ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.343.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 343/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A) Ing. M. Š. a B) M. Š., oba zastoupeni advokátem, proti žalovanému K. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 5 C 357/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 6. září 2001, č.j. 18 Co 362/01-34, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou domáhali, aby soud uložil žalovanému povinnost vyklidit bez náhrady dvě nebytové místnosti (v žalobě blíže specifikované), které se nacházejí ve 2. poschodí dvorního traktu domu č.p. 8 v P., K. 67, jenž je v jejich společném jmění manželů.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 1. února 2001, č.j. 5 C 357/2000-18, uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobcům výše uvedené nebytové prostory do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Dále soud přiznal žalovanému podle §143 občanského soudního řádu ( dále jen o.s.ř.) právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobcům.
Soud vzal za prokázané, že nemovitost, ve které se nacházejí vyklizované prostory, je ve společném jmění žalobců. Předmětné prostory užívali jako byt již rodiče žalovaného a to od roku 1939, žalovaný zde bydlel od svého narození v roce 1947 a uvedené místnosti užíval v dobré víře jako byt. Matce žalovaného A. K. byly přiděleny vyklizované prostory jako byt orgánem státu a správce nemovitosti s ní uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytu a tato se stala uživatelkou bytu. Po její smrti přešel nájem bytu na žalovaného. Předchozí vlastník s ním uzavřel dne 21.9.1994 smlouvu o nájmu bytu a rovněž současní vlastníci (žalobci) s ním uzavřeli dne 30.1.1998 smlouvu o nájmu bytu na dobu neurčitou. Dvorní trakt domu, ve kterém se vyklizované prostory nacházejí, byl postaven na základě stavebního povolení ze dne 27.7.1929, č.j. III.- 32086/29, které bylo vydáno společně pro dům uliční i dvorní s tím, že uliční dům je bytový a dvorní trakt bude nebytový. Při kolaudaci uličního domu v roce 1932 byl dvorní trakt vyňat z kolaudace, neboť tehdy ještě nebyl dokončený, a byl zkolaudován jako nebytové prostory teprve až na návrh žalobců pravomocným rozhodnutím Obvodního úřadu P. ze dne 6.4.2000, č.j. 10950/00/OS/965/Ča. Magistrát hlavního města Prahy povolil v roce 1934 ve dvorní budově stavební změny tak, že zde byly povoleny dva byty jako provizoria kdykoliv odvolatelná. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že se toto povolení týkalo prostor užívaných žalovaným a tedy, že prostory užívané žalovaným byly kolaudovány jako byt.
Soud prvního stupně v souladu s ustálenou judikaturou dovodil, že pro posouzení, zda určitý soubor místností je bytem či nebytovými prostorami není rozhodný faktický způsob užívání, ale právní stav a dospěl k závěru, že žalovaný vyklizované prostory užívá v rozporu s právním stavem založeným rozhodnutím stavebního úřadu a nemohlo mu proto platně vzniknout právo nájmu bytu pro rozpor se zákonem. Uzavřel, že užíváním vyklizovaných prostor žalovaný neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobců a tito mají právo na ochranu podle §126 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), a proto žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost vyklidit předmětné nebytové prostory.
Soud dospěl dále k závěru, že vyklizení žalovaného bez poskytnutí bytové náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy ( §3 odst. 1 obč. zák.), neboť předmětné prostory užívali jako byt již jeho rodiče, on zde bydlel od svého narození a užíval je v dobré víře jako byt na základě opakovaných smluv o nájmu bytu, přičemž naposledy takovou smlouvu s ním uzavřeli i žalobci, kteří od něj pobírali nájemné, které pravidelně platil. Ve stejném prostoru bydlely i další osoby, které rovněž nebytové prostory užívaly v dobré víře jako byty. Proto soud výjimečně vzhledem k důvodům zvláštního zřetele hodným odepřel žalobcům právo na bezpodmínečné vyklizení nebytových prostor a vázal vyklizení na zajištění přiměřené bytové náhrady ( odkázal při tom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 3 Cdon 51/96).
Městský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 6. září 2001, č.j. 18 Co 362/01-34, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobcům povinnost nahradit žalovanému náklady řízení, neboť neměli úspěch v odvolacím řízení.
V dané věci odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se se závěrem, že žalovaný užívá předmětné nebytové prostory bez právního důvodu, ale poněkud pozměnil závěr soudu prvního stupně, že žaloba je důvodná proto, že od samého počátku neměl žalovaný právní důvod k užívání vyklizovaných prostor. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že až do dubna 2000 nebyl dvorní trakt domu, kde se nacházejí vyklizované prostory, kolaudován vůbec. V roce 1934 bylo povoleno užívat část prostor ve dvorním traktu jako byty, jednalo se však o provizorium.V průběhu dalších let byly prostory přidělovány orgánem k tomu zmocněným jako byty a rovněž v nájemní smlouvě uzavřené mezi účastníky v roce 1998 byly prostory užívané žalovaným označeny jako byt. Odvolací soud dovodil, že vzhledem k neexistenci kolaudačního rozhodnutí bylo nutné vycházet z účelu, ke kterému byly prostory užívány ( §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů ), a protože byly užívány jako byt bez namítaných zásadních závad dovodil, že ještě v době uzavření poslední nájemní smlouvy v roce 1998 měl žalovaný právní důvod k bydlení, který odpadl až vydáním kolaudačního rozhodnutí v dubnu 2000. Tuto změnu pak přivodili žalobci, byť ve snaze dát do pořádku doklady ohledně jejich nemovitosti. Tato okolnost se stala pro odvolací soud rozhodující z hlediska použití §3 odst. 1 obč. zák., totiž zda výkon vlastnického práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy. A v tomto směru odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí o vyklizení žalovaného z užívaných prostor až po přidělení náhradního bytu za situace, kdy žalovaný právní důvod bydlení měl a jeho zánik způsobili žalobci, nezakládá nové právo žalovanému, ale omezuje vlastníky nemovitosti v dispozici s ní a to v souladu s dobrými mravy a obecně uznávanými zásadami demokratické společnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Z kontextu podání se dá dovodit, že se dovolávají pouze do výroku, jímž byla vyklizovací povinnost žalovaného vázána na zajištění náhradního bytu a do výroku o nákladech řízení a že přípustnost dovolání opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a důvody dovolání spatřují v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst.2 písm.b/ o.s.ř.) a v nesprávném zjištění skutkového stavu (§241a odst. 3 o.s.ř.). Namítají zejména, že v dané věci byla řešena právní otázka přidělení náhradního bytu na základě §3 obč. zák. odlišně od ustálené judikatury, podle které nelze na základě tohoto ustanovení konstituovat dosud neexistující povinnost vlastníka, dále namítají nesprávnou aplikaci §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů a konečně vytýkají odvolacímu soudu i pochybení ve zjištění skutkového stavu. Žalobci konkrétně vytýkají odvolacímu soudu, že chybně dovodil, že nájemní smlouva uzavřená se žalovaným se stala neplatnou až po vydání pravomocného kolaudačního rozhodnutí, když před tím byla uzavřena platně. Podle jejich názoru nemohla být k prostorům, které užívá žalovaný a které od samého začátku nesplňovaly podmínky pro užívání jako byt a to jak pro stavebně technické uspořádání, tak pro stavební určení podle stavebního povolení z roku 1929, platně uzavřena nájemní smlouva. V této souvislosti soud nesprávně podle žalobců použil ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. ve znění pozdějších předpisů, když vycházel z toho, že se nedochovaly doklady, z nichž by bylo možno zjistit účel stavby a dovodil, že byt byl určen k bydlení, neboť se k tomuto účelu užíval bez závad. Žalobci zdůraznili, že prostory ve dvorním traktu domu byly přidělovány tehdejším Obvodním podnikem bytového hospodářství P. k bydlení bez ohledu na právní stav věci a tím se dopouštěl tento podnik porušování právních předpisů, za což nemohou nést žalobci odpovědnost. Žalobci rovněž nesouhlasí se závěrem soudu, že sami přivodili změnu charakteru nemovitosti tím, že požádali o vydání kolaudačního rozhodnutí. Učinili tak, až na žádost soudu v jiném řízení a aby daný stav nemovitosti uvedli do souladu se stavem právním. Žalobci navrhli z těchto důvodů, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a rovněž soudu prvního stupně, neboť i toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( §10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., osobami k tomu oprávněnými zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.) a že splňuje obsahové i formální náležitosti stanovené zákonem (§241a odst. 1 o.s.ř.), se nejdříve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné jednak proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst.1 písm.b/ o.s.ř.), a jednak proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b/ o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst.1 písm.c/ o.s.ř.). V dané věci soud prvního stupně rozhodoval ve věci poprvé a jeho rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem soudu druhého stupně, proto přichází v úvahu posuzovat přípustnost dovolání pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm. c/ o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c/ o.s.ř., neboť řeší otázku bytové náhrady v případě, kdy vyklizovanému subjektu nesvědčí platný právní titul bydlení ( §3 odst. 1 obč. zák.), která byla v době rozhodování odvolacího soudu a v době podání dovolání řešena soudy rozdílně [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1998, sp.zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 2001, sešit č. 1 ( dále jen R 5/2001), rozhodnutí téhož soudu ze dne 28.5.1998 , sp.zn. 2 Cdon 1839/96, rozhodnutí téhož soudu ze dne 30.1.2001, sp.zn. 22 Cdo 356/2000 (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, Svazek 2, č. C110), nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 19/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 87 a další)].
Z hlediska přípustnosti dovolání není rozhodující, že posléze byla rozhodovací praxe Nejvyššího soudu předmětem rozhodování velkého senátu Nejvyššího soudu v souladu s ustanoveními §19 a §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích sp.zn. 31 C 1096/2000.
Zákon připouští dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jen pro řešení zásadních právních otázek, na kterých spočívá rozhodnutí odvolacího soudu. Z toho je nutno dovodit, že dovolatelé jsou oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu (mimo vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiných vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které nebyly účastníky namítány ani soudem zjištěny) podle tohoto ustanovení jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst.2 písm. b/ o.s.ř., tj. z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pokud dovolatelé namítají vedle námitek, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci i to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávných skutkových zjištění, nelze vzhledem k výše uvedenému k těmto důvodům přihlížet.
Podle ustanovení §242 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle ustanovení §242 odst. 2 písm.d/ o.s.ř. však rozsahem dovolacích návrhů není vázán tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Dovolatelé se dovolávali pouze do výroku týkajícího se bytové náhrady při vyklizení bytu. Rozhodování soudu v části týkající se bytové náhrady je od účinnosti novely občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb. třeba považovat za rozhodování o věci samé nikoliv za rozhodování o lhůtě k plnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 2 Cdo 6/92 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.28, roč. 1993 ).
Citované ustanovení §242 odst. 2 písm.d/ o.s.ř. se uplatní nejen v nájemních věcech zrušení práva společného nájmu bytu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 2 Cdo 10/92 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, roč.1993) a přivolení k výpovědi z nájmu bytu, ale také v jiných než nájemních bytových věcech, jestliže podle hmotného práva přichází v úvahu uložení povinnosti vyklidit byt až poté, co bude zajištěna příslušná bytová náhrada a konečně i v případech jako je tomu v projednávané věci, kdy soud odkazem na ustanovení §3 odst.1 obč. zák.odepírá žalobci právo na soudní rozhodnutí, jímž by bylo žalovanému uloženo vyklidit byt ve lhůtě počítané již od právní moci rozhodnutí a váže vyklizení na zajištění náhradního bytu, přičemž rozhoduje v jisté vazbě na zákonnou úpravu bytové náhrady ve smyslu ustanovení §712 obč. zák. Pro tyto spory platí, že z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky a ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. umožňuje soudu přizpůsobit rozhodnutí hmotněprávní úpravě, když by tomu jinak procesní návrhy účastníků bránily.
Ačkoliv tedy rozhodnutí odvolacího soudu podléhá podle výše uvedeného přezkumu jako celek, lze je v dané věci přezkoumat podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř (mimo vad tam uvedených, které nebyly uplatněny ani soudem zjištěny) pouze v té části potvrzujícího výroku, která se týká důvodů uplatněných dovolateli v dovolání a tou je potvrzující výrok o bytové náhradě. Zásada o nedělitelnosti rozhodnutí soudu by se pak v případě, že by Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným uplatnila tak, že by byl spolu s výrokem o bytové náhradě zrušen i výrok o povinnosti vyklidit byt, který nemůže v daném případě nabýt samostatně právní moci.
Jak již bylo předesláno, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., přichází v úvahu dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm.b/ o.s.ř. O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, jestliže soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo právní normu, nebo správně použitý právní předpis nebo právní normu nesprávně vyložil.
Podstata námitek dovolatelů znamená přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska jím vysloveného právního závěru, založeného na výkladu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o tom, že vyklizení předmětných nebytových místností, ke kterým žalovanému nesvědčí platný právní titul, lze výjimečně vázat na zajištění bytové náhrady za situace, kdy bezprostřední výkon práva by byl v rozporu s dobrými mravy a kdy žalovaný v předmětných místnostech dlouhodobě bydlel v dobré víře, že mu svědčí platný právní titul, jehož nedostatek nezpůsobil, když i žalobci ho v jeho přesvědčení utvrdili tím, že s ním uzavřeli dne 30.1.1998 smlouvu o nájmu bytu, týkající se předmětných místností. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně zaujal názor, že tím nezakládá nové právo žalovanému, nýbrž omezuje právo vlastníků v dispozici s nemovitostí. Dovolatelé se na rozdíl od soudů obou stupňů přiklonili k názoru, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze konstituovat dosud neexistující povinnost
vlastníka zajistit náhradní bydlení. Oba názory byly podloženy rozdílnou judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Dobré mravy jsou souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
Dosavadní nejednotnost soudní praxe při řešení uvedené právní otázky byla odstraněna rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu v Brně ze dne 14.listopadu 2002, sp.zn. 31 Cdo 1096/2000. Citované rozhodnutí vychází z právních závěrů formulovaných Nejvyšším soudem již dříve v rozhodnutí R 5/2001 a poukazuje i na soudní praxi vycházející z občanského zákoníku ve znění účinném do 1.1.1992, která připouštěla výjimečně ve smyslu článků VI. a VII. obč. zák. vázání vyklizení žalovaného na zajištění bytové náhrady, ačkoliv mu právo na bytovou náhradu přímo ani analogicky nesvědčilo (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 2 Cz 33/83 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1986, č.seš. 9-10, R 39/86). K uvedeným závěrům se velký senát ve svém rozhodnutí přiklonil, když dospěl ke shodnému právnímu názoru a to, že prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. nelze založit „nové právo“, ale jeho aplikací lze omezit právo existující. Rozhodnutí, jímž byla povinnost byt vyklidit vázána na základě aplikace výše uvedeného ustanovení na zajištění bytové náhrady, je třeba chápat tak, že nikoliv žalovanému bylo založeno právo, jež dosud neměl, ale že žalobci bylo odepřeno právo, jež získal, totiž právo na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí od právní moci rozhodnutí. Takové rozhodnutí musí být podloženo důkladnými skutkovými zjištěními, která současně umožňují přesvědčivě učinit závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. Současně soud nesmí pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatek tohoto titulu nezpůsobil.
Z výše uvedeného je patrno, že odvolací soud vycházel v podstatě při svých úvahách o aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. ze stejných zásad a závěrů jaké jsou uvedeny v citovaném rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, neboť na základě rozsáhlého dokazování mimo jiné zjistil, že žalovaný počal užívat předmětné prostory jako byt po své matce, s níž žil ve společné domácnosti od narození a které byl byt přidělen a uzavřena s ní dohoda o užívání bytu a ač měl rovněž uzavřenu dohodu o nájmu bytu s žalobci, užívá tyto předmětné prostory bez právního důvodu, nicméně sám neplatnost smlouvy nezpůsobil a proto, že lze za použití §3 odst. 1 obč. zák. žalobce jako vlastníky omezit v dispozici s nemovitostí aniž by došlo k založení nového práva žalovanému.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že souhlasí s námitkou dovolatelů, že ustanovení §104 odst.1 zák. č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, které připouští, aby určujícím pro posouzení účelu, pro který byla stavba povolena, se stalo její stvebně-technické uspořádání, je neaplikovatelné, neboť v dané věci chybí předpoklad pro takový závěr – totiž neexistence dokladů o účelu, pro který byla stavba povolena – jestliže je k dispozici stavební povolení ze dne 27.7.1929, č.j. III. – 32086/29, které určuje účel stavby (dvorní budovy) jako nebytové.
Přes posledně uvedené, vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud své závěry učinil v souladu s judikaturou uvedenou ve výše uvedeném rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, považuje dovolací soud napadený výrok rozsudku soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. za správný.
Z důvodů shora uvedených a vzhledem k tomu, že vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř) dovolatelé nenamítají a z obsahu spisu nevyplývají a vzhledem k tomu, že nelze jak již bylo předesláno dříve uplatnit dovolání pro důvody uvedené v §241a odst. 3 o.s.ř., muselo být dovolání podle §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. zamítnuto.
Výrok o nákladech řízení s opírá o skutečnost, že úspěšnému žalovanému náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst.1 a §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. března 2003
JUDr. Iva B r o ž o v á , v.r.
předsedkyně senátu