ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.455.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 455/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalobce K. M., zast. advokátem, které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 2002, sp. zn. 9 Co 80/2002 (v právní věci žalobce K. M., zast. advokátem, proti žalovaným 1) K. V. a 2) J. V., oba zast. advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 19 C 50/2000) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 24.7.2002, č. j. 9 Co 80/2002–107 ve věci samé potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 7.11.2001, č.j. 19 C 50/2000-49, kterým byl zamítnut návrh na určení, že vlastnické právo k majetku specifikovanému v enunciátu tohoto rozhodnutí přechází na žalobce. Ve výrocích o nákladech řízení byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že žalobce byl uznán povinným zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci k rukám jeho advokáta. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně. Ohledně náhrady nákladů řízení před soudem II. stupně byl žalobce zavázán zaplatit žalovaným částku 7.281,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku rovněž k rukám JUDr. K. P.
Žalobce se podaným návrhem (později rozšířeným) došlým okresnímu soudu dne 10.2.2000 domáhal vydání rozsudku, v němž mělo být určeno, že na něj ke dni nabytí právní moci rozhodnutí přechází vlastnické právo ke sporným nemovitostem. Tato žaloba byla podána s odkazem na ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Podle druhého odstavce citovaného ustanovení může být takový návrh uplatněn nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy mohl být uplatněn poprvé, nebo do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti; jinak právo zanikne. Novelou provedenou zákonem č. 183/1993 Sb. byla založena existence obdobného nároku, který musel být oprávněnou osobou uplatněn do dvou měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona s tím, že neuplatněním nároku v této lhůtě právo zaniká. Zákon č. 183/1993 Sb. nabyl účinnosti 1.7. 1993. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce, který splňoval již od počátku podmínku trvalého pobytu i podmínku státního občanství mohl svůj nárok na přechod vlastnického práva dle §8 odst. 1 zákona o půdě uplatnit ve lhůtě do 31.12. 1992, případně do 1.9. 1993. Soudy obou stupňů přitom vycházely z tvrzení žalobce, podle kterého pozemkový úřad o nemovitostech, které jsou předmětem řízení, nerozhodoval. Tudíž nebylo prokazováno, že by existovalo rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitostí, od jehož právní moci by mohla běžet 6 měsíční prekluzivní lhůta pro uplatnění nároku (dle věty druhé §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 183/1993 Sb.). Za tohoto stavu soudy obou stupňů uznaly námitku prekluze neboli zániku práva vznesenou žalovanými, když nevyslyšely názor žalobce, podle kterého se běh propadné lhůty měl odvíjet od doručení usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 18.7. 2000 sp. zn. I. ÚS 439/98, týkajícího se sporných nemovitostí.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce dovolání, které ještě doplnil svým přípisem ze dne 6.12. 2002. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné právní posouzení v důsledku neúplně zjištěného skutkového stavu věci. Soudy vycházely z tvrzení žalobce, že pozemkový úřad o sporných nemovitostech nerozhodoval. Žalobce však k předmětným nemovitostem uplatnil nárok na jejich vydání u Okresního úřadu F., Okresní pozemkový úřad svými podáními ze dne 29.7. 1991, 25.2. 1992 a 21.11. 1992. Okresní pozemkový úřad (OPÚ) vydal dne 22.9. 1997 rozhodnutí, kterým ve výroku 2) rozhodl tak, že oprávněným osobám se nevydává stavba domu č.p. 124, hospodářská budova s příslušenstvím. Žalobce do výroku 2) – v souladu s poučením obsaženým v rozhodnutí OPÚ – podal odvolání, z titulu kterého Ministerstvo zemědělství, Ústřední pozemkový úřad dne 4.11. 1997 rozhodlo tak, že rozhodnutí OPÚ změnilo tak, že nárok na vydání domu č.p. 124 byl zamítnut. Žalobce má zato, že rozhodnutí o jeho opravném prostředku do výroku 2) rozhodnutí OPÚ náleželo do pravomoci soudu, a že rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 4.11. 1997 je nulitním aktem. Žalobce podal do rozhodnutí OPÚ vydaného dne 22.9. 1997 dne 22.10. 1997 řádný opravný prostředek, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem ze dne 22. 9. 1998 sp. zn. 22 Ca 552/97, 22 Ca 532/97, který výrok 1) rozhodnutí OPÚ potvrdil a opravný prostředek ohledně výroku 2) odmítl. Žalobce takový postup považuje za odepření právní ochrany a je toho názoru, že stran jeho nároku na určení přechodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí příslušným pozemkovým úřadem. Dovolatel míní, že platná právní úprava nevylučuje, aby oprávněná osoba uplatnila svůj nárok jak v režimu podle §9 zák. č. 229/1991 Sb., tak i podle §8 citovaného zákona.
K tomuto dovolání podali žalovaní vyjádření, ve kterém namítají nepřípustnost uplatněného mimořádného opravného prostředku. Podle §5 odst. 1 zákona o půdě jsou povinnými osobami stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost drží. Ke dni účinnosti sporné nemovitosti drželi žalovaní, kteří jsou nesporně osobami fyzickými. Ustanovení §9 cit. zák. upravuje vztah mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou. Naopak §8 cit. zák. upravuje návrh na přechod vlastnického práva k nemovitosti, která je ve vlastnictví fyzické osoby. To však pouze v případech uvedených v §6 cit. zák., z nichž v projednávané věci žádný naplněn nebyl. Podle stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z roku 1995, Cpjn 36/95, vlastník nemovitosti, proti němuž je uplatňována žaloba podle ust. §8 zák. č. 229/1991 Sb., není povinnou osobou ve smyslu ust. §5 téhož zákona; ohledně nároku vyplývajícího z ust. §8 odst. 1 cit. zák. nepřichází v úvahu řízení podle ust. §9 daného zákona. Dle názoru žalovaných proto není dána pravomoc pozemkových úřadů rozhodovat o nároku uplatněnému vůči fyzické osobě. V konkrétním případě je navíc bezpředmětné, zda bylo či nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí příslušným pozemkovým úřadem. Dovolatel související důkazy před soudy obou stupňů neuplatnil a nelze k nim proto přihlížet ani v dovolacím řízení.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud se nejprve musel zabývat tím, zda je podané dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalobce vyvozuje přípustnost uplatněného dovolání „podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.“.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V projednávané věci je napadán rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen ve věci jediný rozsudek nalézacího soudu. Přípustnost podaného dovolání by tak mohla být založena pouze v souladu s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce, jehož dovolání splňuje požadované obsahové i formální náležitosti (§241a odst. 1, §214a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), v zastoupení advokáta (§241 odst. 1 o.s.ř.), napadá výrok odvolacího soudu z důvodu subsumovaného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel přitom nijak nespecifikuje právní otázku, jejíž řešení by přinášelo zásadní právní významnost napadeného rozhodnutí. Stěžejní otázkou posuzovanou odvolacím (i nalézacím) soudem byla otázka prekluze žalobcem uplatněného restitučního nároku. Soudy přitom vycházely z žalobcova tvrzení, podle kterého sporné nemovitosti nebyly předmětem rozhodování příslušného pozemkového úřadu. Na základě tohoto údaje soudy – logicky – při úvaze o okamžiku počátku běhu prekluzivní lhůty vycházely z toho, že tímto časovým bodem byl okamžik, kdy nárok mohl být uplatněn poprvé (věta první ustanovení §8 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb.). Datum podání žalobního návrhu – 10.2. 2000 – potom s přihlédnutím k délce běhu zákonem dané lhůty (6 měsíců; konec běhu lhůty 31.12. 1992, resp. 1.9. 1993) muselo neodvratně vést k závěru o propadnutí žalobcova nároku.
V dovolání žalobce – v rozporu s jeho předchozími tvrzeními – uvádí, že svůj nárok u příslušného pozemkového úřadu uplatnil, a dovozuje nesprávné posouzení ze strany odvolacího soudu v důsledku nezjištění úplného skutkového stavu.
Podle ustanovení §241a o.s.ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Účelem dovolacího řízení je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, dokazování ve věci samé se neprovádí (§243a odst. 2 věta druhá o.s.ř.); nelze proto v něm úspěšně uplatňovat skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení. Dovolatel v průběhu řízení explicitně uváděl (např. na jednání okresního soudu dne 5.11. 2001, viz protokol č.l. 46, 47), že pozemkový úřad o sporných nemovitostech nerozhodoval. Je ovšem objektivní skutečností, že dne 19.7. 2002 byly dle přípisu místopředsedkyně krajského soudu (č.l. 87) do spisu vloženy kopie materiálů poskytnutých žalobcem (č.l. 88 – 96), které odpovídají jeho v dovolání obsaženému tvrzení o projednávání jeho nároku ze strany příslušných administrativních (i soudních) orgánů.
Ani přihlédnutí k těmto skutečnostem by však nezakládalo přípustnost podaného dovolání. Žalobce napadá právní režim posouzení jeho nároku především ve vztahu k budově č.p. 124. Pokud však o této nemovitosti bylo příslušným pozemkovým úřadem rozhodnuto dne 22.9. 1997 (a následně Krajským soudem v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 9. 1998), nemůže tato skutečnost v žádném případě zpochybnit právní závěr prekluze restitučního nároku, ohledně kterého dovolatel inicioval projednávané řízení žalobou ze dne 10.2. 2000.
Vzhledem k výše uvedenému proto rozhodnutí odvolacího soudu nemohl být po právní stránce přiřazen zásadní význam, neboť se neodchýlilo od konstantní judikatury vyšších soudů a není ani v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. c/ o.s.ř., dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř., §150 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným sice v souvislosti s podaným dovoláním (sepsáním vyjádření) náklady vznikly, ale dovolací soud se vzhledem k restitučnímu charakteru sporu i vzhledem k nemeritornímu rozhodnutí věci, v jehož rámci podání žalovaných nemohlo být nahlíženo jako účelné uplatnění práva proti neúspěšnému účastníku, rozhodl k výjimečné aplikaci ustanovení o nepřiznání náhrady nákladů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. července 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu