ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.59.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 59/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. o dovolání M. B., a I. B., obou zastoupených advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. srpna 2002, sp. zn. 20 Co 487/2001 (v právní věci žalobců A) M. B., B) I. B., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Z. B., 2) Z. B., oběma zastoupeným advokátem, 3) České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem v Praze 1, Karmelitská 7, 4) S. m. B., zastoupenému advokátkou, o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 269/95), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byl nárok, opřený v žalobě o zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“). Postavení oprávněných osob založili žalobci na své trestní rehabilitaci (odsouzeni pro opuštění republiky) usnesením Městského soudu v Brně ze dne 20. 8. 1990, sp. zn. 4 Rt 4/90. Vycházeli z vlastnictví nemovitostí ještě před odchodem do ciziny; první žalobkyně vlastnila id. 7/8 a oba žalobci společně 1/8. Šlo o dům čp. 234 na pozemku parc. č. 501, pozemek parc. č. 501-zastavěná plocha o výměře 230 m2 a pozemek parc. č. 500 o výměře 478m2, vše zapsáno na LV č. 1014 pro obec B., k. ú. S. u Katastrálního úřadu B. Žalobci tyto nemovitosti prodali smlouvou ze dne 13. 9. 1971 prvním dvěma žalovaným a též JUDr. Z. B., který již zemřel (obě žalované jsou dědičkami). Kupní smlouva byla registrována Státním notářstvím B. dne 28. 10. 1971 pod sp. zn. 2 R I 300/71. Žalobci tvrdili, že jejich restituční nárok neovlivňuje soudní řízení, jež po jejich odchodu do ciziny vedl stát proti nabyvatelům nemovitostí. Rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 37 C 201/74, bylo dne 28. 8. 1974 rozhodnuto o povinnosti všech nabyvatelů nemovitostí tyto vyklidit. Krajský soud v Brně poté rozsudkem pod sp. zn. 17 Co 493/74, dne 22. 1. 1975, odvoláním žalovaných napadený rozsudek potvrdil. Ve věci byla jako předběžná otázka konstatována absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 3. 9. 1971, pro obcházení zákona podle ustanovení §39 občanského zákoníku. Podle žalobců je však podstatnou skutečnost, že při jejich trestním odsouzení (rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 1974, sp. zn. 7 T 11/74) byl vysloven trest propadnutí majetku a ten dle nich zasáhl i zmíněné nemovitosti. Oba proto žádali po žalovaných vydání nemovitostí v poměru svých vlastnických podílů a žalobu proti dalším dvěma žalovaným opírali o jejich možnou držbu nemovitostí ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích.
První dvě žalované navrhovaly zamítnutí žaloby. Namítaly, že nemovitosti jim nyní byly vydány na základě dohody, uzavřené dne 18. 10. 1991 s Úřadem m. B., odborem školství. Tvrdily též, že kupní smlouvu uzavřely v dobré víře a že motivem smlouvy bylo zaplacení půjčky tehdy poskytnuté prodávajícím. Rozhodnutí žalobců o emigraci bylo dobrovolné. Obě žalované ostatně spolu s JUDr. B. pozbyly nemovitosti v následném soudním řízení.
Třetí i čtvrtý žalovaný navrhli zamítnutí žaloby pro nedostatek své pasivní věcné legitimace.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2001, č. j. 32 C 269/95-85, byla žaloba na vydání nemovitostí vůči všem žalovaným zamítnuta. Žalobcům bylo solidárně uloženo nahradit žalovaným náklady řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že z restitučních titulů nemůže být aplikováno ustanovení §6 odst. 1 písm. c/ zákona o mimosoudních rehabilitacích o povinnosti vydat věc v případě, kdy občan zdržující se v cizině zanechal věc na území republiky. Významné naopak je, že nemovitosti nepřešly na stát na základě trestního rozsudku proti žalobcům. Ti se tedy, byť byli rehabilitováni, nemohli stát oprávněnými osobami podle ustanovení §19 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nemovitosti přešly na stát až v důsledku rozhodnutí o povinnosti je vyklidit, vydaného v civilním řízení vedeném proti jejich nabyvatelům. Neplatnost kupní smlouvy ze dne 13. 9. 1971 byla posouzena v rámci prejudice. Za takového právního stavu soud prvního stupně aplikoval ustanovení §6 odst. 1 písm. f/ zákona o mimosoudních rehabilitacích. Přešla-li věc na stát na základě soudního rozhodnutí, kterým byla prohlášena za neplatnou smlouva o převodu majetku, kterou občan před odchodem do ciziny převedl věc na jiného a důvodem bylo opuštění republiky, pak oprávněnou osobou je nabyvatel (nikoli tedy převodce) podle uvedené smlouvy bez ohledu na to, zda nabyla účinnosti.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 8. 2002, č. j. 20 Co 487/2001-106, rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil a zavázal společně oba žalobce nahradit všem žalovaným náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal věcně správným hodnocení důkazů soudem prvního stupně a přisvědčil nižšímu soudu též stran právního posouzení věci. První a druhá žalovaná nemohly být povinnými osobami podle odvolacího soudu též proto, že ke dni účinnosti restitučního předpisu nemovitosti nedržely.
Rozsudek odvolacího soudu napadli oba žalobci v plném rozsahu dovoláním. Přípustnost dovolání zdůvodnili ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tomu odpovídá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelé považovali za nesprávné právní závěry soudu prvního stupně o nemožnosti použití ustanovení §19 zákona o mimosoudních rehabilitacích i závěry soudů obou stupňů o užití ustanovení §6 odst. 1 písm. f/ téhož zákona. Namítali, že aplikaci posledně citovaného ustanovení překáží podstatná skutečnost; ta spočívá v tom, že kupní smlouva nebyla prohlášena za neplatnou na základě soudního rozhodnutí, resp. takové rozhodnutí neexistuje. Nemovitosti propadly státu v důsledku odsouzení žalobců pro trestný čin opuštění republiky. Kupní smlouva zajisté trpí absolutní neplatností, ale pro nedostatek svobody vůle žalobců. Vlastnictví nemovitostí na straně žalobců tedy vzhledem k jejich rehabilitaci trvá a nemovitosti by jim měly být vydány. Žalobci žádali zrušení rozsudků soudů obou stupňů s vrácením věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání navrhly první dvě žalované jeho odmítnutí či zamítnutí, se shodným stanoviskem jako v předchozím řízení. Třetí žalovaný navrhl dovolání odmítnout, čtvrtý se k němu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné dvouměsíční lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Přes způsobilost uplatněného dovolacího důvodu bylo dříve třeba zabývat se přípustností dovolání.
Souladná rozhodnutí soudů obou nižších stupňů, bez předchozího kasačního usnesení soudu odvolacího, vyloučila přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. Přípustnost dovolání mohla být založena pouze ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., dospěl-li by dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. přisuzuje rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce zejména tehdy, řeší-li právní otázku dosud v rozhodování dovolacího soudu nevyřešenou, nebo právní otázku rozhodovanou odvolacími soudy či dovolacím soudem rozdílně, nebo byla-li právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem.
Klíčová právní otázka se nepochybně vázala k oprávněnosti aplikace ustanovení §6 odst. 1 písm. f/ zákona o mimosoudních rehabilitacích, včetně vztahu tohoto ustanovení k těm pasážím zákona, jež upravují restituční situaci rehabilitovaných osob.
Ustanovení §19 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích označuje za oprávněné osoby ty, které byly rehabilitovány podle zákona č. 119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v ustanovení §3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Zmíněné ustanovení však předpokládá pro následné použití restitučního důvodu (zanechání věci na území republiky, §6 odst. 1 písm. c/ zákona o mimosoudních rehabilitacích) odnětí věci oprávněným osobám v důsledku výroku o propadnutí majetku v trestním rozsudku, realizované způsobem užívaným tehdejšími správními orgány. Naznačený děj nepočítá se žádnou další právní skutečností, která by ztrátu vlastnictví provázela.
Popsanému postupu se však posuzovaná věc po skutkové i právní stránce vymyká. Kupní smlouva ze dne 3. 9. 1971, kterou žalobci převedli ještě před odchodem do ciziny (k tomu viz skutkové závěry soudu prvního stupně) nemovitosti na obě žalované a JUDr. B., je totiž právě tou právní skutečností, jež podstatně mění právní posouzení věci. Odpovídající skutkovou podstatou se stává restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. f/ zákona o mimosoudních rehabilitacích, jak správně dovodily soudy obou stupňů. Výklad tohoto ustanovení musí vzít v úvahu zejména část textu, podle níž měla věc přejít v rozhodném období na stát „na základě soudního rozhodnutí, kterým byla prohlášena za neplatnou smlouva o převodu majetku, kterou občan před odchodem do ciziny převedl věc na jiného…“. Otázka zní, zda lze soudní rozhodnutí o prohlášení smlouvy za neplatnou spatřovat v rozsudcích, jež uložily mj. prvním dvěma žalovaným povinnost nemovitosti ve prospěch státu vyklidit ( rozsudek Městského soudu v Brně, č. j. 37 C 201/74-19, ze dne 28. 8. 1974 ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně, č. j. 17 Co 493/74-26, ze dne 22. 1. 1975, s právní mocí dne 17. 2. 1975). Dovolací soud má zato, že odpověď na položenou otázku je kladná. Výrok rozsudku sice neobsahuje určení neplatnosti kupní smlouvy, ale posouzení platnosti smlouvy bylo pro výrok o vyklizení nemovitostí předběžnou otázkou – tedy takovou právní otázkou, na jejímž zodpovězení závisí rozhodnutí ve věci samé. Tehdejší závěr o neplatnosti smlouvy pro rozpor s ustanovením §39 občanského zákoníku předurčil výrok o meritu věci. Je sice vysloven až v odůvodnění rozsudků, jeho následkem však bylo stanovení povinnosti žalovaným věc vyklidit. Stran zákonem požadovaného obsahu soudního rozhodnutí (prohlášení smlouvy za neplatnou) tak lze považovat podmínku ustanovení §6 odst. 1 písm. f/ zákona o mimosoudních rehabilitacích za splněnou.
Žalobcům tedy nesvědčil žádný restituční důvod z výčtu v ustanovení §6 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Naproti tomu výslovné znění §6 odst. 1 písm. f/ přiznává status oprávněných osob nabyvatelům z neplatné smlouvy. Nezbývá tu než konstatovat, že zákon o mimosoudních rehabilitacích si kladl za cíl, jak zmíněno v ustanovení §1 odst. 1, zmírnění následků jen některých majetkových křivd vzniklých v rozhodné době.
Odvolací soud postupoval při řešení pro věc zásadní hmotněprávní otázky v souladu s hmotným právem. Dovolací soud současně neshledal, že by příslušné ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích nebylo dosud předmětem jeho právního posouzení, nebo že by interpretace tohoto ustanovení nebyla na jeho straně či u odvolacích soudů ustálená. Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto nejde v případě napadeného rozhodnutí ve věci samé o takové rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam.
Pro nepřípustnost dovolání nezbylo, než dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
Odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady (§243c odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.). V souvislosti s vyjádřením k dovolání vyčíslily náklady dovolacího řízení první dvě žalované. Dovolací soud však použil ustanovení §150 o. s. ř. a žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení o dovolání nepřiznal. Důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval v tom, že posouzení dovolání setrvalo již u otázky přípustnosti dovolání. Ani obsah vyjádření obou žalovaných nepřinesl stanovisko jakkoli odlišné od toho, které zastávaly před soudy obou nižších stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. března 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu