ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.944.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 944/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání Ing. L. U., MUDr. M. U. a Ing. P. U., všech zastoupených advokátkou, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2002, sp. zn. 13 Co 367/2002 (v právní věci žalobců A) ing. L. U., B) MUDr. M. U., C) ing. P. U., všech zastoupených advokátkou, proti žalovanému P. k. D., s. p., o vydání pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 157/93), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 23. 10. 2002, č. j. 13 Co 367/2002-204, potvrdil Městský soud v Praze zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 11. 2000, č. j. 16 C 157/93-173. Potvrzeno bylo zamítnutí žaloby, aby byl žalovaný povinen vydat žalobcům, každému v rozsahu 1/3 spoluvlastnického podílu, pozemky parc. č. 894 a 895/1, oba zapsané na LV č. 187 pro okres K., obec a k. ú. L.; soud prvního stupně současně uložil žalobcům nahradit státu náklady znalečného a ve vztahu mezi účastníky rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud pak též nepřiznal žádnému účastníku řízení právo na náhradu jeho nákladů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci prostřednictvím své dosavadní zástupkyně dovolání. Přípustnost dovolání dovodili podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) s tím, že otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí spatřují v nesprávnosti posouzení tzv. matričního listu – tj. listiny, v níž byl uveden počet zaměstnanců právního předchůdce žalobců v období před znárodněním podniku a o kterou opřely soudy obou stupňů zamítnutí uplatněného restitučního nároku. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl ve svém vyjádření k dovolání, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Dovolací soud posuzoval dovolání po procesní stránce podle toho znění o. s. ř., které platilo před účinností jeho novelizace zákonem č. 30/2000 Sb., tedy před datem 1. 1. 2001. Takto bylo nutno postupovat s přihlédnutím k bodům 15. i 17. části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení) hlavy I citovaného zákona, neboť vzhledem k datu vydání prvostupňového rozsudku (9. 11. 2000) proběhlo řízení v obou řádných instancích podle procesních ustanovení relevantních před účinností výše zmíněné novely. V dalším textu tedy budou uváděna ustanovení o. s. ř. ve znění účinném před datem 1. 1. 2001.
Ještě před případným meritorním posouzením dovolání se musel dovolací soud ex offo zabývat přípustností dovolání, jako zákonnou podmínkou oprávněnosti jeho podání.
Dovolací soud z obsahu spisu nezjistil, že by řízení před oběma instancemi trpělo některou ze závažných procesních vad, jež jsou vypočteny v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. a jejichž existence by zakládala přípustnost dovolání (nyní jde o vady způsobující zmatečnost rozhodnutí).
Přípustnost podaného dovolání nebylo možno dovodit ani z ustanovení §238 odst. 1 o. s. ř. Rozsudky obou instancí jsou ve výroku obsahově shodné. Ještě před jejich vydáním došlo sice ke kasaci předchozího rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím (2. 4. 1999), zrušen však byl zamítavý rozsudek (soud prvního stupně tedy rozhodl stejně jako později) a právní názor odvolacího soudu vytýkal nižší instanci nedostatek v identifikaci předmětných pozemků.
Zbylou alternativou se stala přípustnost dovolání podle §239 o. s. ř. Odvolací soud však nepřipustil dovolání proti svému rozsudku pro jeho zásadní právní význam ani k návrhu některého účastníka, ani z vlastní iniciativy, jak předpokládá ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. Nedošlo ani k tomu, že by odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání (odst. 2 cit. ust.). Z obsahu spisu, především z odvolání žalobců i z protokolu o jednání odvolacího soudu, je patrno, že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nebyl před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu žalující stranou učiněn. Pak ovšem nemůže dovolací soud připustit dovolání pro zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce; ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. podmiňuje toto oprávnění dovolacího soudu existencí předchozího návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání.
Dovolací soud proto dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dlužno dodat, že kromě pochybení v otázce přípustnosti dovolání (v dovolání uvedené ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je součástí o. s. ř. až od 1. 1. 2001 a zde tedy nebylo procesně relevantní) nesplňuje podané dovolání ani požadavek ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., spočívající ve včasnosti jeho podání. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moc dne 6. 1. 2003. Dovolání žalobců však bylo podáno až dne 13. 2. 2003, po uplynutí zákonné jednoměsíční lhůty (a odvolací soud nebyl povinen účastníky o lhůtě k jeho podání poučit, jak uzavřel Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1450/2002).
Žalovaná strana, jíž by náleželo při odmítnutí dovolání žalobců právo na náhradu nákladů řízení o dovolání, žádné náklady neúčtovala.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. července 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu