ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.397.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 397/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání P. N., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30. 1. 2001, sp. zn. 15 Co 267, 268, 269/2000, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 126/92 (žalobce P. N. proti žalovaným: 1. P. M., zastoupenému advokátem, 2. Ing. P. S., 3. nezletilému D. S., zastoupenému opatrovnicí M. K., 4. F. W., zastoupené advokátem, 5. E. D., zastoupené J. H., 6. Bytovému podniku v P., státnímu podniku /v likvidaci/, zastoupenému advokátem, a 7. Městské části P., o určení spoluvlastnictví), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 15. 4. 1992, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 3 zamítaným rozsudkem ze 7. 4. 1993, č. j. 11 C 126/92-18; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalobci bylo uloženo zaplatit do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 3 14.122,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením z 21. 1. 1994, sp. zn. 18 Co 577/93, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se nezabýval tím, zda žalobce včas a v jakém rozsahu uplatnil u povinné osoby výzvu k uzavření dohody o vydání spoluvlastnického podílu na domu čp. 2158 a na pozemku parc. č. 3559 v katastrálním území P. – V. (zapsaného na listu vlastnictví č . 1147), na který si žalobce činí nárok jako dědic ze závěti po M. D., a nebyl proveden ani důkaz konstatováním spisu o projednání dědictví po uvedené zůstavitelce, které bylo projednáváno ještě podle ustanovení obecného zákoníku občanského z roku 1811, dříve platného; odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně také to, že se nezabýval důsledně tvrzením žalobce, že mu další spoluvlastnice M. N. postoupila svůj nárok na vydání svého spoluvlastnického podílu. Odvolací soud zejména zdůraznil potřebu objasnění toho, zda žalobce uplatnil vůči povinné osobě řádně a včas svůj vlastní restituční nárok z důvodu právní nástupnictví po M. D., L. S. i uváděný postoupený nárok své sestry M. N.
V dalším průběhu řízení se žalobce domáhal, aby soud určil, že je neplatná dohoda o vydání věcí, které byla uzavřena 28. 5. 1991 mezi Bytovým podnikem v P. a mezi F. W., V. M., P. N., E. D. a Ing. J. S. (přičemž šlo o dohodu registrovanou bývalým Státním notářstvím pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 Re 193/91).
Obvodní soud pro Prahu 3 pak vynesl rozsudek z 1. 2. 1996, č. j. 11 C 126/92-45, jímž uvedený žalobní určovací návrh žalobce zamítl. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně z 1. 2. 1996 Městský soud v Praze usnesením z 11. 5. 1998, sp. zn. 39 Co 651/97, zrušil tento rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozsudku uváděl odvolací osud, že od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně došlo k úmrtí původně žalovaných V. M. a Ing. J. S., avšak v řízení před soudem prvního stupně nebyla objasněna dědická posloupnost po nich v záležitosti spoluvlastnictví odňatých nemovitostí. Nebylo také v řízení před soudem prvního stupně objasněno, podle názoru odvolacího soudu, zda mezi oprávněnými osobami došlo k dohodě o tom, v jakých jiných podílech, než které vyplývají z ustanovení §3 zákona č. 403/1990 Sb., mají být věci vydány, a to ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 téhož zákona. Odvolací soud měl posléze za to, že se soud prvního stupně neřídil právními závěry z předchozího zrušovacího usnesení odvolacího soudu.
V dalším průběhu řízení Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze 16. 8. 1999, č. j. 11 C 126/92-141, připustil změnu žalobního návrhu žalobce tak, že se žalobce domáhá určení, že je spoluvlastníkem domu čp. 2158 na pozemku parc. č. 3559 v P. – V., a to z jedné ideální šestiny; soud připustil také, aby do řízení vstoupila na straně žalovaných ještě Městská část P.
Poté byl vynesen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 z 28. 9. 1999, č. j. 11 C 126/92-152 (ve znění doplňujícího usnesení z 28. 9. 1999, č. j. 11 C 126/92-156), jímž byl určovací žalobní návrh žalobce zamítnut. Žalobci bylo uloženo zaplatit třem žalovaným náhradu nákladů řízení částkami 7.525,- Kč, 3.225,- Kč a 5.378,- Kč, přičemž ve vztahu mezi žalobcem a ostatními žalovanými bylo rozhodnuto, že tu není dáno právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z 28. 9. 1999 bylo uvedeno, že v daném případě došlo dne 28. 5. 1991 k uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., a to mezi Bytovým podnikem v P. a oprávněnými osobami F. W., V. M., P. N., E. D. a Ing. J. S., podle níž byl vydán dům čp. 2158 se stavební parcelou č. 3559 v katastrálním území V. oprávněným osobám v těchto ideálních podílech: F. W. ideálních 76/654, , V. M. ideálních 150/654, P. N. ideálních 26/654 (a ještě ideálních 6/23544), E. D. ideálních 50/654 a Ing. J. S. ideálních 15/654. Další oprávněné osoby podle ustanovení §3 zákona č. 403/1990 Sb. výzvu k vydání nemovitostí nepodaly a proto na ně připadající ideálních 41/216 se rozdělily mezi příjemce podle uvedené dohody, a to podle výše na ně připadajících podílů; zbývajících 66/216 zůstalo nadále ve vlastnictví státu – Bytového podniku v P. Soud prvního stupně uváděl, že pokud se žalobce v žalobě domáhal, aby soud určil, že jeho podíl na předmětných nemovitostech činí jednu ideální šestinu, pak jeho tvrzení nebylo v řízení prokázáno. Tento soud byl také toho názoru, že žalobce neměl naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení velikosti jeho podílu na vydávaných nemovitostech, neboť podíly na nemovitostech uváděných žalobce „byly mezi účastníky řízení nesporné“.
Z uvedených důvodů byla žaloba žalobce zamítnuta a o nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 28. 9. 1999 (opravenému usneseními z 28. 9. 1999 a z e 4. 4. 2000) rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 30. 1. 2001, sp. zn. 15 Co 267, 268, 269/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem na straně jedné a žalovanými Ing. P. S., nezletilým D. S., E. D. a Městskou částí P. na straně druhé nemá řádný z těchto účastníků řízení právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému P. M. a žalované F. W. na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1.950,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo rovněž uloženo zaplatit žalovanému Bytovému podniku v P. na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.150,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání odvolatele nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, měl za to, že na straně žalobce není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu; žalobce totiž mohl, ovšem jen do 1. 4. 1992 (zatím co svou žalobu podal 15. 4. 1992), podat žalobu na plnění, a to vůči ostatním spoluvlastníkům, kterými byl na svůj úkor zkrácen při uzavírání dohody o vydání spoluvlastnických podílů, a to na svých právech oprávněné osoby ve smyslu ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci 6. 4. 2001 (právní moci nabyl tento rozsudek po doručení i ostatním účastníkům řízení dnem 12. 4. 2001) a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 27. 4. 2001, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazoval dovolatel na to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, protože řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena (totiž, že dovolatel fakticky nabyl při uzavírání dohody o vydání věcí podle zákona č. 403/1990 Sb. menší spoluvlastnický podíl, než mu po právu náležel). Z obsahu dovolání dovolatele vyplývalo, že má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zdůrazňoval, že v průběhu celého řízení v této právní věci se soudy obou stupňů nevypořádaly s tím, že dovolateli se dostalo menšího podílu na věcech vydávaných v tomto případě oprávněným osobám podle zákona č. 403/1990 Sb. Nesprávnost postupu bývalého státního notářství při registraci dohody uzavřené mezi povinnou osobou a oprávněnými osobami podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. a soudů obou stupňů v občanském soudním řízení v této právní věci spočívala v tom, že v daném případě vydání věcí podílovým spoluvlastníkům byl jako „celá věc“ nesprávně chápán funkční celek nemovitostí, třebaže „celou věcí“ tu měl být chápán jen spoluvlastnický podíl u každé oprávněné osoby bez možnosti přirůstání spoluvlastnického podílu některým z ostatních spoluvlastníků.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud u stanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/200 Sb., podle něhož dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. bylo uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozsudkům soudů prvního stupně, vadným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001), jako tomu bylo v daném případě, podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo možné dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (tedy občanský soudní řád v již citovaném znění) připouštěl. Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla v občanském soudním řádu upravena v ustanoveních §237, §238 a §239.
Dovolání dovolatele směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudkem soudu prvního stupně ve věci samé.
Protože tu nešlo o případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, jímž by rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu (jak to mělo na zřeteli ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu v již citovaném znění), bylo možné posoudit přípustnost dovolání dovolatele jen podle ustanovení §239 občanského soudního řádu (v již citovaném znění). Nešlo tu o případ, v němž by odvolací soud výrokem svého rozsudku vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku podle ustanovení §239 odst. 1 téhož právního předpisu.
Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, bylo dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud by dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V daném případě nedošlo k tomu, že by účastník řízení podal nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu návrh na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Takový návrh nebyl obsažen v odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně, podaném 17. 1. 2000 (založeném na č. l. 167-169 spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 11 C 126/92), ani v doplňku k tomuto odvolání z 12. 12. 2000 (založeném na č. l. 194-197 uvedeného spisu) a takový návrh nebyl uplatněn ani při jednáních před odvolacím soudem, konaných 19. 12. 2000 a 30. 1. 2001.
Protože tedy nebyl v daném případě splněn zákonný předpoklad výslovně uvedený v ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), tj. podání návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, učiněné před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, nebylo možné pokládat dovolání dovolatele za přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 tohoto právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání nepříustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. března 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu