ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.589.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 589/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Ing. J. K., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 13.12.2001, sp.zn. 28 Co 404/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 7 C 399/92 (žalobkyně Ing. J. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému státnímu podniku ČR-B. P., zastoupenému advokátkou, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 1.4.1992, kterou se domáhala, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání pozemků parc. č. 261 a parc. č. 92 v katastrálním území P. bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Okresního soudu v Nymburce z 30.9.1996, čj. 7 C 399/92-37.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením z 1.9.1997, sp.zn. 28 Co 398/97, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uváděl, že je třeba vyzvat žalobkyni k odstranění vad jejího žalobního návrhu, aby bylo zřejmé, zda byl tento návrh podán pouze podle zákona č. 87/1991 Sb. či také podle zákona č. 403/1990 Sb. a aby podaný žalobní návrh byl upraven, aby bylo možné podle něho provést zápis do katastru nemovitostí. Odvolací soud měl za to, že je třeba, aby žalobkyně předložila výzvy oprávněných osob po ostatních spoluvlastnicích nemovitostí, tedy v té části, v níž sama není oprávněnou osobou. Dále bude třeba, uváděl odvolací soud, zjistit správné výměry žalobkyní uváděných pozemků, zda je žalovaný držitelem celých těchto pozemků, popřípadě jakou část těchto pozemků drží. Soud prvního stupně se musí zabývat tím, zda tu byly při převodu nemovitostí dány nápadně nevýhodné podmínky, když např. v posudku znalce bylo uvedeno, že pozemky byly převáděny o větší výměře, než byly uvedeny v provedeném ocenění; také je třeba, aby bylo zjištěno, zda sporné pozemky jsou zcela nebo zčásti zastavěny.
V dalším průběhu řízení Okresní soud v Nymburce rozsudkem z 26.1.1999, čj. 7 C 399/92-174, zamítl žalobu žalobkyně o vydání pozemků parc. č. 261 a parc. č. 92, nyní částí parcel č. 1865 a 1866 (se stavbou nabíjecí stanice AKU vozíků), v katastrálním území P. Bylo zastaveno řízení o žalobním návrhu na vydání staveb tří mobilních garáží na pozemku parc. č. 1866 v P. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, placených státem, 2.980,- Kč do pokladny Okresního soudu v Nymburce do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 26.1.1999 Krajský soud v Praze rozsudkem z 9.11.1999, sp.zn. 28 Cdo 455/99, zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žalobního návrhu na vydání jedné ideální čtvrtiny původní parcely č. 261 (nyní pozemku parc. č. 1865) v P. a výrok o nákladech řízení; v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalších výrocích byl rozsudek soudu prvního stupně z 26.1.1999 potvrzen.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo konstatováno, že žalobkyně je oprávněnou osobou pouze po jednom z původních vlastníků, a to po J. N. Žalobkyně proto navrhla uplatnit nárok pouze pokud šlo o jednu ideální čtvrtinu jí uváděných nemovitostí; výzvu k vydání nemovitosti, kterou žalobkyně učinila 6.2.1991 také za ostatní oprávněné osoby, nepokládal odvolací soud za účinnou ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., neboť byla učiněna před jeho vydáním (dne 21.2.1991); odvolací soud vyslovoval názor, že „touto výzvou však uplatnila žalobkyně nárok na majetkové vyrovnání“. Odvolací soud byl dále toho názoru, že žalobkyně i další výzvou z 24.4.1991 uplatnila nárok na vydání pozemků (parc. č. 92 a parc. č. 261), a to pouze svým jménem a nešlo tu ani o uplatnění postoupeného nároku, když tento nárok před podáním výzvy ještě neexistoval. Odvolací soud měl rovněž za to, že žalobkyně vyzvala jen k vydání pozemků parc. č. 92 a 261 v P., ale nikoli k vydání budovy stanice AKU vozíků, přičemž jde o stavbu původní, která nezměnila svůj stavebně technický charakter. Zpevněné pozemky byly tu zřejmě zřízeny až po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.
Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že žalobní návrh žalobní návrh žalobkyně byl soudem prvního stupně důvodně zamítnut ve třech čtvrtinách požadovaného vydání pozemku parc. č. 1865, ale nesprávně se soud prvního stupně nezabýval tím, zda na zbývající čtvrtině tohoto pozemku jsou nebo nejsou stavby. V tomto rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pokud šlo o pozemek parc. č. 92 (nyní část pozemků parc. č. 1865 a 1866), odvolací soud dospěl k závěru, že je zastavěn stavbami, které byly zřízeny po převzetí pozemku státem, a proto jej nelze vydat.
V dalším pokračování řízení u soudu prvního stupně došlo pak k vydání rozsudku Okresního soudu v Nymburce z 29.6.2001, čj. 7 C 399/92-283, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se uložení povinnosti vydat žalobkyni jednu ideální čtvrtinu původní parcely č. 261 (nyní pozemku parc. č. 1865) v P. Žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení, placených státem, 28.225,20 Kč do pokladny Okresního soudu v Nymburce do tří dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že se přiklonil k závěru, že vzniklou majetkovou křivdu není možné odstranit tím, že věc bude fyzicky vydána, neboť pozemek parc. č. 261 (nyní část pozemku parc. č. 1865) v P. je zastavěn stavbou, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, a to kůlnou, která je stavbou nemovitou, takže podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. tento pozemek nelze vydat. Soud prvního stupně ještě dodával svůj názor, že „žalobkyně se tedy bude moci domáhat podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.“.
O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení §148 a §150 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 13.11.2001, sp.zn. 28 Co 204/2001. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení navzájem a mezi účastníky řízení a státem a věc jen v tomto rozsahu byla vrácena k dalšímu řízení. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že soud prvního stupně správně zjistil, že pozemek je zastavěn nabijárnou AKU vozíků, která však není stavbou novou, zřízenou po převzetí pozemku státem, ale stavbou, která neztratila svůj původní technický charakter. Dále je pozemek zastavěn, byť jen zčásti, kůlnou ze šesti ocelových trubek, se stěnami z vlnitého plechu, která je stavbou nemovitou, zřízenou v letech 1975-1977, tedy po převzetí pozemku státem. Jde o samostatnou, neodstranitelnou stavbu, která stavebně nesouvisí s jinou stavbou a nespočívá na základech původního domum který byl po převzetí nemovitostí státem zbořen. Tyto skutkové a právní závěry soudu prvního stupně mají, podle názoru odvolacího soudu, oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud potvrdil odvoláním napadené rozhodnutí jako věcně správné podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Po zrušení výroku rozsudku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení navzájem a ve vztahu mezi účastníky řízení a státem odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, že v dalším dokazování vyslechne žalobkyni k její majetkové a sociální situaci, vyžádá si od žalobkyně potvrzení o výši jejího důchodu a ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu posoudí, zda u žalobkyně jsou dány zcela nebo částečně anebo nejsou vůbec dány podmínky pro osvobození od placení soudních poplatků. V souladu s tímto závěrem pak soud prvního stupně znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem, neboť podle názoru odvolacího soudu byl tento výrok nepřezkoumatelný. Soud prvního stupně rozhodne pak znovu o nákladech řízení včetně nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která v řízení žalobkyni zastupovala, dne 5.12.2001 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Nymburce dne 5.2.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a případně i rozsudek soudu prvního stupně. Co do přípustnosti dovolání dovolatel poukazoval na to, že rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena otázka zásadního právního významu. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka vytýkala především, že „soud neprováděl žádné zjišťování a hodnotil věc pouze na základě znaleckého posudku znalce“; nepřihlížel ani k žalobkyní předloženému vyjádření stavebního úřadu v P. z 9.3.1998. Závěr, který odvolací soud vyvodil ze znaleckého posudku, je pak nesprávný zejména v tom smyslu, že kůlna, sestávající ze šesti ocelových trubek, se stěnami a střechou z vlnitého plechu, z průčelí a vraty z drátěného plechu hodnotil jako samostatnou, neodstranitelnou nemovitost, která byla zřízena po převzetí pozemku státem. Toto hodnocení je, podle názoru dovolatelky, v rozporu s ustanovením vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, zejména pokud šlo o to, aby tato stavba plnila základní technické požadavky a aby odolávala působení běžně předvídatelných vlivů po celou dobu životnosti; tomu vůbec neodpovídá konkrétní stav v dané situaci, kdy šlo o „provizorní stavbu na uskladnění čehosi“ a tedy o přístřešek, o němž nebylo ani zjištěno, zda a kdy došlo k povolení stavby.
Pokud šlo o povahu uvedené kůlny zdůrazňovala dovolatelka, že ocelové trubky této kůlny vycházejí na jedné straně z původní stavby domu, jsou volně postaveny v základové desce a nevycházejí z ní; deska byla udělána na původní podlaze místnosti a o desku byla tato podlaha zvýšena. Pokud by tu nebyla stavba nabijárny vozíků AKU, o niž se kůlna opírá, kůlna by nevydržela stát. Kůlna není stavbou ve smyslu stavebního zákona, ani ve smyslu občanského zákoníku, takže není zapsána v katastru nemovitostí a ani tam zapsána být nemůže.
V daném případě směřovalo dovolání dovolatelky proti rozhodnutí rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Bylo tedy třeba přípustnost dovolání dovolatelky posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, jak na to poukazovala i dovolatelka.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), bylo-li odvolacím soudem potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je tu dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu spisu v této právní věci (sp.zn. 7 C 399/92 Okresního soudu v Nymburce), z obsahu dovolání dovolatelky, ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývá, že by tu šlo v rozhodnutí odvolacího soudu o řešení právní otázky, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
V řízení o dovolání dovolatelky musel se dovolací soud dále zabývat tím, zda v rozhodnutí odvolacího soudu došlo k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem, popřípadě zda tu šlo o právní otázku, která by nebyla dovolacím soudem „dosud vyřešena“. V tomto smyslu při uvedené úvaze vycházel dovolací soud především z toho, co bylo dosud uvedeno k výkladu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. (jehož aplikací a výkladem se i odvolací soud v daném případě zabýval), zejména v rozhodnutích a výkladových stanoviscích uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
Ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba považovat za stavbu tu stavbu, která z dříve nezastavěného pozemku činí pozemek zastavěný, přičemž jde o stavbu hlavní (k níž mají případné ostatní stavby funkci doplňkovou – viz č. 34/1993, str. 120, odst. 2, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V případech přestaveb nemovitostí je třeba posuzovat, zda se staly součástí původní nemovitosti, zda tu nedošlo k podstatnému zhodnocení nemovitosti anebo ke změně druhu stavby, případně zda vznikla nemovitá věc (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K výkladu pojmu stavby (zřízené po převzetí pozemku státem), jež se nevydává, bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vyloženo, že takovou stavbou, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech, v technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, tedy stavbu relativně trvalého charakteru. Okolnost, že stavebník nezřídil stavbu v souladu s právními předpisy, ani ji takto neužíval, není relevantní.
S těmito publikovanými výkladovými závěry bylo třeba srovnávat či konfrontovat právní závěry, které zaujaly v této právní věci odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, jakož i soud prvního stupně ve svém rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud vycházel z toho, že „soud prvního stupně správně zjistil, že pozemek (tj. pozemek označený pod č. 261 a nyní parcelním číslem 1865 v katastrálním území P.) je zastavěn nabijárnou AKU vozíků, která však není stavbou novou, jež také neztratila svůj původní stavebně technický charakter. Dále pak je tento pozemek zastavěn, byť jen zčásti, kůlnou ze šesti ocelových trubek, se stěnami z vlnitého plechu, průčelím a vraty z drátěného plechu a se střechou z vlnitého plechu, která je stavbou nemovitou, zřízenou v letech 1975-1977, tedy po převzetí pozemku státem. Jedná se o samostatnou neodstranitelnou stavbu, která nesouvisí s jinou stavbou a nespočívá na základech původního domu, který byl po převzetí nemovitosti státem zbořen“.
Uvedené závěry, zaujaté odvolacím soudem v této právní věci, nelze pokládat za odporující již shora citovaným právním závěrům z judikatury soudů, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, takže nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěrům, že by právní otázka aplikace a výkladu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1í91 Sb. byla řešena v rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem, anebo že by se odvolací soud zabýval otázkou, která dosud nebyla vyřešena dovolacím soudem, jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Pokud dovolatelka vytýkala neúplné dokazování v této právní věci a nesprávné hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, jmenovitě ze strany odvolacího soudu, vycházel dovolací soud rovněž z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, a to především ze závěrů obsažených v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozhodnutí byly zaujaty tyto právní závěry: Vadné nebo nesprávné skutkové zjištění v občanském soudním řízení není samo o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládá některý z důvodů výslovně uvedených v některém z ustanovení občanského soudního řádu, upravujících dovolací důvody. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu nemohou být vady nebo omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Za uvedených okolností neshledal dovolací soud splněny zákonné předpoklady pro přípustnost dovolání v daném případě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a §237 odst. 3 občanského soudního řádu, ani podle některého jiného ustanovení občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému státnímu podniku v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. dubna 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu