ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.823.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 823/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) M. P., B) S. P. a C) J. M., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o uznání nároku podle §4a odst. 3 zákona č. 229/91 Sb., vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 45/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17.10.2002, č.j. 13 Co 633/2000-50, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou podanou dne 9.3.1999 vydání rozsudku, jímž mělo být rozhodnuto, že jsou oprávněni ve smyslu §4 a 4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen “ zákon o půdě “), k nemovitostem blíže specifikovaným v petitu žaloby. Tvrdili, že jsou oprávněni uplatnit nárok podle §9 odst. 1 zákona o půdě, neboť na základě přídělové listiny, vydané podle Dekretu prezidenta republiky č. 12/1945, získala jejich právní předchůdkyně M. P. do vlastnictví předmětné pozemky z bývalého Velkostatku L..
Okresní soud ve Zlíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27.7.2000, č. j. 9 C 45/99-39 žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že na základě Dekretu prezidenta republiky č. 121/1945 došlo ke konfiskaci velkostatku v L. a na základě grafického plánu přídělu zhotoveného Ing. M. P. dne 20.12.1945 získala předmětné nemovitosti jako příděl právní předchůdkyně žalobců M. P., která jej od té doby obhospodařovala a od dne 26.9.1947 splácela cenu přídělu. Vzal za prokázáno, že právní předchůdci žalobců měli předmětný pozemek p.č. 765/1 v držbě do roku 1951 a p.č. 834 do roku 1957. Dovodil, že za okamžik přechodu vlastnictví přídělem je nutno považovat den, kdy se přídělce držby ujal, který však může být jiným i dřívějším dnem, než je den přídělu. V tomto směru odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1163/96 a nálezy Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 355/96 a IV. ÚS 99/99. Dospěl k závěru, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu §4 a §4a odst. 3 zákona o půdě k uplatnění nároku u Pozemkového úřadu podle §9 odst. 1 zákona o půdě. Vyslovil rovněž závěr, že námitku nedostatku pasivní legitimace žalovaného nelze uznat za oprávněnou, neboť žalovaný je vlastníkem předmětných pozemků a OZD L. užívá tyto pozemky pouze na základě nájemních smluv, uzavřených se žalovaným.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 10.2002, č.j. 13 Co 633/2000-50, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně odlišně hodnotil otázku věcné pasivní legitimace žalovaného. Věc posoudil podle §5 zákona o půdě s tím, že povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti zákona o půdě nemovitosti drží ( tj. ty právnické osoby, které měly ke dni 24.6.1991 k nemovitosti ve vlastnictví státu právo hospodaření nebo právo trvalého užívání). Zaujal názor, že povinnou osobou nemohl být žalovaný, neboť byl zřízen jako právní subjekt teprve s účinností od 1.1.1992. Uzavřel, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován, i když by se stal po svém vzniku správcem předmětného majetku. Vyslovil též závěr, že nebylo prokázáno uplatnění výzvy k vydání předmětné nemovitosti u povinné osoby ve smyslu §13 odst. 3 zákona o půdě. V této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 23.9.1998, sp.zn. 18 Co 565/98, publikované v Soudní judikatuře pod č. 5/1999.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítali, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelů ustanovení §5 odst. 1 zákona o půdě je třeba vykládat tak, že povinnou osobou je právnická osoba, která nemovitosti drží ke dni účinnosti zákona a rovněž každý její právní nástupce. Poukazovali na skutečnost, že právo hospodaření k předmětným pozemkům přešlo ze zákona z okresního úřadu na P. f. ČR, čímž došlo k univerzální sukcesi a žalovaný se tak stal povinnou osobou i procesním nástupcem dřívějšího držitele. Vytýkali též odvolacímu soudu, že předmětem řízení není nárok uplatněný podle §9 odst. 1 zákona o půdě, nýbrž žádost o uznání vlastnictví podle §4a odst. 3 zákona o půdě, podaná dne 16.12.1992. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby vůči P. f. ČR jako nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45). O takový případ v souzené věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného, zda odvolací soud aplikoval správně v úvahu přicházející ustanovení §5 zákona o půdě a toto ustanovení rovněž správným způsobem vyložil.
Tato otázka byla již řešena rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1531/96, který vycházel ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, sešit 4, pod č. 16 ( str. 124 a 125), Nejvyšší soud ČR uvedl, že “ustanovení §4a zákona o půdě .... je začleněno do části druhé zákona o půdě, která upravuje postup při navracení nemovitého zemědělského majetku uvedeného v ustanovení §1 odst. 1 tohoto zákona původním vlastníkům a jejich nástupcům. Koncepce založená touto částí zákona spočívá v řešení vztahu mezi osobami oprávněnými (fyzické osoby, které jsou původními vlastníky nemovitostí za podmínek uvedených §4 odst. 1 zákona o půdě a další po nich oprávněné osoby vyjmenované v ustanovení 4 odst. 2 zákona o půdě ), a osobami povinnými (právnické osoby, které tyto nemovitosti držely ke dni účinnosti zákona o půdě na základě práva hospodaření nebo práva vlastnického ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona o půdě ).
Právní názor, že ve sporu podle §4a zákona o půdě je pasivně legitimována povinná osoba uvedená v ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona o půdě, zaujal i dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 2.7.2002, sp. zn. 28 Cdo 506/2002 s odůvodněním, že zákon v uvedených ustanoveních hovoří zcela jasně, kdo je povinnou osobou - je to stát, nebo právnická osoba, která ke dni účinnosti zákona o půdě měla k nemovitosti právo hospodaření, nebo právo trvalého užívání, nebo ji vlastnila.
Na základě výše uvedeného se dovolací soud ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že žalovaný není v projednávané věci pasivně legitimován. Rovněž lze přisvědčit odvolacímu pokud uzavřel, že zákon o půdě nabyl účinnosti dne 24.6.1991 a P. f. ČR byl zřízen jako právní subjekt s účinností ode dne 1.1.1992.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání žalobců zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. dubna 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu