ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.943.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 943/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J. H., zastoupené advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze z 18.1.2002, sp.zn. 30 Co 542/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.zn. 13 C 83/95 (žalobkyně J. H., zastoupené advokátem, proti žalované M. N., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
V průběhu řízení o žalobě žalobkyně, podané u soudu 17.5.1995, navrhla žalobkyně J. H., aby soud připustil vystoupení dosavadní žalované M. N. z řízení s tím, že na její místo vstoupí J. N., narozený 20.9.1983, na něhož žalovaná M. N. převedla nemovitosti, o jejichž vydání v tomto sporu jde.
Usnesením Okresního soudu v Příbrami z 15.11.2001, čj. 13 C 83/95-184, bylo rozhodnuto, že soud připouští, aby žalovaná M. N. z řízení vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp.zn. 13 C 83/95 vystoupila, s tím, že na její místo vstoupí na místo žalované J. N. Žádnému z účastníků řízení nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. V odůvodnění tohoto usnesení soud prvního stupně uvedl s poukazem na ustanovení §107a odst. 1 občanského soudního řádu, že návrhu žalobkyně vyhověl, neboť z výpisu z katastru nemovitostí bylo zjištěno, že J. N. je na základě darovací smlouvy ze 4.9.2000 (účinné od 24.11.2000), uzavřené s žalovanou M. N., vlastníkem nemovitostí, převedených na něj žalovanou M. N.
O odvolání J. N. Krajský soud v Praze rozhodl usnesením z 18..2002, sp.zn. 30 Co 542/2001, tak, že se usnesení soudu prvního stupně mění a návrh na vstup J. N. do řízení na místo žalované M. N. byl zamítnut. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní J. H. a. J. N. nemá žádný z těchto účastníků řízení právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uváděl, že po zahájení řízení v této právní věci byly sporné nemovitosti převedeny darovací smlouvou na J. N. Zákon č. 87/1991 Sb. vymezuje pasívní legitimaci v ustanovení §4 odst. 1 tak, že je vázána na ten subjekt, který věc držel ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.; proto měl odvolací soud za to, že převod nemovitosti, na niž byl uplatněn nárok na vydání podle zákona č. 87/1991 Sb., nemá za následek přechod povinnosti věc vydat podle uvedeného zákona na nabyvatele nemovitosti. Měl proto odvolací soud za to, že tu nejsou splněny zákonné předpoklady procesního nástupnictví podle ustanovení §107a odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.); dovolací soud tedy usnesení soudu prvního stupně změnil podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1, §152 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 5.2.2002 a dovolání proti tomuto usnesení ze strany žalobkyně bylo podáno u Okresního soudu v Příbrami dne 2.4.2002 v soudu s poučením obsaženým v usnesení odvolacího soudu.
Dovolatelka navrhovala, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka vytýkala, že ve svém rozhodování nebral odvolací soud v úvahu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., které bere zřetel i na to, že povinnými osobami jsou i osoby blízké osob povinných, na něž byla převedena věc, na jejíž vydání si oprávněná osoba činí nárok; J. N. je v daném případě ve vztahu k žalované M. N. osobou blízkou a na něho nemovitosti byly žalovanou převedeny účelově. Dovolatelka v odvolání uváděla, že svým dovolání „napadá z opatrnosti“ usnesení odvolacího soudu.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je odvolacím soudům uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání dovolatelky nebylo podáno v jednoměsíční lhůtě, jež byla stanovena v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), ale včasnost dovolání bylo tu nutno posoudit podle ustanovení §243b odst. 4 a §204 odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání podané včas vzhledem k nesprávnému poučení, obsaženému v písemném vyhotovení usnesení odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože tu dovolání směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně.
Dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil otázku řešenou jeho usnesením z 18.1.2002, sp.zn. 30 Co 542/2000, podle ustanovení §107a občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.) a podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Vzhledem k ustanovení bodu 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. nedopadalo na otázku řešenou odvolacím soudem ustanovení §107a občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), nýbrž bylo tu třeba aplikovat, jak již shora uvedeno, ustanovení §238a a §216 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinnými osobami podle tohoto zákona (§4 odst. 1 a 2 téhož zákona) jsou ti, kdož věc, jež má být vydána oprávněné osobě (oprávněným osobám) drželi ke dni účinnosti uvedeného zákona (ke dni 1.4.1991). Z toho vyplývá, že pozbude-li povinná osoba kdykoli po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. držby (vlastnictví) věci na základě nějakého právního úkonu, nemá tato skutečnost význam z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci, neboť vymezení pasívní legitimace se v ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. váže na subjekt, který věc držel ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.
Při výkladu ustanovení §4 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. vycházel odvolací soud ze slovního znění tohoto ustanovení a ze zcela převažujícího (v soudní praxi) výkladu a aplikace tohoto ustanovení.
Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelky, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Potvrdil proto dovolací soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu jako věcně správné podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených účastníkem řízení J. N. k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §143b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení §150 téhož právního předpisu; dovolací soud přihlížel k povaze otázky řešené rozhodnutím odvolacího soudu a k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, vyjadřujícímu stručně to, co už bylo uvedeným účastníkem řízení uváděno v řízení před odvolacím soudem v odvolacím řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. března 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu