ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.566.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 566/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání MUDr. I. P., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 29.5.2000, sp.zn. 20 Co 84/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp.zn. 3 C 276/91 (žalobců: 1. Ing. R. S., zastoupeného advokátem, 2. MUDr. I. P., zastoupeného advokátkou, a 3. Ing. M. B., zastoupené advokátem, proti žalované Jednotě H., spotřebnímu družstvu, o vydání nemovitostí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 29.5.2000, sp.zn. 20 Co 84/99, i rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze 4.12.1995, čj. 3 C 276/91-114.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 21.11.1991, bylo rozhodnuto Okresním soudem v Chrudimi z 10.2.1992, čj. 3 C 276/91-13, a to tak, že žalovanému družstvu bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 151 v Ch., s pozemkem parc. č. 176; o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaného družstva Krajský soud v Hradci Králové usnesením z 19.3.1993, sp.zn. 8 Co 113/92, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Chrudimi pak vynesl rozsudek z 1.11.1994, čj. 3 C 276/91-94, jímž žalobu žalobců zamítl. I tento rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze 16.6.1995, sp.zn. 14 Co 982/94, a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Okresní soud v Chrudimi poté rozhodl rozsudkem ze 4.12.1995, čj. 3 C 276/91-114, kterým bylo uloženo žalovanému družstvu uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 158 v Ch., a to žalobci Ing. R. S. jednou ideální polovinou a žalobcům JUDr. I. P. a Ing. M. B. po jedné ideální čtvrtině tohoto domu; ohledně pozemku parc. č. 176 (nyní části pozemku parc. č. 177) v Ch. byla žaloba žalobců zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit státu na účet Okresního soudu v Chrudimi 2.719,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Tento rozsudek byl však změněn rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze 16.10.1996, sp.zn. 20 Co 40/96, a žaloba žalobců byla zamítnuta; ohledně nákladů řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na náhradu nákladů řízení, zálohovaných státem, bylo uloženo žalobci Ing. R. S. zaplatit 1.359,99 Kč a žalobcům JUDr. I. P. a Ing. M. B. po 679,95 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Chrudimi.
K dovolání žalobců byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze 16.10.1996, sp.zn. 20 Co 41/96, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z 2.2.1999, 3 Cdon 575/97 a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu, že se odchýlil od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, aniž by tyto důkazy opakoval (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů). Podle názoru dovolacího soudu bude třeba opakovat výslech znalce a umožnit mu, aby se vyjádřil k dalším listinám, kterými byl v řízení proveden důkaz (např. ke zprávě stavebního úřadu, ke stavebnímu povolení a ke kolaudačnímu rozhodnutí); dovolací soud měl pak za to, že na základě tohoto opakovaného výslechu znalce by měl odvolací soud uvážit možnost dát posudek znalce ze 7.11.1993 přezkoumat jiným znalcem (§127 odst. 2 občanského soudního řádu).
V dalším průběhu řízení provedl Krajský soud v Hradci Králové místní ohledání v Ch. a provedl opětovný výslech znalce L. H. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 29.5.2000, sp.zn. 20 Co 84/99, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobcům bylo uloženo zaplatit státu (na účet Okresního soudu v Chrudimi) na náhradu nákladů řízení, a to žalobce Ing. R. S. 1.567,40 Kč a žalobci MUDr. I. P. a Ing. M. B. po 783,70 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že tento soud pokládá žalobce za oprávněné osoby podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. a že dům čp. 158 v Ch. byl svým původním vlastníkům odňat v roce 1964 státem. Jádrem sporu mezi účastníky řízení bylo, zda dům čp. 158 v Ch. ještě stále existuje anebo zda zanikl jako věc v právním smyslu a stal se součástí jiné nově vzniklé věci. Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, že uvedený dům nadále existuje ze stavebně technického hlediska. Odvolací soud vyslovoval názor, že vyslovil-li se znalec L. H. k otázce, zda dům čp. 158 ještě z hlediska stavebně technického existuje, vyjádřil se k věcem, jež mu jako znalci nepřísluší, protože tu jde o otázku právní, nikoli o otázku skutkovou. Při právním posouzení této otázky přihlížel odvolací soud ke stavebním změnám domu čp. 158 v Ch., jak jednoznačně vyplývají z posudku znalce i ze zprávy stavebního odboru Městského úřadu v Ch., jakož i z výsledků místního ohledání, že totiž původní dům čp. 158 jako samostatná věc v právním smyslu zanikl a stal se po zjištěných stavebních úpravách součástí jiné nově vzniklé věci, která je jedním funkčním celkem; původní odňatá věc tedy neexistuje, a proto tu není co vydávat.
Změnil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu žalobců zamítl. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce MUDr. I. P. v řízení zastupoval, dne 6.9.2000 a dovolání ze strany tohoto žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Chrudimi dne 5.10.2000, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel uváděl, že jeho dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném skutkovém zjištění a na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že i přes provedení opakovaného výslechu znalce, na jehož potřebu poukazoval dovolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí, „pominul závěry znalce, který setrval na tom, že původní dům čp. 158 ze stavebně technického hlediska i nadále existuje“. Také soud měl za to, že znalci nepřísluší posuzovat uvedenou otázku jako otázku právní a nikoli jako otázku skutkovou. Za této situace měl však odvolací soud, podle názoru dovolatele, zvážit přezkoumání v řízení provedeného znaleckého posudku ze 7.11.1993 jiným znalcem, jak na tuto možnost ve smyslu ustanovení §127 odst. 2 občanského soudního řádu poukazoval ve svém rozhodnutí i dovolací soud. Dovolatel posléze dodával, že žalované družstvo provedlo rekonstrukci uvedeného domu a způsobilo tak nynější stav této nemovitosti; nebylo by spravedlivé, aby toto počínání žalovaného družstva bylo v neprospěch žalobců v rozporu s ustanovením §3 občanského zákoníku.
Žalované družstvo ve svém vyjádření k dovolání dovolatele poukazovalo na to, že z domu čp. 158 v Ch. bylo stavebně technickým propojením s přístavbou, vybudovanou na místě původního domu čp. 159, vybudováno nákupní středisko. Vzniklý objekt má společný vodovod, odpady a rozvod elektřiny. Původní dům čp. 158 přestal jako samostatná věc existovat. Fyzické vydání části tvořené v rámci nové nemovitosti z původního domu čp. 158 by nebylo možné bez stavebního rozdělení. Žalované družstvo nestíhá žádná povinnost provést také stavební úpravy a nést náklady s tím spojené.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tedy zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože dovolání dovolatele směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvody, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem bylo vyloženo, že vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ až d/ občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.
Nesprávné právní posouzení věci (ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu v již citovaném znění) může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud dospěl k závěru, že „původní dům čp. 158 v Ch. jako samostatná věc v právním slova smyslu zanikl a stal se po zjištěných stavebních úpravách součástí jiné nové vzniklé věci, která je jedním funkčním celkem; původní odňatá věc tedy neexistuje, a proto není co vydávat“. Odvolací soud ve svém rozhodnutí poukazoval jen obecně na zákon č. 403/1990 Sb. bez konkretizace jednotlivých ustanovení tohoto zákona. Řešená právní věc se však nepochybně týkala aplikace a výkladu ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., podle něhož se podle tohoto zákona vydává oprávněné osobě věc ve stavu, v němž se nachází. Právní úprava pak tu liší případ, je-li vydávaná stavba oproti svému stavu v době odnětí znehodnocena, a naproti tomu případ, jde-li o stavbu, která byla podstatně zhodnocena; tato právní úprava zná také stavbu demolovanou (§14 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.). Podle názoru odvolacího soudu však v daném případě nešlo o žádný z těchto případů, ale o to, že „odňatá věc neexistuje“, že „v právním slova smyslu zanikla“ a „stala se součástí jiné vzniklé věci“, takže není co vydávat.
Nešlo tedy podle názoru odvolacího soudu ani o takovou změnu věci, jež by byla podstatná z hlediska jejího rozsudku nebo obsahu (srov. č. 34/1993, str. 112 /246/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dospěl proto odvolací soud v podstatě k tomu závěru, že na projednávaný případ nelze vztáhnout právní úpravu o vydání věcí, obsaženou v zákoně č. 403/1990 Sb., třebaže i odvolací soud byl toho názoru, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 403/1990 Sb., a že dům čp. 158 v Ch. byl odňat státem způsobem, který zakládá nárok na jeho vydání. Tento závažný výklad ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., odůvodňující tímto zákonem výslovně neupravený případ nevydání věci, ohledně níž byla učiněna výzva k vydání věci, odůvodnil odvolací soud zmínkou o právní úpravě obsaženou v občanském zákoníku ohledně součásti věci.
Podle ustanovení §120 odst. 1 občanského zákoníku je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží, a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
Součást věci sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní, a to i tehdy, jestliže se v důsledku faktického spojení stala součástí věci hlavní taková věc, která byla věcí samostatnou (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 4/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud provedenou přístavbou nebyla získána samostatná nemovitost, přičemž je nutno vycházet především z obsahu povolení k užívání stavby, nebo si vyžádat znalecký posudek, jde o součást věci ve smyslu ustanovení §120 občanského zákoníku (srov. č. 42/1972, str. 118 /246/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soud prvního stupně ve svém rozsudku ze 4.12.1995, čj. 3 C 276/91-114, byl jednoznačně toho názoru (na str. 3, odstavec třetí, citovaného rozsudku), že tu nejde o novou věc, vzniklou rekonstrukcí nebo přístavbou; poukazoval přitom na závěr znaleckého posudku, že původní dům čp. 158 v Ch. nadále existuje ze stavebně technického hlediska.
Dovolací soud ve svém předchozím zrušovacím rozsudku z 2.2.1999, 2 Cdon 579/97 Nejvyššího soudu, uvedl: „na základě opakovaného výslechu znalce by pak měl odvolací soud uvážit, že tu lze dát znalecký posudek ze 7.11.1993 přezkoumat jiným znalcem (§127 odst. 2 občanského soudního řádu)“.
V opakovaném výslechu před odvolacím soudem znalec L. H. uvedl, že jeho závěry ohledně možnosti užívání původního domu čp. 158 jako samostatné věci jsou (i po předestření zprávy odboru výstavby Městského úřadu v Ch., založené na čl. 60 spisu Okresního soudu v Chrudimi, sp.zn. 3 C 276/91, a stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí, na čl. 62 a 69 téhož spisu) shodné s obsahem již dříve podaného posudku, že totiž „dům čp. 158 v Ch. ze stavebně technického hlediska existuje“.
Za těchto uvedených okolností, kdy se odvolací soud spokojil s opakováním výslechu znalce (jak ukládal dovolací soud), ale nepřikročil již k přezkoumání znaleckého posudku znalce L. H. jiným znalcem (jak dovolací soud s poukazem na ustanovení §127 odst. 2 občanského soudního řádu doporučoval) nemohl dovolací soud nyní přesvědčivě dospět k závěru, že tu již bylo možné všestranně posoudit podle ustanovení §10 zákona č. 403/1990 Sb. nebo podle jiného ustanovení tohoto zákona (např. §14 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., jak to bylo uloženo v předchozím zrušovacím rozsudku dovolacího soudu z 2.2.1999 (2 Cdon 575/97 Nejvyššího soudu).
Shledal proto dovolací soud opětovně, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přikročil tedy dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, ale i rozsudku soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), neboť je nyní zřejmé, že je nutno provést v dalším řízení přezkoumání znaleckého posudku, podaného v této právní věci již 7.11.1993, což v řízení u soudu prvního stupně umožní účastníkům řízení užší součinnost se znalcem při zjednávání si podkladů pro revizní znalecký posudek i možnost kladení doplňujících dotazů ke znaleckému posudku, a především také v případném odvolání dát podnět k přezkoumání odborných závěrů znaleckého posudku a také rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o posouzení otázky, zda dům čp. 158 v Ch. nadále existuje jako samostatná stavba či zda tu skutečně došlo k tomu, že rekonstrukcí a přístavbou uvedeného domu čp. 158 vznikla z něj věc nová, takže už tu není co vydat (jak měl za to odvolací soud).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta druhá občanského soudního řádu v již citovaném znění). V dalším průběhu řízení rozhodne soud prvního stupně spolu s rozhodnutím ve věci i o nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. února 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu