ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.933.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 933/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ing. Jana Huška, o dovolání D. P., zast. advokátkou, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. října 1998, sp.zn. 12 Co 440/98 (v právní věci žalobce S., s.r.o., zast. advokátem, proti žalovaným l) D. P., zast. advokátkou, 2) Ing. S. P., 3) T. N., 4) K. N., 5) M. P., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 12 C 172/97), takto:
Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. října 1998, sp. zn. 12 Co 440/98 a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 27.2.1998 pod č.j. 12 C 172/97-28 uznal žalované povinnými vyklidit a odevzdat žalobci byt specifikovaný v enunciátu tohoto rozhodnutí, a to do 15 dnů poté, kdy jim bude zajištěn náhradní byt. Právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků.
Proti rozsudku nalézacího soudu, konkrétně proti výroku, kterým je vázáno vyklizení bytu na splnění podmínky zajištění náhradního bytu a proti výroku o nákladech řízení, podal žalobce odvolání, ve kterém mj. nesouhlasí s argumentací okresního soudu, který vyklizení sporného bytu podmínil zajištěním bytu náhradního s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 20.10.1998 pod č.j. 12 Co 440/1998-47 rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části, tj. ve výroku o bytové náhradě“ tak změnil, že žalované zavázal předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek okresního soudu zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud uvedl, že výrok soudu prvního stupně, jímž bylo žalovaným uloženo, aby vyklidili byt v domě ve vlastnictví žalobce do 15ti dnů od zajištění bytové náhrady, se sestává ze tří oddělitelných částí – výroku o povinnosti byt vyklidit, výroku o bytové náhradě a o lhůtě stanovené k plnění. Je-li takový rozsudek napaden odvoláním jen ve výroku ohledně bytové náhrady, nabývá podle názoru odvolacího soudu výrok o povinnosti byt vyklidit samostatně právní moci, a nemůže tak být předmětem odvolacího přezkumu.
Odvolací soud se proto zabýval pouze otázkou, zda z hlediska obsahu §3 odst. 1 obč. zák. měl okresní soud možnost svým rozhodnutím založit dosud neexistující právo žalovaných na náhradní byt, a dospěl k závěru, že takovýto postup soudu nebyl možný. Soud by jedině mohl s odkazem na citované ustanovení zakotvující zohlednění dobrých mravů při splnění jeho předpokladů návrh na vyklizení zamítnout a takto vlastníkovi odepřít výkon jeho vlastnického práva. Odvolací soud však v daném případě nemohl o odepření práva na vyklizení uvažovat, právě s ohledem na závěr, že výrok o vyklizení není předmětem odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí krajského soudu podala žalovaná D. P. dovolání, ve kterém rozvádí svůj nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu. Dovolatelka líčí genezi projednávaného sporu a stran možnosti jiného bydlení dovozuje, že sice je vlastnicí nemovitosti (domku), která ovšem je pouze jednou bytovou jednotkou neumožňující nastěhování všech žalovaných. Dovolatelka navíc uvádí, že výrok soudu I. stupně měl být předmětem zkoumání jako celek, neboť výrok o povinnosti vyklidit byt v závislosti na bytové náhradě je nedělitelný.
K tomuto dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§238 odst. l písm. a/ o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovené dovolací důvody (dovolatelka explicitně uvádí důvody obsažené v §241 odst. 3 písm. b/, c/ o.s.ř., podle obsahu dovolání je zahrnut i důvod dle §24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobkyně je důvodné, a to v části upozorňující na nedělitelnost výroku o vyklizení bytu v závislosti na zajištění bytové náhrady.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze dovolání podat, pokud rozhodnutí (odvolacího soudu) spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci podle uvedeného ustanovení může obecně spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní názory.
Jak bylo judikováno v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.5.1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3, ročník 1998, pod pořadovým číslem 16), jestliže soud uloží povinnost byt vyklidit po zajištění bytové náhrady, nemůže výrok o povinnosti byt vyklidit nabýt samostatně právní moci.
Uvedený judikát vychází z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.8.1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3-4, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28), který stanovil, že rozhodování o bytové náhradě při žalobě o vyklizení není od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. rozhodováním o lhůtě k plnění, nýbrž rozhodováním o věci samé.
Rovněž v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8.1992, sp. zn. 2 Cdo 10/92, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3-4, ročník 1993, pod pořadovým číslem 29, bylo v obdobné věci uvedeno, že výrok o zrušení práva společného nájmu bytu, určení budoucího nájemce a povinnosti byt vyklidit v závislosti na bytové náhradě je nedělitelný. Další právní věta obsažená v tomto rozhodnutí zní: „Jsou-li proto na základě podaného odvolání proti rozsudku prvního stupně důvody jen pro zrušení pouze některé části výroku rozsudku, je třeba zrušit celý výrok tohoto rozsudku.“
Citovaná rozhodnutí, potvrzená následně konstantní judikaturou vyšších soudů, odrážejí provázanost výroku o vyklizení bytu a podmiňujícího výroku o zajištění bytové náhrady, která je dána potřebou soudu přizpůsobit rozhodnutí úpravě hmotného práva i v případech, kde by tomu jinak bránily návrhy účastníků, jimiž je soud obecně vázán. Z předpisů dotčených v souzené věci vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky, který odvolací soud opravňoval ke komplexnímu přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i nad meze odvolacího návrhu.
Pokud se proto odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu zabýval pouze výrokem o bytové náhradě, a neučinil zároveň předmětem odvolacího řízení bezprostředně související výrok o povinnosti byt vyklidit, nemůže být tato jeho právní úvaha ve světle výše uvedených vývodů považována za správnou.
Protože měl dovoláním úspěšně napadený postup odvolacího soudu určující vliv na celý rozsudek, nemohl dovolací soud shledat rozhodnutí odvolacího soudu správným (§243b odst. 1 o.s.ř.); nezbylo proto, než je podle citovaných ustanovení zrušit.
V novém řízení bude rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je podle §243d odst. 1 věta druhá o.s.ř. pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. dubna 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu