ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.443.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 443/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) B. F. a B) B. F., obou zastoupených advokátem, proti žalované “B., s.r.o.“, zastoupené advokátem, o zaplacení částky 200. 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 123/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.5.2002, č.j. 51 Co 68/2002-85, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, ze dne 30.5.2002, č.j. 51 Co 68/2002-85, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 18.10.1999 u Okresního soudu v Ostravě domáhali se žalobci vydání rozsudku, jímž měla být žalované uložena povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 200. 000 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 8 000,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdili, že dne 1.3.1996 uzavřeli se žalovanou smlouvu o nájmu, na základě níž předali žalované do nájmu nebytové prostory blíže popsané v žalobě. V předmětné smlouvě byla dohodnuta smluvní pokuta pro případ nesplnění závazku žalované o převedení telefonní linky zpět na žalobce ke dni ukončení nájmu nebo o zajištění náhradní telefonní linky ke stejnému datu. Smluvní pokuta byla stanovena výší, která odpovídala měsíčnímu nájmu včetně záloh a vlivu inflace. Dohodou ke dni 31.12.1996 byla předmětná smlouva o nájmu ze dne 1.3.1996 zrušena a žalobci uzavřeli novou dohodu o nájmu nebytových prostor, a to se společností O., s.r.o.
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15.11.2001, č.j. 33 C 123/2000-49, uložil žalované povinnost zaplatit částku 200.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 1.3.1996 uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor, na základě které žalobci předali žalované předmětné nebytové prostory včetně telefonní linky se závazkem žalované převést ke dni ukončení této smlouvy na nájemce č.1 zpět telefonní linku nebo zřídit náhradní telefonní linku, nebude-li dohodnuto jinak.Vzal za prokázáno, že v souvislosti s ukončením smlouvy o nájmu dne 31.12.1996 žalovaná nepřevedla zpět předmětnou telefonní linku na žalobce ani nezajistila náhradní telefonní linku. Dospěl k závěru, že žalovaná nesplnila své závazky vyplývající ze smlouvy o nájmu ohledně převodu telefonní linky nebo zajištění náhradní telefonní v souvislosti s ukončením nájmu. Dále vyslovil závěr, že žalované se nepodařilo prokázat, že ohledně této povinnosti žalované se účastníci dohodli jinak. Uzavřel, že požadovanou smluvní pokutu je nutno považovat za oprávněnou. Výši smluvní pokuty hodnotil podle ustanovení §3 odst. 1 o.z. s poukazem na ustanovení §544 o.z. a §545 o.z. tak, že žalovaná smluvní povinnost porušila, smluvní pokuta byla uzavřena písemně a její výše je určena konkrétně.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30.5.2002, č.j. 51 Co 68/2002-85, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, provedl opětovné dokazování listinou - smlouvou o nájmu ze dne 1.3.1996 a doplnil přednesy účastníků k ujednání o základu pro výpočet smluvní pokuty obsažené v předmětné smlouvě. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud však nepovažoval ujednání účastníků o smluvní pokutě za platné. Dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě obsažené článku VIII. písm. b) smlouvy o nájmu ze dne 1.3.1996 je neplatné pro neurčitost stanovení způsobu jejího určení. Podle odvolacího soudu je smluvní pokuta určena jako součet měsíčního nájmu, záloh na poskytované služby a vlivu inflace, přičemž uvedení nájemného bez jeho další specifikace je nedostatečné a neurčité. Uzavřel, že smluvní pokuta musí být sjednána tak, aby byla v okamžiku porušení smluvní povinnosti zjistitelná konkrétní jednorázová částka odpovídající ujednání o smluvní pokutě.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali s přihlédnutím k jeho obsahu z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdili procesní vadu spočívající v tom, že jako předmět řízení je uvedena částka 200 000,- Kč s příslušenstvím. Namítali, že nebylo rozhodnuto o příslušenství, ale pouze o částce 200.000,-Kč. Dále vytýkali odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho odůvodnění. Podle dovolatelů je základ pro výpočet smluvní pokuty (vzorec nájemné + zálohy + inflace ) odvozován od třetího kalendářního čtvrtletí roku 1996. Poukazovali na nespornost zjištění, že dohodou účastníků došlo k ukončení nájmu ku dni 31. 12. 1996. Žalovaný k tomu dni však nesplnil svou povinnost ze smlouvy směřující k zpětnému převodu telefonní linky na žalobce ke dni skončení nájmu či ke zřízení náhradní telefonní linky ke stejnému dni. Tomu odpovídá, že výše smluvní pokuty byla vypočtena z výše nájemného za období, k jehož konci žalovaný svou smluvní povinnost nesplnil. S tím souvisí i stanovení míry inflace, která proto se váže k témuž období. S odkazem na ustanovení §35 odst. 2 o.z. poukazovali na skutečnost, že mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, jaké platební povinnosti vznikly žalované ze smlouvy o nájmu ze dne 1.3.1996 vedle smluvní pokuty. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu .
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatelé uplatnili podle obsahu dovolání přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatelů nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však nelze přisvědčit, neboť se týká pouze označení předmětu odvolacího řízení v souladu s důsledky plynoucími z odvolání žalovaného.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle §37 odst.1 o.z. a §544 odst. 1,2 o.z. V řízení o dovolání bylo třeba posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil, popřípadě, zda projednávaná věc neměla být posouzena podle jiných ustanovení právních předpisů.
Smlouva o nájmu je právním úkonem, jehož účastníky jsou pronajímatel a nájemce. Musí - vedle náležitostí stanovených citovaným ustanovením §686 odst. 1 o.z. - splňovat i obecné náležitosti právních úkonů, stanovené v ustanoveních §34 a násl. o.z. Ve smyslu §34 o.z. je právní úkon projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení §35 odst. 2 o.z. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Uvedené ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro takový případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně (nikoliv konkludentně podle §35 odst. 3 o.z.) podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení smluvní ujednání odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že právní úkon vyložit nelze, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili při právním úkonu.
Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 o.z. nemůže být považována za nahrazování či měnění již učiněných projevů vůle, jestliže použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního jednání. Teprve v případě, že pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu úkonu jsou natolik nejednoznačné či nejasné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k vůli účastníků usuzovat na záměr, jenž měly naplnit, může být opodstatněn závěr o neurčitosti právního úkonu podle §37 o.z
Podle §37 odst. 1 o.z. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.
Smluvní pokuta, jako jeden ze zajišťovacích prostředků, je upravena v ustanoveních §544 a §545 o.z. Smluvní pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, i když porušením povinnosti věřiteli nevznikne škoda (§544 odst. 1 o.z.). Smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoliv právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost, ať již se týká např. peněžitého či jiného plnění. Zákon nevylučuje možnost sjednání smluvní pokuty za prodlení s placením peněžitého závazku. Pro smluvní ujednání o smluvní pokutě předepisuje obligatorně písemnou formu, její nezbytnou náležitostí je uvedení výše pokuty, příp. alespoň způsobu, jakým bude stanovena (§544 odst. 2 o. z.). V občanském zákoníku není obsažena úprava výše smluvní pokuty ani se zde nestanoví způsob jejího určení. Sjednání její výše či způsobu určení je tedy věcí dohody účastníků. Je proto možné sjednat si smluvní pokutu procentní částkou za každý měsíc prodlení stejně, jako v případě úroku z prodlení.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, pokud akcentoval obecně relativní samostatnost ujednání o smluvní pokutě ve smyslu shora uvedených zákonných ustanovení. Přitom však ze žádného ustanovení zákona neplyne závěr, podle něhož by bylo možno vyloučit takový obsah dohody o smluvní pokutě, která obsahově (z hlediska stanovení výše smluvní pokuty) bude navazovat na jinak platně uzavřený závazek o peněžitém plnění v jiném závazkovém vztahu mezi účastníky. Tak je tomu v daném případě, kdy kromě smlouvy o nájmu nebytových prostor, jejíž neplatnost žádný z účastníků nenamítal a ostatně se ani ze zatímních výsledků řízení takový závěr nenaznačuje, byla mezi účastníky uzavřena rovněž dohoda o smluvní pokutě. Její konstrukce přitom vychází z vazby na smlouvu o nájmu nebytových prostor. Tak je tomu předně v definici smluvního závazku podle smlouvy o nájmu nebytových prostor, totiž ve shora uvedené povinnosti nájemce směřující k zpětnému převodu telefonní linky na žalobce ke dni skončení nájmu či ke zřízení náhradní telefonní linky ke dni ukončení nájmu. Stejně tak obsahuje dohoda o smluvní pokutě srozumitelně formulovanou konstrukci výše smluvní pokuty odkazem na nájemné včetně záloh a vlivu inflace.
Ze zákonné definice smluvní pokuty se tak nabízí vcelku srozumitelný závěr, podle něhož nárok ze smluvní pokuty může pojmově vzniknout teprve porušením závazku, k němž byl podle jiné smlouvy (v dané věci smlouvu o nájmu nebytových prostor) druhý z účastníků smlouvy povinen. Aplikováno pro posuzovanou věc je nutno dojít k závěru, že k porušení tohoto závazku došlo marným uplynutím dne ukončení nájemního vztahu mezi účastníky (ten skončil dne 31. 12. 1996). Od 1.1.1997 tak vznikl žalobci nárok na zaplacení smluvní pokuty co do základu.
Důsledně tomu pak odpovídá logický závěr, že pro základ o výši tohoto nároku je rozhodující výše nájemného za měsíc předcházející porušení závazku žalovaným, tedy po vzniku nároku na smluvní pokutu. Ze znění smlouvy o nájmu nebytových prostor (zde nebytových prostor pro účely restaurační a prodejní) přitom neplyne nemožnost výkladu o tom, že jde o nájemné zvýšené o inflaci za uvedené čtvrtletí, tedy za čtvrtletí, do něhož spadá měsíc ukončení nájemního poměru, k němuž žalovaný svou povinnost podle dohody o smluvní pokutě nesplnil. V tomto rozsahu nelze upřít důvodnost argumentace dovolatelů. Nejde tak o případ právního úkonu, jenž by nebylo možno vyložit za využití interpretačních pravidel ustanovení §35 odst. 2 o.z. s důsledky neplatnosti pro nesrozumitelnost podle §37 odst. 1 téhož zákona.
Ze všeho, co bylo shora uvedeno tak vyplývá, že nebylo možné přisvědčit závěrům, k nimž dospěl odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 30.5.2002, sp. zn. 51 Co 68/2002. Jestliže v projednávané věci odvolací soud zaujal názor, že smlouva o nájmu, která byla uzavřena mezi účastníky dne 1.3.1996 je neplatná v té části, která upravuje nároky ze smluvní pokuty pro neurčitost formulace způsobu o zjištění její výše, nelze tento jeho právní závěr považovat za správný. Dovolací soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. března 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu