ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.95.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 95/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Š. J., zastoupeného advokátem, proti žalované Obci H. S., zastoupené advokátem, o vydání pozemků, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 7 C 237/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29.8.2002, čj. 6 Co 1111/2002-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalobce napadá dovoláním rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byl potvrzen v odvolacím řízení rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.2.2002, čj. 7 C 237/2001-61. Jím soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce jako vlastník pozemků č. 9, 460/2, 471 a 1630 v H. S. domáhal na žalované obci jejich vydání.
Žalobce ve svém včasném dovolání žádá, aby je dovolací soud podle §237 odst. 1 písm. c/ OSŘ posoudil jako přípustné pro řešení otázek zásadního právního významu. Vychází z toho, že předmětné lesní pozemky tvořily původně součást usedlosti čp. 80 v obci H. S., která byla přidělena v roce 1946 jeho rodičům M. a A. J. v rámci přídělového řízení. Pokud se jeho otec později tohoto přídělu vzdal, (což se nemuselo týkat lesních pozemků), stalo se tak na základě neplatného úkonu. Žalobce původně uspěl v řízení před pozemkovým úřadem podle §9 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"), předmětné pozemky mu byly vydány, později na základě obnovy správního řízení bylo rozhodnutí zrušeno. V současné době jsou vedeny jako vlastnictví žalované obce, která je získala podle zákona č. 172/1991 Sb. jako historický majetek. Dovolatel uvádí, že se tak stalo v rozporu s §5 odst. 3 zákona o půdě, protože k pozemkům byl uplatněn návrh na vydání jím jako oprávněnou osobou, přičemž restituční nároky je třeba považovat za primární. Uvádí, že podle §4a odst. 3 zákona o půdě \" … v případě, že není k dispozici průkazný doklad o vlastnictví (pokud se ztratil apod.), je možno vydat nemovitosti, pokud je tak doloženo čestným prohlášením\". V daném případě svědek F. potvrzoval držbu předmětných pozemků ze strany rodičů žalobce. Odvolací soud nesprávně uzavřel, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, protože nevzal v úvahu konstrukci zákona o půdě, jež umožňuje oprávněným osobám, a to i domnělým, obrátit se se svým nárokem na soud. Žalobce je takto legitimován jako dědic původního vlastníka zemědělské usedlosti. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k novému projednání soudu prvního stupně.
Žalovaná se vyjádřila k dovolání tak, že pokud dovolatel namítá, že předmětné pozemky byly na ni převedeny v době, kdy žalobce uplatnil nárok na jejich vydání, neznamená to ještě, že je žalobce oprávněnou osobou. Nepředložil totiž žádné důkazy, jež by jej činily oprávněnou osobou k vydání nemovitostí specifikovaných v žalobě. Žalovaná se ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů. že žalobce není ve věci aktivně legitimován. Navrhla proto zamítnutí dovolání.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a §241a OSŘ. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně v této věci, a v úvahu proto připadá jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ OSŘ. To znamená, že dovolání by bylo přípustné v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu v případě, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně,nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). Přitom přezkum skutkových zjištění soudu je možný pouze v případě, kdy dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ nebo b/ OSŘ (§241a odst. 3 OSŘ).
Dovolací soud shledal, že v dané věci tkví podstata sporu právě ve skutkových zjištěních soudu. Odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby proto, že žalobce ničím neprokázal vlastnictví své, ani svých rodičů, k předmětným pozemkům, přičemž je z odůvodnění rozsudku zřejmé, že odvolací soud hodnotil provedené důkazy v souladu s procesními předpisy. Jeho skutková zjištění proto nemůže s ohledem na §241a odst.3 OSŘ a contr. přezkoumávat.
Právní posouzení věci, vyplývající z toho, že žalobce neprokázal vlastnictví svých rodičů k předmětným pozemkům, je pak zcela běžné a odpovídá judikatuře. V této souvislosti dovolací soud dodává, že žalobce nemůže argumentovat ustanoveními restituční části zákona o půdě, když neuplatňuje v tomto řízení restituční nárok, ale vlastnický nárok na vydání nemovitosti. Proto nelze argumentovat ani ustanoveními §4a zákona o půdě, na jehož základě soud může rozhodnout (při naplnění tam uvedených skutkových podstat), že žalobce je oprávněnou osobou k uplatnění nároku na vydání nemovitostí podle §9 zákona o půdě.
Dovolací soud proto neshledal rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce za zásadního významu a dospěl proto k závěru, že dovolání není přípustné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst.5, §224 odst. 1 a §150 OSŘ, když dovolací soud, stejně jako soud odvolací, shledal, že jsou na straně žalobce dány sociální důvody svědčící pro to, aby mu nebyla uložena náhrada nákladů tohoto řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. srpna 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu