopisech, nemohlo být ohroženo postavení a funkce žalobce v jeho povolání. Svým dosavadním jednáním dovolatel chrání svá vlastnická práva k rodinnému domku čp. 20 v Ř. ulici v O.-V., když v tomto domku, který si postavil v rámci družstevní svépomocné výstavbě se žalobce usadil bez právního důvodu a jen na základě příbuzenského vztahu, protože manželka žalobce je dcerou žalovaného; když se žalovaný domáhá nápravy tohoto stavu je slovně napadán. Dovolatel poukazoval na to, že i ředitel vězeňské služby v O.-H. dopisem z 1.10.1997 (čj. V-256-2/01/97) požádal žalobce v řízení pro přestupek podle §49/1c zákona č. 200/1991 Sb., aby se „oprostil od podobných jednání“. Dovolatel poukazoval dále na to, že jej žalobce dne 20.6.1997 fyzicky v domě žalovaného napadl, což je údaj zcela pravdivý. Je také prokázáno z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě sp.zn. 37 C 112/98, že žalobce bydlí v rodinném domku žalovaného bez právního důvodu. Podle názoru žalovaného proběhlo veškeré řízení v této právní věci jako řízení tendenčně zaměřené a provedené důkazy byly soudem odůvodňovány proti osobě žalovaného, a to tak, že proti žalobci jako pracovníku vězeňské služby, nemohl žalovaný obstát.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také odvolacím soudům je v bodu 15 uváděných přechodných ustanoveních zákona č. 30/2000 Sb. uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Na to také odvolací soud ve svém rozsudku z 3.10.2001 správně poukazoval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo možné napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouštěl.
V daném případě směřovalo dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Mohlo tedy být toto dovolání přípustné jen za splnění zákonných předpokladů stanovených v ustanoveních §238 odst. 1 a §239 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Nešlo tu o rozsudek odvolacího soudu, jímž by byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku proto, že by byl soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (srov. §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu v již citovaném znění). Nešlo tu také o to, že by odvolací soud výrokem svého rozsudku vyslovil přípustnost dovolání (srov. §239 odst. 1 občanského soudního řádu v již citovaném znění) proti svému rozsudku. Nebyly splněny ani zákonné předpoklady přípustnosti dovolání tak, že by tu nebylo vyhověno návrhu účastníka řízení, učiněnému nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu (srov. §239 odst. 2 občanského soudního řádu v již citovaném znění), jak vyplývá z obsahu odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně z 10.11.2000 (založeného na čl. 44 a 45 spisu Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 23 C 169/99) i z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem z 26.9.2001 a z 3.10.2001 (založených na čl. 71 a 72 a na čl. 74 spisu Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 23 C 169/99).
Dovolací soud neshledal rovněž, že by v daném případě byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání stanovené v §237 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Ani dovolání dovolatele neobsahovalo žádné údaje a tvrzení, jež by dokládaly přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Z uvedeného tedy vyplynul závěr, že přípustnost dovolání dovolatele nebylo možné doložit některým z ustanovení občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), jimiž byla upravena přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odost. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. února 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu