ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.599.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 599/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) A. B., B) F. B. a C) J. B., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu R., zastoupenému advokátem, o náhradu za znehodnocenou zemědělskou usedlost, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 169/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8.10.2002, č.j. 15 Co 191/2000-134, takto:
Dovolání žalobců, pokud směřovalo proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2002, č.j. 15 Co 191/2000-134, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Ždáru nad Sázavou ze dne 17. 1. 2000, č.j. 8 C 169/95-114, tak, že byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 85.713.50 Kč a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou podanou dne 28.3.1995 vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 107.058,80 Kč, která představuje znehodnocení zemědělské usedlosti č.p. 32 v obci P. Tvrdili, že na základě kupní smlouvy ze dne 16.3.1981, sp. zn. 3 R I 191/81, se stali vlastníky předmětné zemědělské usedlosti, přičemž původními spoluvlastníky byli A. a A. B.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28.7.1997, č.j. 8 C 169/95-90 žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že žádný z žalobců nemá právo na náhradu za znehodnocení. Věc posoudil podle §23 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) s tím, že náhrady za znehodnocenou stavbu se může domáhat pouze vlastník znehodnocené stavby a nikoliv ten, který ji už v minulosti převedl na jinou osobu. Vyslovil, že předmětné budovy byly znehodnoceny v době, kdy je užívali původní spoluvlastníci A. a A. B. Uzavřel, že žalobcům B),C),D) a E) žádná majetková újma nevznikla, neboť tito nabyli nemovitosti na základě řádně uzavřené kupní smlouvy a za cenu odpovídající stavu, v jakém se nemovitosti ke dni převodu nacházely.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21.10.1999, č.j. 37 Co 495/97-106, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud se týká návrhu žalobkyně D) a E), potvrdil. Podle odvolacího soudu aktivně legitimováni byli k uplatnění nároku podle §23 zákona o půdě A. a A. B. a vzhledem k tomu, že tito již zemřeli, přechází jejich právo na dědice, tj. syny A., F. a J. B. - žalobce A), B), C). V této souvislosti odvolací soud přikázal soudu prvního stupně zabývat se oprávněností návrhu z dalších hledisek. Ohledně žalobkyň D), E) zaujal právní názor, že nejsou aktivně legitimovány k uplatnění nároku na náhradu podle §23 zákona o půdě.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 17.1.2000, č.j. 8 C 169/95-114, řízení ohledně částky 19 689,30 Kč zastavil. Návrh ohledně částky 1 656, Kč zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že zemědělská usedlost č.p. 32 v k. ú. P., která byla ve spoluvlastnictví původních vlastníků A. a A. B., byla na základě rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru ve V., odboru zemědělského ze dne 19.9.1958 přikázána podle vl. nař. č. 50/1955 Sb. do bezplatného a trvalého užívání Jednotnému zemědělskému družstvu v P. Vzal za prokázáno, že rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru ve Ž. ze dne 26.5.1980, sp.zn. Zem 1015/80/Ut byla zemědělská usedlost vrácena do užívání původním vlastníkům A. a A. B. Tito spoluvlastníci předmětnou zemědělskou usedlost převedli kupní smlouvou ze dne 22.1.1981, registrovanou Státním notářstvím ve Žďáře nad Sázavou dne 16.3.1981 pod sp. zn. 3 RI 191/81 na své syny F. a J. B. a jejich manželky J. a A. B. za cenu 20 730,- Kč. Z podání A. a A. B. dále vzal za prokázáno, že výzvu k náhradě škody za znehodnocenou zemědělskou usedlost učinili původní vlastníci dne 7.12.1992. Dospěl k závěru, že podle §23 odst. 1 zákona o půdě má právo na náhradu podle §14 a 16 i vlastník obytné nebo hospodářské budovy, která byla odstraněna nebo znehodnocena v době užívání organizací podle zvláštních předpisů. Vyslovil závěr, že v době užívání nemovitosti JZD P. došlo ke znehodnocení předmětné zemědělské usedlosti a původním vlastníkům tedy přísluší podle §23 odst. 1 zákona o půdě náhrada za toto znehodnocení. Dále zaujal názor, že pokud původní vlastníci A. a A. B. zemřeli, přešla jejich pohledávka vůči žalovanému na dědice, tj. žalobce A., F. a J. B. Uzavřel, že žalobcům přísluší náhrada za znehodnocení zemědělské usedlosti č.p. 32 v P. bez trvalých porostů ve výši 85 713,50 Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8.10.2002, č.j. 15 Co 191/2000-134, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 85. 713,50 Kč zamítl. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci k převodu na třetí osoby znehodnocené zemědělské usedlosti došlo ještě před nabytím zákona o půdě a bývalí vlastníci tedy nemohli být oprávněnými osobami k náhradě za znehodnocenou usedlost podle §23 zákona o půdě. Vyslovil závěr, že žalobci J. a F. B. byli vlastníky předmětných nemovitostí již po jejich znehodnocení převodem od původních vlastníků, takže se již náhrady za znehodnocené budovy domáhat nemohou. Podle odvolacího soudu nebylo možné nároku žalobců vyhovět též z důvodu, že výzvu k náhradě škody za znehodnocenou zemědělskou usedlost učinili původní vlastníci, kteří nebyli oprávněnými osobami. Uzavřel, že žalobci k uplatnění nároku tedy nejsou aktivně legitimováni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnili. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vytýkali odvolacímu soudu nesprávné posouzení ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě. Podle dovolatelů vlastníkem ve smyslu §23 odst. 1 zákona o půdě je míněn původní vlastník odstraněné, resp. znehodnocené nemovitosti, přičemž není podstatné, zda tento původní vlastník nemovitost vlastnil i ke dni účinnosti zákona o půdě. Namítali, že pojem ,,vlastník“ ve smyslu §23 zákona o půdě je nutné interpretovat jako ,, původní vlastník. “ Poukazovali též na skutečnost, že by bylo v rozporu s textem i logikou zákona, kdyby pojem vlastníka ve smyslu §23 zákona o půdě byl vykládán jinak v případě znehodnocené stavby a jinak v případě stavby odstraněné. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výrocích I., II. a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
V projednávané věci jde o posouzení otázky, zda osoby, které byly vlastníky nemovitosti v době nabytí účinnosti zákona o půdě a které tyto nemovitosti nabyly na základě kupní smlouvy, mají právo na náhradu za znehodnocení nemovitosti podle §23 odst. 1 zákona o půdě i za období, ve kterém nemovitosti vlastnili jejich právní předchůdci.
Podle §23 odst. 1 zákona o půdě má právo na náhradu podle ustanovení §14 a 16 vlastník obytné nebo hospodářské budovy, která byla odstraněna nebo znehodnocena v době užívání organizací podle zvláštních předpisů. V případě, že tuto budovu odstranila nebo znehodnotila jiná právnická osoba než stát, má vlastník právo na finanční náhradu vůči této právnické osobě, pokud se nedohodnou na jiném způsobu náhrady. Ustanovení §14 odst. 3 zákona o půdě stanoví, že je-li cena vydávané obytné budovy, hospodářské budovy nebo jiné stavby určená ke dni 24. června 1991 nižší než cena původní stavby, má oprávněná osoba právo na poskytnutí náhrady ve výši rozdílu cen.
Tato problematika je řešena v rozhodnutí, publikovaném pod č. 54/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Výše uvedené rozhodnutí se zabývá případem, kdy žalobci koupili v roce 1980 nemovitost od svého otce a později se domáhali náhrady za znehodnocení budovy i za období, kdy byl jejich otec vlastníkem. V rozhodnutí se uvádí, že „ z hlediska uzavřené kupní smlouvy mezi žalobci však prvým dvěma žalobcům žádná majetková křivda znehodnocením nemovitosti v době dřívější učiněna nebyla; žalobci J.N. a M.N. nekupovali nemovitosti ve stavu před znehodnocením a kupní cena neodrážela stav nemovitosti před jejím znehodnocením. Jestliže tedy ustanovení §14 odst. 3 zákona o půdě stanoví, že oprávněná osoba má právo poskytnutí náhrady za znehodnocení ve výši rozdílu cen stavby ke dni 24. 6. 1991 a ceny původní stavby, je správný závěr, že za \"původní stavbu\" je třeba považovat stavbu ve stavu v roce 1980, kdy se žalobci J.N. a M.N. stali jejími vlastníky\". V projednávané věci je třeba za původní stavbu považovat stavbu v roce 1981, kdy žalobci budovu koupili. Nemohou se tedy v případě, že nabyli stodolu na základě kupní smlouvy, domáhat z titulu právního nástupnictví, založeného koupí, náhrady za znehodnocení ke kterému došlo v době, kdy ještě vlastníky nemovitosti nebyli.
K věci lze dodat, že rodina žalobců byla nepochybně v důsledku znehodnocení nemovitosti poškozena. Problém je však v tom, že žalobci nevystupují v tomto sporu jako dědicové původního vlastníka, ale jako vlastníci, kteří nabyli znehodnocenou budovu koupí v již znehodnoceném stavu. Zákon neposkytuje oporu pro postup, kdy by právní postavení těch, kteří nabyli znehodnocené budovy koupí od osob blízkých, mělo být lepší než právní postavení ostatních nabyvatelů (tedy těch, kteří koupili znehodnocené budovy od osob, s nimiž nejsou v poměru osob blízkých). Proto odvolací soud, který jinak vychází z toho, že zákon o půdě je třeba vykládat tak, aby došlo k pokud možno nejširšímu odčinění způsobených křivd, nemohl právním závěrům dovolatelů přisvědčit. Ostatně i zákonodárce si uvědomoval, že náprava všech křivd není proveditelná a proto v preambuli k zákonu o půdě konstatuje, že účelem zákona je zmírnění některých majetkových křivd.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání žalobců zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovolání úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. května 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu