ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.715.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 715/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ V. K., B/ M. K., C/ V. Ch., D/ V. K. a E/ M. H., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ M. K., 2/ Z. K., 3/ J. K. a 4/ M. V., všem zastoupeným advokátkou, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 916/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.12.2001, čj. 22 Co 1836/2001-309, takto:
I. Dovolání žalobců M. K., V. Ch., V. K. a M. H. se zamítá.
II. Část výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.prosince 2001, čj. 22 Co 1836/2001-309, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby V. K., jakož i výrok nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích výrokem pod bodem I. rozsudku ze dne 18.6.2001, čj. 6 C 916/92-271, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, vlastnické právo žalovaných k domu čp. 14 s hospodářskými budovami a se stavebními parcelami č.5 a č. 6 v Č., obec L., přechází na žalobce A/ V. K. podílem ideálních 2/6, a na každého z dalších žalobců podílem ideální 1/6. Výrokem pod bodem II. zastavil řízení proti žalované M. K. a výroky pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Šlo již o druhý rozsudek soudu prvního stupně, neboť jeho prvý, rovněž zamítavý rozsudek ve věci ze dne 8.11.1999, čj. 2 C 916/92-157, byl zrušen usnesením Krajského soudu ze dne 22.3.2000, čj. 7 Co 71/2000-203.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6.12. 2001, čj. 22 Co 1836/2001-309, potvrdil druhý rozsudek soudu prvého stupně ve výrocích pod body I., III. a IV. v upřesněném znění a konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. o zastavení řízení zůstává nedotčen; rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a úplná a ve své argumentaci se soustředil na právní stránku věci. Návrh žalobců posoudil podle ustanovení §6 odst. 1 a §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\"). Na jeho základě dospěl k témuž závěru jako soud prvního stupně v otázce aktivní legitimace žalobců, totiž že předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku odmítnutí dědictví právními R. M. a L. K. učiněného v tísni; žalobci V. Ch. a M. K. nejsou ve sporu aktivně legitimováni, jelikož nebyli, stejně jako jejich právní předchůdci, dědici původní vlastnice A. Ch. a nemohou být tedy oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě. Žalobci M. H. a V. K. neuplatnili nárok podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě ve stanovené prekluzivní lhůtě, takže zanikl. Odvolací soud rovněž souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že v řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdci žalovaných nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší, než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění. V tomto směru v plném rozsahu odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a dodal, že ustanovení §130 tehdy platného občanského zákoníku nelze striktně vykládat tak, že nebylo možné vlastnit dva rodinné domy; ustanovení §130 odst. 2 pouze obecně stanovilo, že věci nahromaděné v rozporu se zájmy společnosti nad míru osobní potřeby vlastníka, jeho rodiny a domácnosti nepožívají ochrany osobního vlastnictví. V konkrétním případě nelze přehlédnout vyjádření právních předchůdců žalovaných v Dotazníku a čestném prohlášení ze dne 14.10.1968 vyplněném v souvislosti s uzavřením směnné smlouvy ze dne 15.10.1968, že získané stavení čp. 14 budou adaptovat na byt pro svého syna. Odvolací soud přisvědčil rovněž závěru soudu prvního stupně, že v dané věci není najisto postaveno, zda právní předchůdci žalovaných či žalovaní jsou vlastníky stodoly na parcele č. 6 v obci Č., a proto nelze jednoznačně uzavřít, zda jsou ohledně této nemovitosti ve sporu pasivně legitimováni. Argumentaci žalobců, že stavby (chlév-maštal, kolna a sýpka) nejsou příslušenstvím obytného stavení č. 14, ale samostatnými nemovitostmi, nicméně nepovažoval za správnou. V daném případě jsou uvedené stavby trvale spojeny společným účelem s věcí hlavní a jsou určeny k trvalému užívání spolu s věcí hlavní, z čehož vyplývá, že kdo nabude vlastnictví k věci hlavní, nabude zároveň vlastnictví k jejímu příslušenství, ledaže by to účastníci ve smlouvě vzájemně vyloučili. Argumentace žalobců by naopak znamenala, že právní předchůdci žalovaných nebyli vlastníky těchto staveb, čímž by nebyla dána ani restituční povinnost žalovaných.
Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu včas podaným dovoláním, jehož přípustnost dovodili z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, a jehož důvod založili na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Žalobci jsou především toho názoru, že soud nesprávně posoudil okruh oprávněných osob. Je tomu tak proto, že za původní vlastnici nesprávně považoval zemřelou A. Ch., zatímco správně měl považovat za původní vlastnice její dvě sestry, které se staly jejími dědičkami každá podílem ½; tyto dědictví nabyly okamžikem její smrti, a proto dědictví přešlo do vlastnictví státu až v důsledku jejich odmítnutí dědictví. Žalobce V. K. (syn L. K.), má dva sourozence, proto je oprávněnou osobou k 1/3 dědictví, odmítnutého jeho matkou. R. M. má žijící dceru, která by měla nárok k celému, jí odmítnutému dědictví, kdyby jej uplatnila. Oprávněnou osobou je tedy pouze V. K. podílem 1/6 k předmětným nemovitostem, neboť V. Ch. a M. K. v postavení oprávněných osob ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě nikdy nebyli, zatímco M. H. a V. K. toto postavení měli, ale svůj nárok včas neuplatnili. Přesto i oni z opatrnosti podávají dovolání, aby si zachovali nároky pro případ odlišného právního posouzení dovolacím soudem. Žalobci dále namítli, že M. H., V. K. a J. M. se vzdali svých nároků ve prospěch V. K., což soud prvního stupně posoudil jako neplatný právní úkon, jímž se jmenovaní vzdali práv, jež jim mohou teprve v budoucnu vzniknout. Odvolací soud se k této otázce nevyjádřil. Podle žalobců obsahově nešlo o vzdání se práva, nýbrž o úkony směřující k jeho převodu na žalobce V. K., neboť činili právní úkon o právech jim již náležejících. Se závěrem soudu ohledně pasivní legitimace žalovaných ke stodole na stavebním pozemku č. 6 dovolatelé souhlasí, ale namítají, že žaloba ohledně této stavby měla být zamítnuta. Pokud jde o nabytí předmětných nemovitostí žalovanými směnnou smlouvou za stodolu na stavebním pozemku č. 43 v Č. žalobci namítli, že tato stodola byla ve skutečnosti majetkem JZD L., do něhož se dostala odevzdáním podle §25 zákona č. 49/1959 Sb. Manželé K. tak nabyli dům čp. 14 bez poskytnutí protihodnoty; v tom spatřují žalobci jejich protiprávní, eventuálně rozpor s tehdy platnými předpisy. Dále žalobci namítli, že cena stodoly (pokud by ji soud považoval za vlastnictví K.) byla podstatně nižší, než cena předmětných nemovitostí, což odůvodňuje jejich závěr, že manželé K. nabyli nemovitosti za cenu nižší než odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Poslední důvod rozporu s tehdy platnými předpisy spatřují dovolatelé v nedostatku souhlasu ONV, když šlo o nabytí domu do soukromého vlastnictví (další dům tehdy již vlastnili). Žalobci dále namítli, že pozemky č. 5 a 6 byly přiděleny manželům K. do osobního užívání dne 15.11.1968, zatímco dohoda o zřízení práva osobního užívání je na konci opatřena dvěma daty – 8.11.1968 a 15.11.1968; z toho žalobci dovozují, že byla uzavřena před rozhodnutím o přidělení pozemků do osobního užívání, což by zakládalo její neplatnost, rozpor s tehdy platnými předpisy, popř. protiprávní zvýhodnění žalovaných. Pokud by soud přesto shledal nabytí obou parcel řádným, měly by tyto přejít na žalobce podle §8 odst. 1 zákona o půdě s poukazem na názor vyjádřený v rozsudku NS ČR z 27.11.1996 sp.zn. 2 Cdon 854/96, a to spolu se stavbami na nich se nacházejícími, pokud ovšem k přechodu těchto staveb podle §8 odst. 1 zákona o půdě budou dány podmínky. Žalobci jsou si vědomi toho, že v případě neplatnosti směnné smlouvy by žalovaní nebyli pasivně legitimováni; i tato situace by byla podle jejich přesvědčení pro ně přínosem, neboť právní stav by byl postaven najisto a oni by se mohli domáhat náhrad u pozemkového úřadu. To je také vede k opakování tvrzení, že hospodářské stavby na pozemku č. 5 nejsou příslušenstvím domu čp. 14 a nikdy se nestaly majetkem žalovaných, kteří tak nejsou pasivně legitimováni. Navrhli zrušení napadeného rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se dovolání nevyjádřili.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a §241a odst. 1 OSŘ a bylo podáno včas. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností z hlediska §237 OSŘ. Přípustnost dovolání nevyplývá z §237 odst. 1 písm.a) a b) OSŘ, protože odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně nezměnil, a soud prvního stupně nerozhodl svým druhým rozsudkem jinak než poprvé, tj. v obou případech žalobu zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje z mezí ustálené judikatury soudů, případně je napadáno argumenty, které by svědčily pro zamítnutí žaloby, tj. že žalovaní se nemohli stát vlastníky předmětných nemovitostí. Pokud žalobci sami namítají, že žaloba měla být zamítnuta, není to důvod pro dovolací přezkum, protože žalobou sami v řízení disponují. Dovolací soud však za právně významný považuje výklad skutkových podstat uvedených v §8 odst. 1 zákona o půdě, jak jej zaujal odvolací soud, a to z hlediska skutkové podstaty nabytí nemovitosti za cenu nižší než cenu dle tehdy platných cenových předpisů. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že z tohoto hlediska má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam dle §237 odst. 3 OSŘ a dovolání je přípustné k přezkumu tohoto rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm.c) OSŘ.
Odvolací soud sice správně uzavřel, že nárok žalobců se řídí ustanovením §8 odst. 1 zákona o půdě, ale v odůvodnění svého rozsudku nesprávně uvedl na straně 6, že restituční nárok oprávněné osoby buduje zákon na splnění specifické skutkové podstaty, kterou je nabytí nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění; těmito skutkovými podstatami se odvolací soud ve svém rozsudku zabýval. V uvedeném výkladu opomenul třetí skutkovou podstatu, uvedenou v citovaném ustanovení, kterou je nabytí věci za cenu nižší než cenu dle tehdy platných cenových předpisů (dále jen \"cena nižší\"). Pouze na straně 7 odůvodnění rozsudku odvolací soud konstatuje, že odvolací soud souhlasí s okresním soudem mj. i v tom, že nebylo prokázáno, že by právní předchůdci žalovaných nabyli nemovitosti za cenu nižší, přičemž odkazuje na jeho odůvodnění. To pak v podstatě spočívá na závěru, že pro převody nemovitostí z organizací na občany neplatily v době uzavření směnné smlouvy, kterou nabyli právní předchůdci žalovaných předmětné nemovitosti, tj. v roce 1968, žádné cenové předpisy, a ustanovení §8 odst. 1 o ceně nižší nelze proto v dané věci aplikovat.
Tento závěr dovolací soud nesdílí. Cenovým předpisem, podle něhož se určovaly ceny nemovitostí, byla v té době vyhláška č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách za vyvlastnění. V ustanovení §24 upravovala tato vyhláška i ceny staveb nabývaných socialistickými organizacemi, (kterými byla i jednotná zemědělská družstva), při smluvním nabývání nemovitostí v osobním a soukromém vlastnictví; ukládala socialistickým organizacím, že se nesmějí zavazovat k vyšším úplatám a náhradám, než stanoveným v této vyhlášce pro účely vyvlastnění. Přitom organizaci umožňovala i poskytnutí jiné podobné stavby nebo stavebních prostředků.
V dané věci plyne ze zjištění soudu prvního stupně, že mezi právními předchůdci žalovaných jako nabyvateli a prodávajícím jednotným zemědělským družstvem byla uzavřena dne 15.10.1968 směnná smlouva, kterou Jednotné zemědělské družstvo L. nabylo od právních předchůdců žalovaných, manželů M. a F. K., stodolu na č. p. 43, a manželé K. nabyli od družstva dům č. p. 14 s příslušenstvím. Ve světle shora uvedeného ustanovení §24 vyhlášky č. 73/1964 Sb. bylo proto třeba porovnat, zda družstvo získalo cenově srovnatelnou nemovitost, která představovala odpovídající cenový ekvivalent. Z logiky věci vyplývá, že srovnání bylo možné jen při použití stejné metodiky výpočtu, tedy podle stejného cenového předpisu. Z toho plyne závěr, že pokud by získali právní předchůdci žalovaných předmětné stavby (případně včetně dalších stavebních prostředků) bez poskytnutí cenově ekvivalentní nemovitosti, nabyli by je za cenu nižší ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě. Z tohoto hlediska odvolací soud věc neposoudil, protože se řídil nesprávným výkladem cenového předpisu, který je třeba na danou věc aplikovat. Jeho rozsudek byl proto zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, §243d odst. 1 OSŘ). To se však týká pouze části výroku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobcem V. K., který nárok podle §8 odst. 1 zákona o půdě uplatnil včas, a žalovanými.
Ve vztahu mezi ostatními žalobci a žalovanými byl rozsudek odvolacího soudu o potvrzení zamítavého výroku soudu prvního stupně shledán správným, protože tito žalobci dle obsahu spisu nesporně uplatnili svůj nárok až po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty – ostatně ani v dovolání neuvádějí žádné námitky proti tomuto závěru. Jejich dovolání bylo proto zamítnuto podle §243b odst. 2 věta před středníkem OSŘ.
O nákladech řízení, včetně řízení dovolacího, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. ledna 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu