ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.358.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 358/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání R. T., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 23.5.2001, sp.zn. 53 Co 189/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 21 C 47/95 (žalující společnosti s ručením omezeným NVT, zastoupené advokátkou, proti žalovanému R. T., zastoupenému advokátem, o vyklizení místností), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalující společnost s ručením omezeným se žalobou domáhala, aby bylo žalovanému uloženo vyklidit a vyklizenou žalobkyni předat část pozemku parc. č. 3100-díl 1 o velikosti 2198,5 m2 v katastrálním území P.- M. V žalobě bylo uvedeno, že žalobkyně je na základě kupní smlouvy z 8.2.1993 výlučným vlastníkem pozemků parc. č. 3100-díl 1 a parc. č. 3100-díl 2, které jsou zapsány v katastru nemovitostí pro katastrální území M. na listu vlastnictví č. 1551. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 19.1.2991 uzavřena na 15 roků smlouva o pronájmu pozemku parc. č. 3100-díl 1 (o výměře 2198,5 m2) za nájemné 4,- Kč za 1 m2, přičemž roční nájemné 8.794,- Kč je splatné ve dvou splátkách k 1. říjnu a k 1. dubnu v roce. Žalující společnost s ručením omezeným ve smyslu ustanovení §679 odst. 3 občanského zákoníku odstoupila od smlouvy nájemní z 19.1.1991 a zároveň vyzvala žalovaného k vyklizení pronajatého pozemku, a to do konce října 1996; žalovaný výzvu, zaslanou doporučeným dopisem, obdržel, ale pozemek nevyklidil.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že nebyl tu dán platný právní důvod k odstoupení od smlouvy, podle níž byl také žalovaným řádně plněno. Na pozemku, jehož vyklizení se žalobkyně domáhá, stojí stavba, kterou žalovaný pokládá za své vlastnictví, platil z ní domovní daň a v této stavbě, v níž je zřízena i bytová jednotka, bydlí a jiný byt nemá.
Soud prvního stupně si vyžádal zprávu od stavebního úřadu (od Obvodního úřadu M. č. P. 10), vyslechl žalovaného jako účastníka řízení, vyslechl svědkyni M. K. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 20.3.1997, čj. 21 C 47/95-30, bylo žalovanému uloženo „vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat díl 1 parcely č. 3100 (o velikosti 2198,5 m2) s výjimkou té části pozemku, která je zastavěna nouzovou stavbou č. 343 v katastrálním území M.“, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Dalším výrokem tohoto rozsudku byla však zamítnuta žaloba žalobkyně o vyklizení zastavěné části pozemku parc. č. 3100 v P.-M., jakož i stavby nouzové č. 343 v P.- M. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 4.065,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že po provedeném dokazování bylo žalobě žalobkyně vyhověno jen zčásti.
K odvolání žalující společnosti s ručením omezeným Městský soud v Praze usnesením ze 16.12.1997, sp.zn. 29 Co 388/97, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl odvolací soud, že v řízení nebyly náležitým způsobem objasněny otázky aktivní a pasivní legitimace žalobkyně a žalovaného v této právní věci a také v řízení uplatněný žalobní návrh pokládal odvolací soud za nedostatečně určitý. K žalobnímu návrhu týkajícímu se vyklizení pozemku měl být připojen geometrický plán nebo alespoň náčrt, z něhož by bylo patrno, kterých částí pozemku se žalobní návrh týká. Soud prvního stupně měl také, podle názoru odvolacího soudu, uvážit, zda právní vztah ohledně žalobkyní uváděné stavby nemá být posouzen podle ustanovení §135c občanského zákoníku, jež se vztahuje na stavby postavené na cizím pozemku.
V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudek z 11.3.1999, čj. 21 C 47/95-65, jímž bylo uloženo žalovanému vyklidit a vyklizenou žalující společnosti s ručením omezeným vyklizenou předat část pozemku parc. č. 3100 v katastrálním území M., označenou na geometrickém plánu č. 840-242/96 Ing. J. N. ze dne 28.8.1996 jako parcela č. 3100/6-zastavěná plocha o výměře 269 m2, a na ní stojící nouzová stavba č. 343 v katastrálním území M. (obytný domek ve tvaru T, obytný domek obdélníkového půdorysu, jakož i veškeré přístavby a vedlejší stavby, a to sklady, kůlny a chlívky), vše do 15 dnů poté, co bude žalovanému zajištěno náhradní ubytování; ve výroku rozsudku bylo výslovně i konstatováno, že citovaný geometrický plán „se stává nedílnou součástí tohoto rozsudku“. Dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně byl však zamítnut žalobní návrh na vyklizení garáže, stojící na pozemku parc. č. 3100/7-zastavěná plocha o výměře 41 m2, jakož i žalobní návrh na vyklizení tohoto pozemku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaného byl i tento rozsudek soudu prvního stupně zrušen v napadeném vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že překročil meze žalobního návrhu a že „nesprávně posoudil podmínky vyklizení“. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně, aniž by vedl žalobkyni k opravě žalobního návrhu ve svém rozsudku popsal předmět vyklizení odkazem na geometrický plán, který však žalobkyně neučinila součástí žalobního návrhu. Dále měl odvolací soud za to, že soud prvního stupně sice dospěl k závěru o tom, že žalovaný užívá vyklizovanou nemovitost bez právního důvodu, ale její vyklizení vázal na zajištění bytové náhrady (náhradního ubytování). Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně bude muset v dalším řízení vést žalobkyni k opravě nebo úpravě žalobního návrhu a tomu pak přizpůsobit další postup v řízení i dokazování, zejména podle důkazních návrhů účastníků řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze 16.6.2000, čj. 21 C 47/95-89, připustil změnu žalobního návrhu tak, že se žalobkyně domáhá, aby bylo žalovanému uloženo vyklidit a žalobkyni vyklizenou předat část pozemku parc. č. 3100 v katastrálním území P.-M., označenou v geometrickém plánu č. 840-240/96 Ing. J. N. ze dne 28.8.1996 jako parcela č. 3100/6-zastavěná plocha o výměře 269 m2 a nemovitost na ní stojící, tedy stavbu nouzové číslo 343 v katastrálním území M. (obytný domek ve tvaru T, obytný domek obdélníkového půdorysu, jakož i veškeré přístavby a vedlejší stavby, tedy sklady, kůlny a chlívky), dále část pozemku parc. č. 3100 v katastrálním území M., označenou na geometrickém plánu č. 840-240/96 Ing. J. N. ze dne 29.9.1996 jako parcela č. 3100/7-zastavěná plocha o výměře 41 m2 a garáž na ní stojící, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku; „geometrický plán č. 840-242/96 se stává nedílnou součástí tohoto rozsudku“.
Následovalo pak vynesení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 z 19.9.2000, čj. 21 C 47/95, jímž bylo uloženo žalovanému vyklidit a vyklizenou žalobci předat část pozemku parc. č. 3100/6-zastavěnou plochu o výměře 269 m2 a nemovitost na ní stojící, tedy stavbu nouzovou číslo 343 v katastrálním území M. (obytný dům ve tvaru T, obytný domek obdélníkového půdorysu, jakož i veškeré přístavby a vedlejší stavby, tedy sklady, kůlny a chlívky) a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku; geometrický plán č. 840-242/96 Ing. J. N. ze dne 28.8.1996 se stává nedílnou součástí tohoto rozsudku. Žalobkyni bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo ohledně zjištěného skutkového stavu uvedeno, že pozemek parc. č. 3100 v P.-M., užívaný žalovaným byl původně v soukromém vlastnictví rodiny P., později se stal vlastnictvím společnosti O., přejmenované později na N., s.r.o., a nakonec NVT, s.r.o., P. 10. Pozemek byl již před mnoha lety propachtován ve prospěch žalovaného; od roku 1954 byl s účinností již od roku 1952 tento pozemek přikázán do bezplatného pachtu ve prospěch státního podniku a posléze zelinářství, ve kterém byl zaměstnán žalovaný. Protože bezplatné užívání pozemků bylo zrušeno po vydání restitučních předpisů, byla uzavřena smlouva o nájmu uvedeného pozemku mezi žalovaným a vlastníkem pozemku parc. č. 3100. Otcem žalovaného zbudovanou nouzovou stavbu žalovaný dále přestavěl a přistavěl; původně byla určena k uskladnění nářadí a později i k bydlení, ale tyto stavební práce byly prováděny bez souhlasu vlastníka pozemku. Žalovaný nemá jinou možnost bydlení než v této stavbě. Dne 13.2.1995 právní předchůdce žalobkyně platně odstoupil od uvedené nájemní smlouvy. Na geometrickém plánu z 28.8.1996 jsou označeny parcelními čísly 3100/6 a 3100/7 části pozemku pod objektem bydlení a pod dvougaráží. Hlavní části objektu k bydlení vznikly v období 1928 až 1929 a dále pak v roce 1943; stavba byla provedena bez jakékoli stavební dokumentace. Stavba garáže vznikla na místě dříve zbudovaného skleníku z roku 1943 a byla postavena zřejmě až v roce 1965.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný ani jeho otec se nemohli stát vlastníky uvedených staveb podle právních předpisů platných před 1.1.1951, ale tyto stavby patřily vlastníku pozemku. Žalující společnost s ručením omezeným prokázala své vlastnictví smlouvou, uzavřenou mezi sourozenci P. a společností O., později přejmenovanou na N., s.r.o., jehož právním nástupcem je NVT, s.r.o. V řízení bylo tedy prokázáno vlastnictví žalující společnosti nejen k pozemkům parc. č. 3100/6 a 3100/7, ale také k nemovitosti na parcele 3100/6. S ohledem na ukončení nájmu mezi účastníky tohoto řízení ke dni 13.2.1995 žalovaný užívá nouzovou stavbu č. 343 v P. 10 v katastrálním území M.-S. a pozemek parc. č. 3100/6 v tomtéž katastrálním území bez právního důvodu. Proto soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení §126 občanského zákoníku ve prospěch žalující společnosti, protože měl za to, že má právo domáhat se vydání věcí na tom, kdo ji neprávem zadržuje; tato povinnost byla žalovanému uložena ke splnění ve lhůtě do 6 měsíců, aby žalovaný měl možnost zajistit si jinou možnost bydlení a uskladnění svých věcí. Soud prvního stupně tu přihlížel k předchozímu rozsudku téhož soudu z 11.3.1999, čj. 21 C 47/95-65, výroku, označenému III., týkajícím se zamítnutí žaloby o vyklizení garáže (řízení v tomto smyslu bylo zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 z 19.9.2000, čj. 21 C 47/95-107).
K rozhodnutí o nákladech řízení soud prvního stupně použil ustanovení §150 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 23.5.2001, sp.zn. 53 Co 189/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen. Žalobkyni nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že úvahy soudu prvního stupně jsou v jeho rozsudku podrobné a přesvědčivé. K těmto důvodům odvolací soud ještě dodával, že v kupní smlouvě z 9.2.1999, kterou žalující společnost nabyla nemovitosti, sporné mezi žalobkyní a žalovaným, bylo sjednáno nabytí těchto nemovitostí s veškerými součástmi a příslušenstvím; tyto nemovitosti byly pak vloženy do základního jmění společnosti; tuto citovanou smlouvu nelze pokládat za neurčitou. Soud prvního stupně důvodně neshledal opodstatněnou námitku žalovaného, že stavbu nabyl vydržením, když totiž tu nebyla na straně žalovaného shledána dobrá víra držitele nemovitosti, že mu stavba vlastnicky náleží. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §2’24 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného v řízení zastupoval, dne 28.6.2001 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 27.8.2001.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že jeho dovolání je přípustné, protože tímto rozhodnutím odvolacího soudu je řešena právní otázka zásadního významu. Jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také podle budu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaná přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Na to také odvolací soud ve svém rozsudku z 23.5.2001 správně poukazoval.
Podle ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) mohl účastník řízení podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Zmeškání této lhůty nebylo možné prominout (§240 odst. 2 občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Jestliže v daném případě byl rozsudek odvolacího soudu doručen advokátům žalobkyně a žalovaného dne 27.6.2001 a 28.6.2001 a nabyl tedy právní moci dne 28.6.2001, bylo jej možné napadnout dovoláním v jednoměsíční lhůtě, tedy do 28.7.2001. Pokud dovolatel podal své dovolání u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 27.8.2001, stalo se tak po uplynutí lhůty, jež byla výslovně stanovena v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání podané opožděně.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. ledna 2003
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu