ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.508.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 508/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A) J. N., B) H. D., C) I. M., D) L. M. a E) J. J., všichni zastoupeni advokátem, proti žalované Městské části P., zastoupené advokátem, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 390/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2001, č.j. 15 Co 307/2001–143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. listopadu 2001,č.j. 15 Co 307/2001-143, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 3. 2001, č.j. 9 C 390/95-113, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla zavázána uzavřít se žalobci dohodu o vydání ve výroku rozsudku soudu prvního stupně blíže označených nemovitostí.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobci se již dříve domáhali vydání uvedených nemovitostí, přičemž svůj nárok opírali o zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Jejich žaloba byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. ledna 1993, sp.zn. 9 C 51/92, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 1993, č.j. 25 C o 224/93-44, s odůvodněním, že oprávněné osoby svůj restituční nárok neuplatnily v prekluzivní lhůtě stanovené v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tj. do 1.10.1991, u osoby povinné, tj. u Bytového podniku v P., ale u Obvodního úřadu pro P., proto jejich nárok zanikl. Dále soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že v předmětné věci se žalobci znovu domáhali vydání rozsudku o uložení povinnosti k vydání totožných nemovitostí, přičemž svůj nárok opírali o nález Ústavního soudu České republiky uveřejněný pod č. 164/1994 Sb. (dále jen nález č. 164/1994 Sb.), kterým byl změněn zákon č. 87/1991 Sb. s tím, že účinností tohoto nálezu jim začala běžet nová lhůta k uplatnění jejich restitučního nároku.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že ústavním nálezem ze dne 12.7.1994 č. 164/1994 Sb.byla zrušena zákonná podmínka trvalého pobytu pro naše státní občany žijící v cizině a jen těmto osobám byla otevřena nová lhůta k uplatnění nároku. Běh této nové lhůty se však netýká osob, které již před účinností tohoto nálezu byly osobami oprávněnými a svůj nárok včas neuplatnily, jak tomu bylo v případě žalobců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále jen dovolatelé) včasné dovolání, jehož přípustnost opírali o ustanovení §237 odst. 1 písm.c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), neboť podle jejich názoru má napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé se domnívají, že soudy učiněný výklad zákona č. 87/1991 Sb. ve znění nálezu č. 164/1994 Sb. je příliš restriktivní a že v daném případě je na místě použít přirozené právo, neboť samotné zmeškání příslušné formální lhůty stanovené v §5 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb. a to nikoliv z viny dovolatelů, ale z viny osoby vydávající se za povinnou, by nemělo vést k zániku práva dovolatelů na zmírnění či odstranění majetkové křivdy způsobené bývalým komunistickým režimem. Domnívají se, že jestliže Ústavní soud prolomil hranici k podání výzvy k vydání věci ve prospěch osob, které nemohly uplatnit své nároky v důsledku toho, že neměly trvalé bydliště na území naší republiky, mělo by se stejným způsobem postupovat i v případech, kde bez viny oprávněné osoby došlo ke zmeškání lhůty.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Po zjištění, že dovolání bylo v dané věci podáno včas oprávněnými účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem ( §240 odst. 1, §241 o.s.ř.), že splňuje formální i obsahové náležitosti podle §241a odst. 1 o.s.ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2, písm.b) o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval posouzením přípustnosti dovolání, neboť podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání v této věci není přípustné.
V dané věci Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání v dané věci je, že právní otázka, kterou dovolatelé předložili k přezkumu, má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu i soudu prvního stupně příliš zužující výklad ustanovení §5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění po novele provedené nálezem č. 164/1994 Sb., pokud dospěly k závěru, že nálezem se nově otevírá lhůta k uplatnění nároku pouze pro osoby, které neměly do dne účinnosti citovaného nálezu trvalý pobyt na území České republiky (dříve ČSFR) a jinak splňovaly zákonné podmínky oprávněných osob. Podle dovolatelů se nově upravený běh lhůt dal vztáhnout i na osoby, které splňovaly zákonné podmínky oprávněných osob již před účinností citovaného nálezu, a které bez vlastního zavinění neuplatnily včas své nároky u povinné osoby.
Otázka, kterou dovolatelé předložili k přezkumu dovolacímu soudu, nemůže činit napadený rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným, neboť tato otázka již byla jednoznačně vyřešena jak v ustálené judikatuře Ústavního soudu České republiky ( srov. rozhodnutí sp.zn. II. ÚS 165/97, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č.10, usnesení č. 13; rozhodnutí sp.zn. IV. ÚS 114/98, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 10, usnesení č. 25), tak v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu ČR ( srov. např. rozsudek sp.zn. 2 Cdon 1368/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, sešit č. 5, č. 31). Oba soudy dospěly k závěru, že nálezem uveřejněným pod č. 164/1994 Sb. se nově otevřená lhůta týká jen osob, které se nálezem staly osobami oprávněnými, tedy těch, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území České republiky, kterou citovaný nález zrušil. Běh nové lhůty se však netýká osob, které již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými, neboť tehdy platnou podmínku trvalého pobytu na území České republiky splňovaly a z různých důvodů nárok včas neuplatnily. Za této situace odvolací soud i soud prvního stupně řešily právní otázku, na které je postaveno dovolání, jak v souladu s hmotným právem, tak i s ustálenou judikaturou.
Dovolací soud z důvodů uvedených výše uzavřel, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a dovolání v této věci není přípustné, proto je odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., přičemž úspěšnému účastníku na straně žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. června 2003
JUDr. Iva B r o ž o v á , v.r.
předsedkyně senátu