ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.529.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 529/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání A/ MUDr. J. W., B/ JUDr. K. O. a C/ L. K., všech zast. advokátkou, podanému proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. září 2002, sp. zn. 21 Co 332/2001 (v právní věci žalobkyň A/ MUDr. J. W., B/ JUDr. K. O. a C/ L. K., všech zast. advokátkou, proti žalované I. V., zast. advokátkou, o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 141/95) takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 25.9.2002 pod č.j. 21 Co 332/2001-500 zrušil rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 29.3.2001 pod č.j. 3 C 141/95-474, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 25.5.2001, pod č.j. 3 C 141/98-491, a to pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. V tomto rozsahu byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. V zamítavém výroku ohledně restitučního nároku vzneseného žalobkyněmi byl jinak rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku potvrzen.
Krajský soud v Hradci Králové tímto svým - ve věci celkově pátým – rozhodnutím souhlasil s negativním stanoviskem nalézacího soudu, které tento zaujal vůči žalobě, kterou se žalobkyně domáhaly, aby žalované byla uložena povinnost uzavřít s nimi dohodu, v níž by se žalovaná zavázala vydat každé ze žalobkyň ideální jednu třetinu nemovitostí specifikovaných v enunciátu citovaného rozsudku Okresního soudu v Jičíně.
Soudy obou stupňů po provedeném dokazovaní zjistily, že žalobkyně jsou původními vlastnicemi nemovitostí, jejichž vydání požadují, a jsou českými občankami. K přechodu nemovitostí na stát došlo způsobem předpokládaným v ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, neboť stát tyto nemovitosti převzal bez právního důvodu. Žalovaná byla uznána za osobu povinnou ve smyslu §4 odst. 2 cit. zákona, neboť nemovitosti s manželem nabyla na základě kupní smlouvy uzavřené s Československým státem za kupní cenu, která byla stanovena v rozporu s tehdy platnými přepisy pro oceňování nemovitostí. Důvodem nemožnosti vyhovění uplatněnému restitučnímu nároku se však podle soudů I. a II. stupně ukázalo být nedodržení zákonem dané písemné formy výzvy k vydání nemovitostí.
Zákon č. 87/1991 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku předpisem speciálním. To znamená, že pro to, co není upraveno v zákoně o mimosoudních rehabilitacích, je třeba vycházet z občanského zákoníku. Jako jednu z podmínek pro řádné uplatnění nároku na vydání věci stanovuje §5 odst. 1 cit. zákona písemnou výzvu oprávněné osoby adresovanou osobě povinné. Protože uvedený zákon neupravuje otázku náležitostí písemné formy výzvy, je třeba vycházet z občanského zákoníku, zejména z jeho ust. §40, ve znění platném ke dni vyhotovení výzev, tedy k 9.4. 1991 a k 20.4. 1991. Písemná forma znamená, že obsah právního úkonu musí být zachycen v listině. Text může být napsán ručně nebo mechanickými prostředky, v každém případě však musí být vlastnoručně podepsán a platí až po podpisu. První výzva žalobkyň adresovaná žalované a jejímu manželu ze dne 9.4. 1991 zcela postrádá vlastnoruční podpis. Je tedy absolutně neplatným právním úkonem. Druhá výzva žalobkyň ze dne 20.4. 1991 obsahuje nad mechanickým podpisem MUDr. W. (žalobkyně A/) podpis psaný rukou. Přestože v průběhu řízení žalobkyně tvrdily, že jde o podpis žalobkyně A/, která byla ostatními žalobkyněmi k podání výzvy zmocněna, později přiznaly, že nejde o její podpis a začaly tvrdit, že jde o podpis jejich zmocněnkyně, která je v tomto řízení zastupuje, a která měla být žalobkyní A/ zmocněna k podání výzvy za všechny. Ani tato verze by však nezakládala platnost výzvy z 20.4. 1991. Muselo by totiž být zřejmé, že JUDr. O. N., která tvrdila, že se podvědomě podepsala svým dívčím jménem „W.“ z důvodu tehdejší manželské krize, činí tento úkon jako zmocněnkyně. Žádný takový dodatek ale ve výzvě obsažen není, a neexistuje ani písemná plná moc k výzvě z 20.4. 1991. Ve spise jsou založeny pouze plné moci, které žalobkyně udělily JUDr. N. pro toto řízení, tyto plné moci však navíc byly podepsány s nejméně roční časovým odstupem od učinění výzvy. Odvolací soud proto jako věcně správný potvrdil zamítavý výrok rozsudku okresního soudu.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, ve kterém se domáhají zrušení rozsudku odvolacího i nalézacího soudu. Podle dovolatelek trpí rozhodnutí odvolacího soudu vadou procesní povahy, když žalobkyně naposledy změnily petit na uložení povinnosti vydat nemovitosti, zatímco soudy rozhodly o povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí. Skutkově soudy opomenuly, že žalovaná (tehdy společně s manželem) na jejich druhou výzvu z 20.4. 1991 reagovala a nemovitost vydat odmítla. Všechna předchozí rozhodnutí podaná v předmětné věci hodnotila výzvy jako řádné. Výzva by měla být hodnocena podle obecných náležitostí projevů vůle podle §34 a násl. občanského zákoníku, jak napovídá i související judikatura (rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 194/93, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1230/96). Výklad, podle kterého by výzva v každém případě musela být podepsána, je výkladem extenzivním. Judikatura se ustálila na výkladu, že požadavek písemné výzvy není součástí práva na vydání věci, ale je toliko podmínkou vzniku nároku na vydání věci, neboť tento nárok teprve zakládá. V souvislosti s výkladem restituční legislativy je třeba akcentovat cíl výzvy, jímž je přimět adresáta k realizaci nějaké činnosti a následné posouzení adekvátní reakce adresáta. Obecně je pak třeba vykládat restituční předpisy s přihlédnutím k tomu, že mají pomoci realizovat nápravu majetkových křivd.
K tomuto dovolání podala žalovaná vyjádření, ve kterém vyjadřuje svůj souhlas s právním posouzením výzev žalobkyň provedeným soudy obou stupňů. K tvrzení žalobkyň, že na jejich druhou výzvu bylo reagováno, žalovaná uvádí, že tehdy odepsala jen žalobkyni MUDr. W., u jejíhož jména byl připojen podpis, o kterém žalovaná nemohla vědět, že byl zfalšován. Ostatním žalobkyním neodpověděla, což se projevilo i závěrečném odkazu (P.S.): „na nepodepsané dopisy nereagujeme“. Žalobkyně navíc nikdy nenaplnily literu zákona, když nikdy neprokázaly, ani řádně nedoložily, že mají nárok na vydání věci. Ohledně podpisu druhé výzvy obecná zmocněnkyně žalobkyň JUDr. N. při jednání u odvolacího soudu dne 25.9. 2002 uvedla, že písemnou plnou moc k podepsání výzev neměla. Je pravdou, že restituční předpisy mají napravit majetkové křivdy způsobené v minulosti, ale tento případ je restitucí „naruby“. Při nabývání majetku nebylo prokázáno, že by žalovaná nebo její manžel nabyli nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění, a k aplikaci ustanovení §4 odst 2 zák. č. 87/1991 Sb. došlo z toho důvodu, že nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy. Tento rozpor ovšem spočíval v tom, že nemovitosti koupili za cenu vyšší (!), než jaká měla správně být stanovena podle tehdejšího předpisu. Je tedy zřejmé, že žalovaná se na úkor žalobkyň ani tehdejšího státu neobohatila, že za nemovitosti řádně zaplatila (dokonce více než měla být povinna) a následně je – zanedbané a zdevastované – zvelebila.
V doplnění ke svému vyjádření žalovaná uvedla, že v projednávané věci nešlo u obecné zmocněnkyně o jediné zfalšování podpisu první žalobkyně, což dokládá kopií žádosti - adresované jinému subjektu - ze dne 23.2. 1991 týkající se nemovitosti ve stejné obci jako jsou nemovitostí tvořící předmět projednávaného řízení.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolání bylo podáno osobami oprávněnými - účastníky řízení, řádně zastoupenými v dovolacím řízení advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), bylo podáno ve lhůtě určené v §240 odst. 1 o.s.ř., splňuje formální i obsahové náležitosti podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. a opírá se – podle obsahu - o zákonem stanovené dovolací důvody (§241a odst. 2 písm. b/ a §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., protože napadený rozsudek odvolacího soudu potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ve kterém okresní soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolací soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. 1,3 o.s.ř.), když nezjistil žádné vady ve smyslu ustanovení §229 odst. l o.s.ř., a to ani procesní vadu namítanou dovolatelkami, která měla spočívat v nepřesnosti obsažené v petitu, neboť – jak ohledně výkladu zákona č. 87/1991 Sb. opakovaně dovodila judikatura vyšších soudů – žaloba na uložení povinnosti vydat nemovitosti a žaloba směřující k uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí jsou si zásadně rovnocenné a v jejich důsledcích nespočívá žádný podstatný rozdíl.
Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolatelkami uváděná argumentace míří na tvrzené nesprávné právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu. Nesprávným právním posouzením podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Podle první věty ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích platí, že „povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem.“ Zmíněný restituční předpis je ve vztahu k občanskému zákoníku ve vztahu lex specialis, a protože zákon č. 87/1991 Sb. náležitosti písemné formy neupravuje, odvolací (a nalézací) soud nijak zásadně nepochybil, pokud na daný právní úkon (výzvu) vztáhl požadavky obsažené v ustanovení §40 občanského zákoníku. Podle §40 odst. 3 první věta občanského zákoníku je písemný právní úkol platný, je-li podepsán jednající osobou. Na rozdíl od textu písemnosti, který může být napsán např. strojem, tiskem či rukou jiné osoby, přitom musí být podpis zásadně vlastnoruční. Výzva z 9.4. 1991 (zcela prostá jakéhokoliv vlastnoručního podpisu) proto nemohla být uznána za platnou. Dále platí a platilo (§31 odst. 2 obč. zákoníku ve znění platném v době učinění výzev, tj. do 31.12. 1991), že je-li třeba, aby právní úkon – konaný zástupcem - byl učiněn ve zvláštní formě, musí být plná moc k tomuto úkonu udělena písemně. Proto nemohla obstát ani druhá výzva ze dne 20.4. 1991, která nebyla podepsána žalobkyní A/, a ohledně které nebyly doloženy ani časově předcházející plné moci žalobkyň, které by k jejímu podpisu opravňovaly JUDr. N.
Na výše uvedeném nic nemění ani žalobkyněmi v dovolání zmiňovaná rozhodnutí vyšších soudů. V citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1230/96, se skutečně uvádí, že požadavek písemné výzvy není součástí práva na vydání věci. Je ovšem zřejmé, že výzva tento nárok zakládá, což znamená, že pouze tehdy, jestliže oprávněná osoba vyzve předepsaným způsobem osobu povinnou, stane se z jejího práva nárok na vydání věci, tj. právo soudně vymahatelné. Písemná výzva je tedy podmínkou vzniku nároku. Dovolatelky neúplně zmiňovaly i rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 194/93, který v otázce náležitostí výzvy na vydání majetku ve smyslu §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nijak nezpochybňuje nutnost dodržení její písemné formy.
Dovolací soud si je vědom speciálního charakteru restituční legislativy, která si klade za cíl zmírnění v minulosti způsobených majetkových křivd. Při úvaze o eventuelním zohlednění tohoto zákonodárcem zamýšleného účelu, který výjimečně opravňuje k nahlédnutí jinak zákonné podmínky jako necitlivě formálního požadavku, však dovolací soud nemohl nepřihlédnout ke zvláštním okolnostem projednávané věci.
Soudy se v dané věci rozhodly aplikovat ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., podle kterého jsou „povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu,…..., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele,…“. Zákonodárce tímto ustanovením mínil sankcionovat vydávací povinností osoby, které byly – většinou z důvodu jejich participace na tehdejším režimu - při nabývaní majetku zvýhodněny, v jejichž případě nebyly dodrženy např. předpisy upravující přidělování nemovitostí nebo předpisy určující ohodnocení získávaného majetku. Je to druh postihu za tehdy neoprávněný prospěch. V případě žalované se však o žádné zvýhodnění nejednalo. Znalec sice v roce 1981 určil cenu předmětných nemovitostí v rozporu s tehdy platnými předpisy, ale k tíži žalované, když kupní cenu stanovil ve výši 28.134,32 Kč namísto později správně určené ceny 9.760,23 Kč. Žalovaná tak nemovitosti, které nebyly po desetiletí řádně užívány, koupila za hodnotu, která zhruba třikrát převyšovala cenu, která by byla stanovena, kdyby byly znalcem dodrženy příslušné předpisy. I v tomto aspektu spočívá spravedlnost rozsudku krajského soudu, který o zamítnutí uplatněného restitučního nároku nakonec rozhodl s přihlédnutím k formálnímu nedostatku výzev podaných žalobkyněmi.
Vzhledem k výše uvedenému proto dovolací soud došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. 2 o.s.ř.) a dovolání žalobkyň proto bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §142 odst. 1, §151, §150, §224 odst. 1 a §243 b odst. 5 o.s.ř. Žalobkyně neměly v dovolacím řízení úspěch. Žalované sice náklady v souvislosti s dovolacím řízením vznikly (sepsáním vyjádření k dovolání), ale dovolací soud se rozhodl – vzhledem k charakteru i výsledku sporu, a s přihlédnutím k sociální situaci žalobkyň – k výjimečnému nepřiznání povinnosti jejich úhrady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu