ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.412.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 412/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání Š. K., zastoupené advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. září 2002, sp. zn. 14 Co 531/2002 (v právní věci žalobkyně Š. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1. Městu P., zastoupenému advokátem, 2. P. K. a 3. Š. K., oběma zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti smlouvy o převodu bytové jednotky, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 11 C 79/2001), takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2002, sp. zn. 14 Co 531/2002, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město rozhodl rozsudkem ze dne 4. 3. 2002, č. j. 11 C 79/2001-117, tak, že určil neplatnost smlouvy o převodu bytové jednotky č. 8 v domě na ul. A. 22 v P., jak byla tato smlouva dne 26. 1. 2000 uzavřena mezi prvním žalovaným jako prodávajícím a dalšími dvěma žalovanými jako kupujícími. Zatímco ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nebylo nikomu přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, zbývajícím dvěma žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni náklady řízení k rukám jejího právního zástupce.
Soud prvního stupně zjistil, že manželství žalobkyně s druhým žalovaným bylo rozvedeno s právní mocí dne 6. 11. 1995 a nezletilá dcera účastníků A. svěřena do výchovy matky. Druhý žalovaný uzavřel nato v roce 1998 sňatek s třetí žalovanou a následně bylo rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 27. 11. 2000 pod sp. zn. 11 C 65/98 zrušeno právo společného nájmu bývalých manželů k bytu na ul. A. 22 v P. s tím, že se výlučnou nájemkyní stává nynější žalobkyně Š. K. Po odvolání P. K. však Krajský soud v Plzni prvostupňový rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně s pokynem, na jehož základě bylo řízení soudem prvního stupně podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dne 24. 1. 2002 přerušeno a vyčkáno pravomocného skončení věci o určení neplatnosti převodu bytové jednotky. Tímto převodem totiž nabyla vlastnictví k bytu vedle druhého žalovaného též jeho nynější manželka (a třetí žalovaná) E. K. Posléze si oba nabyvatelé zúžili rozsah společného jmění manželů dne 4. 10. 2000 tak, že se výlučnou vlastnicí bytové jednotky stala E. K. Soud prvního stupně však neměl za prokázánu nabídkovou povinnost vlastníka domu vůči žalobkyni, jak ji upravuje ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“). Proto dovodil naléhavý právní zájem žalobkyně na určení neplatnosti smlouvy o převodu bytové jednotky, zesílený skutečností, že jako výlučná vlastnice bytu je v katastru nemovitostí zapsána nyní jen třetí žalovaná. Pro nesplnění výše zmíněné nabídkové povinnosti pak prohlásil smlouvu o převodu bytové jednotky za neplatnou.
K odvolání druhého žalovaného a třetí žalované změnil Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 9. 2002, č. j. 14 Co 531/2002, napadený rozsudek tak, že určovací žalobu zamítl. Zavázal současně žalobkyni k náhradě vzniklých nákladů řízení všem žalovaným před soudy obou stupňů.
Odvolací soud korigoval právní závěry přezkoumávaného rozsudku o naléhavém právním zájmu žalobkyně na určovací žalobě. Ten mohl být podle odvolacího soudu dán jen pro dobu před případným porušením relevantního právního vztahu či práva; porušením práva má být podle žalobkyně její obejití v souvislosti s převodem bytové jednotky. Došlo-li však již k převodu, pak by žalobkyně musela vzhledem ke stavu zápisu v katastru žalovat na určení vlastnického práva k bytu. Odvolací soud též poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2000 ve věci sp. zn. 33 Cdo 2321/98, podle něhož vyvolává porušení práva na přednostní nabytí bytu podle ustanovení §22 zákona o vlastnictví bytů jen účinky předkupního práva oprávněného nájemce ve smyslu §603 odst. 3 občanského zákoníku, nikoli účinky neplatnosti smlouvy o převodu bytové jednotky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Napadla v něm právní posouzení věci odvolacím soudem, s poukazem na oprávněnost svých tvrzení o neplatnosti smlouvy o převodu bytové jednotky podle §39 občanského zákoníku. Pro nejistotu právního postavení žalobkyně měl být shledán její naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Žalobkyně nemohla vědět o nabídce odkoupení bytu druhému a třetí žalované a ti také zamlčeli, že mezi žalobkyní a druhým žalovaným je veden spor o zrušení práva společného nájmu bytu.Dovolatelka navrhla zrušení dovoláním napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Všichni tři žalovaní navrhli ve vyjádřeních k dovolání jeho zamítnutí s tím, že považují právní závěry odvolacího soudu za věcně správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas oprávněná osoba, zastoupená advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné s ohledem na diformitu rozsudků soudů obou stupňů bez předchozího kasačního usnesení odvolacího soudu (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a dovolatelka označila způsobilý dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání je důvodné.
Odvolací soud vycházel při posuzování naléhavého právního zájmu žalobkyně na určovací žalobě ze závěru, podle něhož má určovací žaloba místo jen tam, kde jde o preventivní ochranu práva; nikoli tedy tam, kde již bylo právo porušeno (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 139/2001). Takto formulovaný závěr je však nutno použít s přihlédnutím ke konkrétnímu průběhu řízení. V posuzované věci odvolací soud přehlédl, že soud prvního stupně přerušil řízení o zrušení práva společného nájmu bytu, probíhající mezi žalobkyní a druhým žalovaným, a učinil rozhodnutí v něm závislým na výsledku řízení o určení neplatnosti smlouvy o převodu bytové jednotky. Při předpokládaném průběhu právních vztahů k bytu přitom měly rozhodné právní skutečnosti (zejména smlouva o převodu bytové jednotky a vklad do katastru nemovitostí) následovat po zrušení práva společného nájmu bytu a určení výlučného nájemce soudem (§705 odst. 1 občanského zákoníku). Byl-li tento sled jiný a soud prvního stupně považoval ve věci zrušení práva společného nájmu za nezbytné zjednat jasno v otázce platnosti smlouvy o převodu bytové jednotky, pak je tím spíše patrna existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na určovací žalobě (§80 písm. c/ o. s. ř.) a tedy i důvod pro zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud při své interpretaci ustanovení §22 zákona o vlastnictví bytů poukázal na citovaný judikát dovolacího soudu k porušení nabídkové povinnosti při převodu bytové jednotky, který nezpochybnil platnost smlouvy o převodu a poukázal na předkupní právo opomenutého nájemce. Odvolací soud však nevzal v úvahu, že ustanovení §22 zákona o vlastnictví bytů rozlišuje dva postupy. V prvním podle odstavce 1 je vlastník budovy resp. bytu povinen nabídnout převod bytu nájemci bez jakýchkoli doprovodných okolností s tím, že nepřijetí nabídky nájemcem do šesti měsíců od jejího doručení umožňuje vlastníku postup podle odstavce 2. Zde pak již může následovat nabídka třetí osobě, ale nájemce má současně právo na přednostní nabytí bytu s důsledky podle ustanovení §603 odst. 3 občanského zákoníku (není-li jeho právo respektováno), a to po dobu jednoho roku od uplynutí lhůty uvedené v odstavci 1. Zatímco Nejvyšší soud subsumoval ve věci sp. zn. 33 Cdo 2321/98 zjištěný skutkový stav pod ustanovení §22 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, v nyní posuzované věci nebylo ani prokázáno, že by byla žalobkyni – jako společné nájemkyni bytu – učiněna nabídka podle ustanovení §22 odst. 1 zákona. Z dikce zákona je přitom jasně patrno, že první z obou možných nabídek nájemci na převod bytu (podle §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů) je bezvýjimečnou podmínkou další vlastnické dispozice s bytem a že porušení této (první) nabídkové povinnosti má za následek absolutní neplatnost takové smlouvy, kterou by byl následně byt převeden jiné osobě než nájemci. Posouzení smlouvy o převodu bytové jednotky jako neplatné má poté negativní dopad jak při přezkoumání návrhu na vklad vlastnického práva nabyvatele do katastru nemovitostí (§5 odst. 1 písm. f/ zákona č. 265/1992 Sb.), tak i vůči dalším právním vztahům, jež ze smlouvy o převodu bytové jednotky vycházejí. Při posouzení těchto vztahů je třeba upřednostnit výklad relevantních zákonných ustanovení respektující zásadu, podle níž nikdo nemůže převést na druhého více práv než sám má.
V posuzované věci byl naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; k nepřiléhavému právnímu závěru odvolacího soudu došlo nesprávnou interpretací ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř. o podmínce oprávněnosti určovací žaloby. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 věta první o. s. ř.).
Právním názorem, vysloveným dovolacím soudem k výkladu ustanovení §22 zákona o vlastnictví bytů a jeho právním následkům, je odvolací soud vázán (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto též o nákladech dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. dubna 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu