ECLI:CZ:NS:2003:29.CDO.1599.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1599/2000-437
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v konkursní věci úpadce Z. v likvidaci, národního podniku, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 91 K 235/95, o dovolání JUDr. J. M., advokáta se sídlem v Praze 1, Národní 25, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 1998, č. j. 4 Ko 155/98-348, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 11. března 1998, č. j. 91 K 235/95-222, uložil Krajský obchodní soud v Praze JUDr. J. M., jako správci konkursní podstaty úpadce Z. v likvidaci, národního podniku, podle §53 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a §8 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb. , o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), pořádkovou pokutu ve výši 15.000,-Kč.
K odvolání JUDr. J. M. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. září 1998, č. j. 4 Ko 155/98-348 (dříve č.l. 239), jednak změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že pořádková pokuta se ukládá ve výši 5.000,-Kč (první výrok), jednak odvolateli uložil pořádkovou pokutu ve výši 25.000,-Kč (druhý výrok). Odvolací soud především uzavřel, že neshledal důvod, pro který by soudce, který pořádkovou pokutu uložil (Mgr. Ing. J. Z.), byl vyloučen z projednávání a rozhodování věci. Dále se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že správce konkursní podstaty neplnil řádně své povinnosti, takže zde byl důvod k uložení pořádkové pokuty podle §8 odst. 4 ZKV. Uzavřel však, že jelikož správce příslušné podklady, byť s jistým prodlením, soudu předával, vede k naplnění účelu pořádkového opatření uložení pokuty (jen) ve výši 5.000,-Kč. Druhý výrok usnesení odůvodnil odvolací soud obsahem odvolání, jež je ve vztahu k soudci soudu prvního stupně hrubě urážlivým podáním, za které odvolateli uložil podle §53 odst. 1 o. s. ř. pořádkovou pokutu ve výši 25.000,-Kč.
JUDr. J. M. podal proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (co do prvního výroku) a o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (co do druhého výroku). s tím, že dovolání „může být“ přípustné též dle ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. Konkrétně dovolatel namítá, že celé řízení i související konkursní řízení je ze strany soudců (respektive Krajského obchodního soudu v Praze) vůči němu ponižujícím zacházením, jsou od něj požadovány nucené nebo povinné práce a jeho záležitost nebyla, a to zejména vrchním soudem, spravedlivě a veřejně projednána nezávislým a nestranným soudcem. Ve skutečnosti je odsuzován za jednání, které není trestným činem a je omezováno jeho právo na myšlení a svobodu projevu, čímž jsou porušována ustanovení článku 2 až 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „úmluva“). Dovolatel současně poukazuje na článek 13 úmluvy a na články 4,7 odst. 2, 9, 10 a 17 Listiny základních práv a svobod. Dále dovolatel snáší argumenty na podporu závěru, že pořádková pokuta mu byla soudem prvního stupně (a posléze nižší částkou odvolacím soudem) uložena neoprávněně, s tím, že její uložení je v rozporu se smyslem, účelem i výslovnou dikcí §53 odst. 1 o. s. ř. jakož se zákonem o konkursu a vyrovnání a její úhradou bude krácena konkursní podstata. Ke druhému výroku napadeného usnesení dovolatel uvádí, že jde o projev uražené ješitnosti, falešné soudcovské solidarity, výslovného porušení práva daného §15 odst. 2 o. s. ř., vrchnostenské povýšenosti, zupáctví a podlé pomsty. Potud má dovolatel usnesení za procesně vadné, jelikož je vydal funkčně nepříslušný soud, čímž mu bylo znemožněno podat proti němu řádný opravný prostředek. Dále dovolatel vysvětluje, proč mu za tvrzení, která v odvolání uvedl o soudci Z., neměla být uložena pořádková pokuta.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. (dovolatelem zmiňované ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. se týká rozsudků).
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání proti prvnímu výroku usnesení přípustné jednak proto, že část věty za středníkem toto možnost pro pořádková opatření i u měnících usnesení výslovně vylučuje, jednak proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo po obsahové stránce usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím (odvolací soud pořádkovou pokutu jen snížil, takže co do konečné částky 5.000,- Kč rozhodl stejně jako soud prvního stupně). Dotčený výrok nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 písm. b/ až f/ o. s. ř. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o pořádkové pokutě není usnesením ve věci samé.
Ve vztahu ke druhému výroku usnesení je přípustnost dovolání podle §238a odst. 1 písm. a/ a §239 o. s. ř. vyloučena již proto, že nejde ani o měnící ani o potvrzující usnesení odvolacího soudu; rovněž nejde o žádný z případů vypočtených v §238a odst. 1 písm. b/ až f/ o. s. ř.
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř.
Existence vad řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v ustanovení §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu. Ve vztahu k prvnímu výroku usnesení dovolatel žádnou z těchto vad řízení netvrdí. Ohledně druhého výroku usnesení pak uplatňuje vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 27/1998“ a „R 49/1998“).
Pro úplnost se dodává, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k §237 písm. f/ o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. Tak v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle §237 písm. f) o. s. ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci - a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soud v této interpretaci §237 písm. f/ o. s. ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soud k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, uveřejněném v téže sbírce, svazku 13, části I., pod číslem 11).
Podle dovolatele mu odvolací soud uložením pokuty v odvolacím řízení odňal možnost před soudem jednat tím, že je vydal jako věcně nepříslušný soud a zbavil jej tak práva na řádný opravný prostředek. Nehledě k tomu, že rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty není ve smyslu výše uvedeného nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení“, argument, že rozhodoval věcně nepříslušný soud a že tak dovolatel přišel o řádný opravný prostředek (odvolání) nemůže obstát.
Právo přijmout nezbytná procesní opatření, včetně práva rozhodnout o pořádkovém opatření, kterým je také pořádková pokuta (srov. §53 o. s. ř. a společnou rubriku k ustanovením §53 a §54 o. s. ř.), přísluší nejen soudu prvního stupně, nýbrž (pro odvolací řízení) i odvolacímu soudu a (pro dovolací řízení) dovolacímu soudu. Závěr, že tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení zejména tím, že se nedostaví bez vážného důvodu k soudu nebo neuposlechne příkazu soudu, nebo kdo ruší pořádek, nebo kdo učinil hrubě urážlivé podání (§53 odst. 1 o. s. ř.) v odvolacím nebo v dovolacím řízení, by musel ukládat pořádkovou pokutu vždy soud prvního stupně, je v příkrém rozporu se smyslem a účelem pořádkových opatření. Odvolací soud byl tudíž k přijetí takového rozhodnutí oprávněn, byť to, že k jeho přijetí došlo v odvolacím řízení (že je vydal odvolací soud), má za následek,že proti němu nelze podat odvolání (shodný závěr plyne též z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 1998, sp. zn. 2 Cdon 1037/97, uveřejněného v časopise soudní judikatura č. 15, ročník 1998, pod číslem 102).
Z námitky, že věc nebyla odvolacím soudem veřejně projednána, existence vady uvedené v §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. též neplyne. Ustanovení §214 odst. 1 o. s. ř. ukládá odvolacímu soudu nařídit jednání toliko k projednání odvolání. Jestliže tedy odvolací soud usnesení o uložení pořádkové pokuty vydal bez jednání, v žádném případě nešlo o postup nesprávný. Usnesení vydané soudem (ve shodě se zákonnou úpravou) mimo jednání, a tudíž i v nepřítomnosti účastníků, pak vyhlášeno být nemusí (srov. za použití argumentu a contrario ustanovení §168 odst. 1 o. s. ř.). Výklad, podle kterého by pořádkovou pokutu bylo možno uložit příslušné osobě jen v její přítomnosti, by opět popíral vlastní smysl a účel tohoto pořádkového opatření.
Dovolatel též uváděl, že dovolání proti druhému výroku „může být“ přípustné též podle §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. Nehledě k tomu, že „možnost“ sama o sobě nestačí (je na účastníku, aby se jednoznačně vyjádřil, zda podle jeho názoru je řízení takovou vadou postiženo), dovolatel toto tvrzení nespojil s žádnými konkrétními skutečnostmi způsobilými je doložit a Nejvyšší soud závěr o existenci takové vady nevyvodil ani z dosavadního obsahu spisu.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. února 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu