ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.487.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 487/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. A. R., a 2. N. H. R., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11.2.2002, sp. zn. 16 Co 331/2001, vydaném v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 85/91 (žalobkyně E. A., zastoupené advokátkou, proti žalovaným A. R. a N. H. R., zastoupeným advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
V řízení o žalobě žalobkyně, podané u soudu 20.12.1991 (v průběhu řízení upravované), byl vydán rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 26.2.1997, čj. 8 C 85/91-324, a o odvolání žalovaných proti tomuto rozsudku bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 24.9.1997, sp. zn. 19 Co 420/97. Rozsudkem Nejvyššího soudu z 24.8.2000, 28 Cdo 573/99, bylo zamítnuto dovolání dovolatelky E. A., proti uváděnému rozsudku odvolacího soudu a zároveň bylo odmítnuto dovolání dovolatelů A. R. a N. R. proti témuž rozsudku odvolacího soudu; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Poté došlo k tomu, že Ústavní soud ČR se zabýval ústavní stížností žalovaných A. R. a N. R. proti již uvedeným rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 6 z 26.2.1997, Městského soudu v Praze z 24. 4. 1997, i Nejvyššího soudu ČR z 24.8.2000. Usnesením Ústavního soudu ČR z 30.7.2001, IV. ÚS 664/2000, byla tato ústavní stížnost odmítnuta.
Ústavní soud ČR pak nálezem ze 17.5.2001, III. ÚS 580/2000, rozhodl o ústavní stížnosti E. A., a to tak, že tímto nálezem byl zrušen rozsudek Nejvyššího soudu z 24.8.2000, 28 Cdo 573/99, i rozsudek Městského soudu v Praze z 24.9.1997, sp. zn. 19 Co 420/97. V odůvodnění tohoto nálezu bylo uvedeno: „Ústavní soud dovozuje, že je v souladu se smyslem zákona o mimosoudních rehabilitacích (zákona č. 87/1991 Sb.), a to v kontextu s restitučními předpisy jinými, pokud bude ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vykládáno tak, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. („Pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě nevydává.“) nelze interpretovat izolovaně, nábrž pouze v souvislosti s ustanoveními dalšími, zejména s citovaným ustanovením §4 odst. 2 tohoto zákona“.
Městský soud v Praze pak vynesl rozsudek z 20.11.2001, sp. zn. 16 Co 331/2001, jímž potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 26.2.1997, čj. 8 C 85/91-323. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení 1.725 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud s poukazem i na nález Ústavního soudu ČR ze 17.5.2001, III. ÚS 580/2000, dospěl k vyslovení závěru, že v daném případě i pozemek parc. č. 828/2 v P. stíhá stejný osud jako pozemek parc. č. 829 v S., neboť právo osobního užívání (později změněné ve vlastnické právo) k němu získali žalovaní právě v souvislosti a nabytím vlastnického práva ke stavbě, když tento pozemek byl původně zahradou domu čp. 302 v P. a spolu s domem a stavebním pozemkem parc. č. 829 jako celek přešel v rozhodném období (od 25.2.1948 do 1.1.1990) za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. na žalované. Za této procesní situace odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (ve znění platném do 31.12.2000) včetně správných akcesorických nákladových výroků.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 10.12.2001 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno dne 11.1.2002 u Obvodního soudu pro Prahu 6, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Ve svém dovolání žalovaní navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Co do přípustnosti tohoto dovolání poukazovali dovolatelé na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť měli za to, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé uváděli, že přes jimi navržené a předložené důkazy nebylo v řízení objasněno, zda žalobkyně učinila řádně a včas výzvu k vydání nemovitostí a zda v době podání výzvy splňovala podmínky oprávněné osoby, zejména zda měla v České republice trvalý pobyt. Odvolací soud i soud prvního stupně tyto zákonné podmínky hodnotily a posuzovaly čistě formálně v tomto smyslu zásadně pochybily. Odvolací soud dále vůbec nehodnotil to, že dovolatelé uzavřeli kupní smlouvu ohledně nemovitostí, které jsou mezi nimi a žalobkyní sporné, dne 20.9.1984, tj. za platnosti jiného cenového předpisu. Dovolatelé poukazovali i na rozpory v posudcích, které byly v tomto řízení podány ohledně ocenění nemovitostí.
Dovolatelé dále uváděli, že v daném případě nedošlo k žádnému protiprávnímu zvýhodnění při nabytí nemovitostí na jejich straně a neměli nejmenší tušení o takovém zvýhodnění; svým jednáním a svými právními úkony nevybočili z běžného postupu při uzavření kupní smlouvy, při oceňování získávaných nemovitostí a při tehdejší registraci právních úkonů bývalým státním notářstvím. Odvolací soud došel ve svém rozhodnutí k závěru, že v daném případě došlo k nabytí věcí v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, ale v tomto rozhodnutí nebyl schopen ani naznačit, jak k takovému závěru dospěl. Odvolací soud si nesprávně a účelně vyložil i v řízení konstatovaný pokyn Ministerstva financí ČSR z 28.5.1985, č. 314/9.752/85.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, která byla vydána přede dnem účinnosti uvedeného zákona anebo byla vydána v řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Na to také odvolací soud ve svém rozhodnutí v daném případě správně poukazoval.
Přípustnost dovolání dovolatelů proti rozsudku dovoláním napadeného bylo tu třeba posoudit, jak na to poukazovali i dovolatelé, podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
K výkladu pojmu „rozhodnutí po právní stránce zásadního významu“ ve smyslu uvedeného ustanovení občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) byl zaujat právní názor v usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, II. ÚS 181/95, uveřejněném ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 19 (usnesení): „Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech“.
Při posuzování toho, zda jsou v daném případě splněny uvedené zákonné předpoklady stanovené v §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) musel dovolací soud konstatovat, že v rozhodnutí odvolacího soudu z 11.2.2002 (sp. zn. 16 Co 2001 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, se odvolací soud nemusel zabývat otázkou, zda vyhovět nebo nevyhovět návrhu účastníka řízení, podaném nejpozději před vydáním potvrzujícího rozsudku, neboť takový návrh nebyl před vyhlášením uváděného rozhodnutí odvolacího soudu podán (jak vyplývá z obsahu dovolání i z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 8 C 85/91). V tomto případě nebyla na místě rovněž úvaha o tom, zda se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené judikatury nebo zda vytvářel novou judikaturu, když totiž odvolací soud tu důsledně vycházel z konkrétního právního závěru obsaženého v nálezu Ústavního soudu ČR ze 17.5.2001, III. ÚS 580/2000, vydaného o ústavní stížnosti podané přímo v této právní věci; právním závěrem Ústavního soudu ČR byl odvolací soud v dalším průběhu řízení vázán (viz stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 11.3.1997, Pl. ÚS st. 4/97, uveřejněné pro informaci obecných soudů v ročníku 1997, na str. 117 /257/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR).
Vzhledem k uvedeným okolnostem a vzhledem ke stavu řízení v právní věci, v níž bylo podáno dovolání dovolatelů, musel dovolací soud dospět k závěru, že dovolání dovolatelů nelze posoudit jako dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Přípustnost dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu tu nelze přesvědčivě dovodit ani z žádného dalšího ustanovení občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), jmenovitě z ustanovení §236 až §239 tohoto právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobkyni v dovolacím řízení (o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11.2.2002, sp. zn. 16 Co 331/2000) náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. dubna 2003
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu