ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.467.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 467/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobců A/ J. K. a B/ A. K., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ J. T., 2/ J. P., 3/ S. J., všem zastoupeným advokátem, 4/ Bytovému podniku v P., s. p. v likvidaci, zastoupenému advokátkou, o povinnost uzavřít dohodu o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 5/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2002, č. j. 54 Co 461, 462/2000-192, takto:
I. Dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2002, č. j. 54 Co 461,462/2000-192 se ve vztahu k výroku I. zamítá a ve vztahu k výroku II. odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Předmětem žaloby bylo stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, a to rodinného domu (vydání žádáno po prvních třech žalovaných) a přilehlých pozemků (žádány po čtvrtém žalovaném) podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“). V řízení před soudem prvního stupně byla na straně žalované účastna J. T. jako druhá žalovaná, po jejím úmrtí vstoupily do řízení na její místo J. P. a S. J. jako její dědičky. Nemovitosti byly identifikovány jako dům čp. 1815 v P. a pozemky parc. č. 1849 – zastavěná plocha a parc. č. 1850 – zahrada, vše zapsáno na LV č. 1654 pro k. ú. S. u Katastrálního úřadu P.
V řízení před soudy obou nižších instancí byly zjištěny tyto podstatné skutečnosti:
- žalobci, jako spoluvlastníci domu i pozemků každý polovinou, zmocnili dne 3. 7. 1969 již za pobytu v cizině V. T., aby za ně uzavřela smlouvu o darování nemovitostí J. a J. T., přičemž podíly obdarovaných měly být stejné;
- po odmítnutí účasti na smlouvě J. T. překročila V. T. rozsah svého zmocnění a sjednala smlouvu o darování všech nemovitostí J. T.; smlouva byla uzavřena dne 18. 8. 1969 a po souhlasu Správy pro věci majetkové a devizové registrována Státním notářstvím pro P. dne 15. 9. 1969;
- oba žalobci byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 29. 6. 1976 pod sp. zn. 2 T 214/76 odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky; stalo se tak s právní mocí dne 8. 10. 1976 a vysloven byl též trest propadnutí majetku;
- rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 3. 1977, sp. zn. 6 C 56/77, s právní mocí dne 10. 5. 1977, bylo určeno, že dům a přilehlé pozemky jsou vlastnictvím státu; v rámci prejudice soud konstatoval neplatnost darovací smlouvy z 18. 8. 1969 pro obcházení zákona (§39 občanského zákoníku);
- čs. stát prodal dne 2. 5. 1979 dům čp. 1815 (nikoli pozemky) J. a J. T. do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, s registrací dne 13. 3. 1980, za kupní cenu 59.345,- Kčs; tato cena nebyla nyní shledána v souladu s předpisy a znalec stanovil správnou cenu ve výši 78.794,- Kčs;
- dne 25. 7. 1990 uzavřel Bytový podnik v P. s J. a J. T. dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemků (registrována 15. 8. 1990); tato dohoda byla ke stížnosti generálního prokurátora zrušena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 1994, sp. zn. 4 Cz 141/92 (právní moc 6. 6. 1994) pro formální vadu dohody;
- žalobci byli usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 10. 1990, sp. zn. Rt 902/90, rehabilitováni v celém rozsahu trestního rozsudku sp. zn. 2 T 214/76 (právní moc 14. 12. 1990);
- žalobci vyzvali J. a J. T. k vydání domu dne 20. 4. 1991 a Bytový podnik v P. k vydání pozemků dne 19. 9. 1991; žaloba byla podána proti T. dne 29. 8. 1991 a k přistoupení Bytového podniku došlo na základě podání žalobců ze dne 27. 6. 1995.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl (po předchozím zrušení svého rozsudku obdobného znění Nejvyšším soudem) rozsudkem ze dne 5. 5. 2000, č. j. 8 C 5/98-103, tak, že žalovaní J. a J. T. jsou povinni uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu v navrhovaném textu s tím, že každému žalobci náleží ¼ spoluvlastnického podílu. Co do zbylé poloviny spoluvlastnictví soud prvního stupně žalobu zamítl. Zamítavý výrok byl vynesen také vůči té části žaloby, podle níž měl být Bytový podnik v P. povinen uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemků. Doplňujícím rozsudkem pak soud zamítl žalobu na určení, že pozemky přešly na stát podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 3. 1977, sp. zn. 6 C 56/77.
Soud prvního stupně vyšel z darovací smlouvy ze dne 18. 8. 1969 a dovodil pro překročení plné moci V. T. neplatnost smlouvy v části, v níž byly J. T. darovány nemovitosti v rozsahu polovičního podílu. K této neplatné části přiznal žalobcům restituční titul, když dovodil propadnutí tohoto dílu jejich majetku státu podle trestního rozsudku. U zbylé poloviny vlastnictví k nemovitostem uzavřel, že přešla na stát v důsledku určovacího výroku civilního soudu a restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. f/ podle zákona o mimosoudních rehabilitacích by tu svědčil J. T. Proti Bytovému podniku došlo podle soudu prvního stupně k promlčení nároku, neboť lhůta k podání žaloby uplynula dnem 1. 4. 1992. Na určení přechodu pozemků na stát neměli žalobci naléhavý právní zájem.
K odvolání všech účastníků s výjimkou Bytového podniku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2002, č. j. 54 Co 461, 462/2000-192, tak, že za současné změny napadeného rozsudku zamítl žalobu, aby žalovaní J. T., J. P. a S. J. byli povinni uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu v rozsahu poloviny spoluvlastnictví. V zamítavých výrocích o věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Odvolací soud vzal za základ svých úvah rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci sp. zn. 6 C 56/77, kterým bylo určeno vlastnictví státu k domu i pozemkům. Tyto nemovitosti podle něj přešly na stát na základě zmíněného rozsudku, nikoli v důsledku výroku o propadnutí majetku v trestní věci. Žalobci, kteří dovodili svůj restituční nárok z trestní rehabilitace, proto nemohou být oprávněnými osobami a na jejich straně není dána aktivní věcná legitimace vůči komukoli ze žalovaných. Odvolací soud současně zdůvodnil, proč je rozsudek ve věci o určení vlastnictví státu k nemovitostem takovým soudním rozhodnutím, kterým byla prohlášena za neplatnou smlouva o převodu majetku občanem před odchodem do ciziny ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. f/ zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Proti tomuto rozsudku podali oba žalobci dovolání. V něm vytkli odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Jejich námitky se koncentrovaly na dvě základní právní otázky. První spočívala v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil právní relevanci darovací smlouvy mezi žalobci aj. T. Smlouva nebyla uzavřena před odchodem žalobců do ciziny, ale již v průběhu jejich pobytu v zahraničí. Projev vůle, který za žalobce V. T. učinila, byl v rozporu s instrukcí v plné moci. Jde tedy o právní úkon neplatný a navíc simulovaný, protože nebyl žalobci učiněn svobodně a vážně. Tento právní úkon nemohl být napaden soudně, neboť k tomu žalobci neměli reálnou možnost. Druhá námitka napadá závěr soudů obou stupňů o ztrátě či promlčení nároku proti Bytovému podniku v P.
Žádný ze žalovaných se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud posuzoval procesně věc, vzhledem k datu vydání rozsudku soudu prvního stupně, podle ustanovení občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb., tj. před 1. 1. 2001 (body 17, 15 přechodných ustanovení části dvanácté, hlavy I uvedené novely). Jako soud dovolací zjistil, že dovolání podaly včas oprávněné osoby, zastoupené advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání vyplývala u dovolání proti měnícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. U dovolání proti potvrzujícímu výroku II. téhož rozsudku dovolací soud posuzoval, zda má být, zejména podle dovolateli nastolené právní otázky (posouzení běhu lhůty k uplatnění restitučního nároku u soudu), dovolání přiznána přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §239 odst. 2. o. s. ř. Z dovolání byl patrný dovolací důvod obsažený v ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., podle něhož mělo napadené rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání není důvodné.
Východiskem rozhodnutí dovolacího soudu bylo posouzení námitek žalobců ve světle závěru odvolacího soudu o tom, že žalobci nejsou ve vztahu k žádnému z žalovaných aktivně legitimováni podle hmotného práva.
Oba žalobci, jako osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., opírali tvrzený restituční nárok, vycházející ze zrušeného výroku trestního rozsudku o propadnutí majetku, o status oprávněných osob podle ustanovení §19 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Postavení žalovaných jako osob povinných mělo vyplývat z ustanovení §20 odst. 1, 2 a návazně z ustanovení §4 odst. 2 (J. a J. T.), resp. §4 odst. 1 (Bytový podnik) téhož zákona. Za skutkový podklad pro vydání domu mělo sloužit převzetí nemovitostí státem a kupní smlouva, sjednaná mezi státem a T. v rozporu s tehdy platným (cenovým) předpisem.
Při právním posouzení věci však nelze opomenout předchozí skutkový děj – dispozici žalobců s nemovitostmi darováním a též civilní soudní řízení, zahájené na návrh státu a směřující proti darovací smlouvě s cílem určení vlastnictví státu k nemovitostem. K takovým okolnostem váže zákon o mimosoudních rehabilitacích samostatný restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. f/. Podle něj byla-li na základě soudního rozhodnutí prohlášena za neplatnou smlouva o majetkovém převodu před odchodem převodce do ciziny a důvodem neplatnosti smlouvy bylo opuštění republiky, pak je oprávněnou osobou nabyvatel podle této smlouvy. Citované ustanovení má zajisté vést k odstranění majetkové křivdy, způsobené převzetím věcí státem v důsledku rozhodnutí soudu (zde o určení vlastnictví státu). Za potenciálního restituenta však zákon označuje nikoli převodce z předchozí smlouvy, kteří odešli v době nesvobody do ciziny, ale nabyvatele. Zákon zde nebere ohled na skutečnost, že zmíněné soudní rozhodnutí může být až reakcí na trest propadnutí majetku; nezbývá však, než jej respektovat.
Neobstojí dovolací námitka, že žalobci již pobývali v době uzavření darovací smlouvy v cizině. Je třeba zohlednit, že záměr ustanovení §6 odst. 1 písm. f/ zákona o mimosoudních rehabilitacích je pozitivní – vede k restituci státem odňatých věcí. Byl-li okolnostmi vynucený projev vůle žalobců (jak to ostatně tito tvrdí i v dovolání) učiněn nikoli před odchodem do ciziny, ale již z ciziny (cestou zmocnění k převodu osobě žijící v tuzemsku), pak je tím spíše naplněn cíl zmíněného ustanovení. Z hlediska systematického výkladu se tu lze jen ztotožnit s interpretací odvolacího soudu.
Směřovala-li žalobní tvrzení k uzavření dohody o vydání věcí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, pak bylo nezbytné posuzovat skutková zjištění právě a jen podle tohoto zákona. Tvrzení žalobců o překročení rozsahu zmocnění V. T., byť korespondující prokázaným skutečnostem, nenaplňují žádnou ze zákonných podmínek pro uzavření dohody o vydání věcí a nejsou tedy pro právní posouzení věci relevantní.
Aplikaci ustanovení §6 odst. 1 písm. f/ zákona o mimosoudních rehabilitacích nebrání ani ta část jeho dikce, podle níž je restituční důvod vázán na „soudní rozhodnutí, kterým byla prohlášena za neplatnou smlouva o převodu majetku“. Výrok soudu v posuzované věci sice zněl na určení vlastnictví k státu nemovitostem, otázka neplatnosti darovací smlouvy, se závěrem o obcházení zákona podle ustanovení §39 občanského zákoníku, však byla kladně posouzena jako předběžná. Není zde pochyb o rozhodujícím významu prejudice pro soudní rozhodnutí; ostatně citovaná formulace restituční podmínky vede svou rámcovostí k širšímu výkladu obsahu soudního rozhodnutí. Tehdejší používané postupy státu při převzetí nemovitostí v předchozím vlastnictví osob, které odešly do emigrace, vedly - jak patrno ze soudních řízení o restituci majetku – spíše k rozsudku o povinnosti třetích osob vyklidit nemovitosti nebo k rozsudku o určení vlastnictví státu k nim, než k určovacímu výroku o neplatnosti smlouvy, kterou byly věci v souvislosti s odchodem do ciziny převedeny jinému (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 59/2003).
Odvolací soud tedy správně dovodil nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců.
Pokud žalobci nebyli osobami oprávněnými, pak se stala právně bezvýznamnou jejich námitka ve vztahu k posouzení běhu lhůty podle ustanovení §5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích při uplatnění nároku proti Bytovému podniku v P. Argumentace žalobců zde sice je opodstatněná (žalovali ty, o nichž se důvodně domnívali, že věci drží) a k prekluzi nároku by nemohlo dojít, avšak závěr o absenci aktivní legitimace žalobců relevanci této dovolací námitky vylučuje.
Přezkoumávaná věc byla po hmotněprávní stránce posouzena v souladu se zákonem a nedošlo tedy k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Stejně tak nemohla být dovozena ani přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam (není ani v rozporu se stávající judikaturou, ani neobsahuje dosud neřešenou právní otázku, viz např. odkaz na rozhodnutí ve věci sp. zn. 28 Cdo 59/2003). Řízení též nevykazuje vady, jež by zakládaly zmatečnost rozhodnutí, či jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud proto dovolání žalobců v relaci k výroku I. rozsudku odvolacího soudu zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.) a vůči výroku II. téhož rozsudku dovolání odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Žalovaní byli v dovolacím řízení úspěšní. Nevznikly jim však v rámci tohoto řízení žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. dubna 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senát