ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.344.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 344/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání E. Š., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 28. 6. 2001, sp. zn. 6 Co 1064/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 824/98 (žalobkyň A/ L. Č. a B/ J. Š., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1/ F. R., zastoupenému JUDr. J. Š., a 2/ E. Š., zastoupené JUDr. J. Š., 3/ J. T., zastoupenému R. T. a 4/ B. T., zastoupené R. T., o neplatnost kupní smlouvy a o určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě podané žalobkyněmi 18. 5. 1994 bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Okresního soudu v Písku z 26. 2. 1996, č. j. 6 C 420/94-47, který byl k odvolání žalobkyň potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 5. 12. 1996, sp. zn. 6 Co 1869/96.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 5. 12. 1996, sp. zn. 6 Co 1869/96, i rozsudek Okresního soudu v Písku z 26. 2. 1996, č. j. 6 C 420/94-47, byly zrušeny k dovolání žalobkyň rozsudkem Nejvyššího soudu z 26. 8. 1998, 2 Cdon 736/97, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení.
Dovolací soud vytýkal soudům obou stupňů, že se neměl zabývat jen zkoumáním vad obsahu kupní smlouvy z 21. 10. 1993 (uzavřené mezi žalovanými F. R. a E. Š., jako prodávajícími, a žalovanými J. T. a B. T., jako kupujícími, ohledně domu čp. 50 s pozemkem parc. Č. 23/2 v katastrálním území B.), ale měl se vzhledem k tvrzení žalobkyň zabývat také tím, zda účel uvedeného právního úkonu nespočívá v obcházení zákona a zda se nepříčí dobrým mravům. Dovolací soud v této souvislosti dodával, že je nepochybné, že převod věcí, k nimž byl uplatněn nárok podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., na osobu, proti které zákon uplatnění tohoto nároku neumožňuje, objektivně vylučuje další uplatnění tohoto zákonného ustanovení. To však neznamená, že by každá smlouva o převodu věcí, k nimž lze uplatnit restituční nárok, musela nutně svým účelem obcházet zákon anebo se příčit dobrým mravům ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. Právně významným účelem smlouvy je takový účel, který sledují všichni účastníci smlouvy anebo jej sleduje pouze některý z účastníků smlouvy, ostatní účastníci však o tomto cíli vědí nebo jej z okolností, za kterých ke smluvnímu jednání dochází, musí předpokládat. Sleduje-li jedna ze stran právního úkonu (smlouvy) dosažení účelu, který není vyjádřen v obsahu právního úkonu a o které druhá strana neví a vědět nemůže, jde jen o pohnutku, která je právně bezvýznamná a nemá na platnost právního úkonu vliv. Z těchto důvodů bude třeba, měl za to dovolací soud, postavit v řízení na jisto, zda kupující o uplatnění restitučního nároku věděli nebo nevěděli.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Písku rozsudek z 11. 8. 1999, č. j. 6 C 824/98-146, jímž určil, že je neplatná kupní smlouva, uzavřená dne 21. 10. 1993 o převodu domu čp. 50 se stavební parcelou č. 53 a zahradou parc. Č. 23/2 v katastrálním území B. mezi prodávajícími E. Š. a F. R. a kupujícími J. T. a B. T. Bylo také určeno, že vlastníkem těchto nemovitostí jsou každý jednou polovinou F. R. a E. Š. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů řízení 8.437,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že kupní smlouvou z 21. 10. 1993 byly nemovitosti, včetně vnitřního zařízení prodány za celkovou kupní cenu 400.000,- Kč. V tom, že kupní cena nebyla ve smlouvě stanovena oddělenou částkou za nemovitosti a oddělenou za movité věci, spatřoval soud neurčitost právního úkonu podle ustanovení §37 občanského zákoníku. Dospěl proto soud prvního stupně k závěru, že uvedená kupní smlouva je neplatná. Neplatnost smlouvy však nespatřoval soud prvního stupně v tom, že kupující při uzavření kupní smlouvy věděli o restitučním nároku žalobkyně; kupující koupi nespojovali se znemožněním žalobkyním domoci se v tomto případě jejich restitučního nároku. Žalobě žalobkyň proto soud prvního stupně vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
K odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením z 23. 3. 2000, sp. zn. 6 Co 3522/99, uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uváděl, že nelze spatřovat neurčitost právního úkonu podle ustanovení §37 občanského zákoníku, způsobující absolutní neplatnost právního úkonu, v otázce rozlišení ceny kupovaných věcí na cenu za nemovitosti a na cenu za movité věci.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že neplatnost smlouvy by v daném případě mohla mít význam pro právní postavení žalobkyň, a to „v souvislosti s restitučním sporem, který žalobkyně vedou u Okresního soudu v Písku pod spisovou značkou 6 C 194/92; to jim umožní uplatnit vlastní práva související s tímto sporem. Tím je dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě u žalobkyň, třebaže nebyly subjektem smlouvy, o jejíž neplatnost v tomto řízení jde“. Odvolací soud měl za to, že bude zapotřebí, aby soud provedl důkaz uváděným spisem sp. zn. 6 C 194/92 Okresního soudu v Písku a na základě tohoto provedeného dokazování objasnit a zhodnotit rozpory, na něž v tomto sporu (probíhajícím u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 824/98) bylo žalobkyněmi poukazováno.
Okresní soud v Písku pak vynesl rozsudek z 5. 1. 2001, č. j. 6 C 834/98-226, jímž určil, že je neplatná kupní smlouva, uzavřená dne 21. 10. 1993 mezi prodávajícími E. Š. a F. R. a kupujícími J. T. a B. T. o převodu domu čp. 50 se stavební parcelou č. 53 a zahradou par. Č. 23/2 v katastrálním území B. Dalším výrokem rozsudku bylo vysloveno, že vlastníky těchto nemovitostí jsou F. R. a E. Š., každý jednou ideální polovinou. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů řízení 13.462,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Ohledně uváděné kupní smlouvy z 21. 10. 1993 byl soud prvního stupně přesvědčen na základě provedených důkazů, že tato uzavřená kupní smlouva znamenala rozpor s dobrými mravy; všichni žalovaní věděli v době uzavření kupní smlouvy, že žalobkyně uplatnily u soudu restituční nárok a že jejich záležitost není dosud soudem vyřešena a museli si být všichni vědomi toho, že koupí nemovitostí se situace žalobkyň jako restituentek zhorší a je otázkou, zda v důsledku této koupě mohly být vůbec v restitučním sporu úspěšné. Dospěl proto soud prvního stupně k závěru, že nelze znemožnění vrácení nemovitostí restituentkám hodnotit jinak než, že převodem nemovitostí na jiné osoby, které podle zákona č. 87/1991 Sb. nejsou povinny tyto nemovité věci vydat, tu došlo uváděným právním úkonem k porušení dobrých mravů. Žalovaní věděli o návrhu na vydání nemovitostí ze 17. 3. 1991, který obdrželi, i o dodatku návrhu z 30. 11. 1992, na který písemně reagovali 25. 4. 1993, a zúčastnili se pak i jednání u soudu. Soud prvního stupně proto žalobě žalobkyně vyhověl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných F. R. a E. Š. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích z 28. 6. 2001, sp. zn. 6 Co 1064/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen, a to ve výroku o určení toho, kdo jsou vlastníky nemovitostí ve znění, že „se určuje, že vlastníkem domu čp. 50 se stavební parcelou č. 53 a zahradou parc. Č. 23/2 v katastrálním území B. je F. R. a E. Š., a to každý jednou polovinou celku“. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů odvolacího řízení 6.075,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že všichni žalovaní věděli v době uzavření kupní smlouvy z 21. 10. 1993, že žalobkyně uplatnily u soudu restituční návrh a že jejich záležitost není dosud soudně vyřešena a tato učiněná zjištění soud prvního stupně správně zhodnotil.
Odvolací soud z výsledků provedeného dokazování dovozoval, že žalovaní si museli být vědomi toho, že koupí nemovitosti se situace žalobkyň jako oprávněných osob k vydání věcí zhorší, popřípadě že se přímo znemožní vrácení jimi požadovaných nemovitostí. Byla tu snaha žalovaných zatajit před žalobkyněmi tuto skutečnost a jednání žalovaných bylo vedeno záměrem, aby znemožnili žalobkyním úspěšné projednání restitučního nároku. Toto jednání nelze, podle názoru odvolacího soudu, charakterizovat jinak než jako jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud byl také toho názoru, že i kupující J. T. a B. T. věděli o uplatnění restitučního nároku ze strany žalobkyň. V době, kdy byla uzavřena kupní smlouva z 21. 10. 1993, ovšem žádné rozhodnutí ohledně restitučního sporu neexistovalo.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dospěl posléze k závěru, že právní úkon uzavření kupní smlouvy z 21. 10. 1993 byl v daném případě proveden v rozporu s dobrými mravy a tedy v rozporu s ustanovením §39 občanského zákoníku.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované E. Š. (k rukám jejího zástupce na základě plné moci) dne 22. 8. 2001 a dovolání ze strany žalované E. Š. bylo podáno u Okresního soudu v Písku dne 8. 10. 2001.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatelka poukazovala na to, že dovolání je tu přípustné, protože dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že by vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka vytýkala ve svém dovolání, že odvolací soud použil shromážděné důkazy jednostranně tak, aby potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný; důkazy, které by tomuto závěru odporovaly, nevzal v úvahu; šlo např. o to, že jednání o prodej začala dávno před tím, než byla podána restituční žaloba, že důvodem prodeje byl vážný zdravotní stav otce žalovaných F. R. a E. Š. a že žalovaný F. R. měl v úmyslu zahájit výrobu selského nábytku a svůj podíl na nemovitosti dal do zástavy pro úvěr.
Dovolatelka uváděla, že otec žalovaných přestavěl původní kůlnu na zemědělské nářadí v hodnotě 3.200,- Kč na rodinný domek v hodnotě 400.000,- Kč, takže došlo ke změně stavebně technického charakteru objektu a takový objekt se podle zákona č. 229/1991 Sb. nevydává.
Dovolatelka rovněž zdůrazňovala, že v řízení nebylo přesvědčivě prokázáno, že by prodávající nebo kupující měli v úmyslu uzavřením smlouvy z 21. 10. 1993 zamezit uplatnění restituce žalobkyněmi. Nemohl tedy odvolací soud vyslovovat kategorický závěr, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný.
Dovolací soud vycházel při posuzování dovolání dovolatelky z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolací soud projedná dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů a rozhodne o těchto dovoláních podle dosavadních právních předpisů.
Také odvolacím soudům je v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. uloženo projednat odvolání proti rozhodnutí soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným podle dosavadních právních předpisů, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Toto ustanovení tu mělo být odvolacím soudem použito při posuzování odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně, vydanému dne 5. 1. 2001, tedy krátce po dni účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. a bez použití novelizovaných ustanovení občanského soudního řádu.
Ve smyslu uvedených přechodných stanovení zákona č. 30/2000 Sb. bylo nutno v daném případě posoudit dovolání dovolatelky podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolání tu bylo podáno po uplynutí jednoměsíční lhůty stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), ale bylo nutné přihlížet k tomu, jaké poučení o dovolání bylo účastníkům řízení dáno (a to podle názoru dovolacího soudu nesprávně) v rozhodnutí odvolacího soudu, takže ve smyslu ustanovení §243c a §204 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) dovolání dovolatelky bylo třeba posoudit jako dovolání podané včas.
Na dovolatekou tvrzenou přípustnost dovolání nebylo možné usuzovat podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Dovolání dovolatelky tu směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu z 28. 6. 2001 (sp. zn. Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 6 Co 1064/2001), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Písku z 5. 1. 2001 (č. j. 6 C 824/98-226). Dřívější rozsudek Okresního soudu v Písku z 11. 8. 1999, č. j. 6 C 824/98-126, byl sice zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích z 23. 3. 2000, sp. zn. 6 Co 3522/99, avšak výrokem tohoto dřívějšího rozsudku zrušeného odvolacím soudem nebylo rozhodnuto jinak než výrokem dalšího rozsudku téhož soudu z 5. 1. 2001 (č. j. 6 C 824/98-226). Oba tyto rozsudku byly totiž shodné svými výroky určujícím neplatnost smlouvy z 21. 10. 1993 a určujícím spoluvlastnictví F. R. a E. Š. k nemovitostem, o jejichž převod v této smlouvě šlo.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo však možné napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouštěl. Důvody přípustnosti dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byly v občanském soudním řádu (v již citovaném znění) upraveny v ustanoveních §237, §238 a §239 tohoto právního předpisu. Ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, nebylo možné na tuto právní věc vztáhnout ani právní úpravu zásadních procesních vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, jak již shora doloženo, a ani ustanovení §239 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, upravující možnost vyslovení přípustnosti dovolání výrokem rozsudku odvolacího soudu i možnost účastníka řízení navrhnout vyslovení této přípustnosti dovolání nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu.
Pokud dovolatelka vedle poukazu na údajnou přípustnost dovolání, kterou mělo na zřeteli ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), ještě na to, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, šlo tu o odkaz na dovolací důvody (srov. §241 odst. 3 písm. b/ a písm. d/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), které lze uplatňovat jen v dovolání, které je podle ustanovení občanského soudního řádu dovolání přípustným.
V občanském soudním řízení v této právní věci tedy vzhledem k ustanovením občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a vzhledem k přechodným ustanovením zákona č. 30/2000 Sb., které mají povahu kogentních (donucujících) ustanovení, jež musí dovolací soud aplikovat bez možnosti volné úvahy a výjimek, k nimž by se dospělo jen volným výkladem ustanovení zákona, došlo k tomu, že dovolání dovolatelky je tu podáno bez opory v některém z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přípustnost dovolání, tedy opravného prostředku, jímž lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu nikoli jen tehdy, pokládá-li účastník řízení toto rozhodnutí za nesprávné, nýbrž pouze tehdy, pokud tu zákon připouští (§236 odst. 1 občanského soudního řádu).
Nemohl tedy dovolací soud posoudit dovolání dovolatelky v daném případě jako dovolání přípustné, neboť mu to neumožňovalo žádné ustanovení občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 1 a §218 odst. 1 psm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání směřující proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. ledna 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc.
předseda senátu