ECLI:CZ:NS:2003:29.CDO.2563.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 2563/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Ivany Štenglové, v právní věci žalobců A) JUDr. M. W., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně D. z. 94 P. a. s., zastoupené, advokátem, a B) Ing. O. O., zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému F. n. m. Č. r., o zaplacení částky 7.071.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 60/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2000, č. j. 7 Cmo 359/2000-94, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výrokům rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2000, č. j. 7 Cmo 359/2000-94, o nákladech řízení před soudy obou stupňů se odmítá.
II. Ve zbytku se dovolání zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni A) k rukám jejího zástupce na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 16.825,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci B) k rukám jeho zástupkyně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 16.850,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutí bylo úspěšně uloženo. Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. ledna 2000, č. j. 55 Cm 60/97?66 (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 2. října 1997, č. j. 55 Cm 60/97-16, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. června 1998, č. j. 7 Cmo 741/97-18, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení), uložil žalovanému zaplatit do konkursní podstaty úpadkyně D. z. 94 P. a.s. částku 3.130.441,-Kč se čtrnáctiprocentním úrokem z prodlení od 1. ledna 1994 do zaplacení (bod I. výroku). Ve stejném rozsahu uložil povinnost k plnění i žalobci B) (bod II. výroku). Ohledně částky 810.118,-Kč pak žalobu zamítl (bod III. výroku) a co do (dále) požadovaného šestiprocentního úroku z prodlení řízení zastavil. Dále žalovanému uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni A) částku 579.930,- Kč (bod I. výroku) a žalobci B) částku 44.226,? Kč (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. června 2000, č. j. 7 Cmo 359/2000-94, rozsudek soudu prvního stupně v napadených vyhovujících výrocích ve věci samé změnil jen tak, že žalobu zamítl též ohledně čtrnáctiprocentního úroku z prodlení od 1. ledna 1994 do 23. května 1997, jinak jej potvrdil (první výrok). Ve výrocích o nákladech řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že zavázal žalovaného uhradit je k rukám právních zástupců žalobců (druhý výrok). Konečně žalovanému uložil, aby na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatil žalobkyni A) částku 14.315,- Kč a žalobci B) částku 13.175,- Kč.
Odvolací soud po doplnění dokazování přisvědčil soudu prvního stupně, že podstatou sporu je řešení otázky, zda žalovaný jako zakladatel úpadce vložil do této společnosti veškerý majetek podle privatizačního projektu, přičemž se ztotožnil i s jeho závěrem, že žalovaný vložil do společnosti majetek nižší o 6.280.882,-Kč. Ani specifické postavení žalovaného jako zakladatele společnosti není důvodem pro to, aby fakticky nepředal do společnosti všechen majetek, který podle privatizačního projektu tvoří jeho vklad do základního jmění. Žalovaný tudíž nebyl oprávněn v rámci založení společnosti provádět jiné dispozice s privatizačním majetkem, než jej celý vložit do zakládané společnosti. Měla-li být ponechána část privatizovaného majetku (pohledávky) v tzv. zbytkovém státním podniku, pak mělo dojít k aktualizaci privatizačního projektu. Pro daný spor nebylo zapotřebí provádět dokazování o tom, jaký majetek přešel na žalovaného ze zrušeného státního podniku a toto žádný z účastníků ani nezpochybňoval. Rozhodující naopak bylo zjištění, že žalovaný veškerý převzatý majetek do základního jmění fakticky nepředal. Majetek, který je vkládán do založené společnosti, vymezuje privatizační projekt. Ukáže-li se po vzniku společnosti, že hodnota tohoto majetku je menší, je třeba zvolit postup k dosažení souladu mezi velikostí základního jmění a velikostí vkladu, k čemuž ve věci nedošlo. Zbývá tedy postup podle §59 odst. 6 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), kterému odpovídá ustanovení §59 odst. 5 obch. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 142/1996 Sb. Jedině tak lze zabránit tomu, aby zde bylo fiktivní základní jmění, které by neodpovídalo hodnotě majetku, na jejímž základě byly vydány akcie. Proto odvolací soud potvrdil povinnost žalovaného jako zakladatele úpadce uhradit rozdíl v hodnotě nepeněžitého vkladu (spočívající v hodnotě nevložených pohledávek) z jedné poloviny do konkursní podstaty úpadce a z druhé poloviny právnímu nástupci úpadce (žalobci B/). Počátek prodlení žalovaného s placením žalované částky určil odvolací soud na základě písemné výzvy ze 14. května 1997, podle které ji měl žalovaný uhradit do 23. května 1997.
Žalovaný, jednající pracovnicí vybavenou právnickým vzděláním, podal proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu (absence předávacího protokolu), je založeno na nesprávném právním posouzení věci a zasahuje - v rozporu s ustanovením §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon“) – do rozhodnutí o privatizaci, jež soudnímu přezkumu nepodléhá. Stejně tak soud není oprávněn přezkoumávat správnost údajů privatizačního projektu, na jejichž základě bylo privatizační rozhodnutí vydáno.
Dovolatel uvádí, že při realizaci privatizačního projektu postupoval v dobré víře, že tento je úplný, zkontrolovaný předkladatelem (v daném případě zakladatelem státního podniku) z hlediska věcné správnosti dle §7 zákona a prověřen Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR z hlediska privatizačních záměrů. Předáním majetku státního podniku akciové společnosti byl pověřen statutární orgán privatizované organizace ing. P., jenž písemně potvrdil, že v rozvaze je zúčtován veškerý majetek. Z uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatel mohl do akciové společnosti vložit pouze majetek dle schváleného privatizačního projektu, s tím, že nemohl vložit ani méně ani více, neboť nebyl oprávněn při zakládání společnosti činit jiné dispozice s privatizovaným majetkem, než vložit celý privatizovaný majetek do zakládané společnosti. Dle rozvahy k 31. prosinci 1993 činilo vlastní jmění převáděného podniku 73,687.000,- Kč. Pouze a jedině touto částkou dovolatel disponoval a v plné výši ji také převedl na nabyvatele privatizovaného majetku. Ve smyslu ustanovení §67 obch. zák. nebylo povinností dovolatele vytvořit rezervní fond již při založení společnosti. V procesu privatizace nedošlo k pochybení, jež by spočívalo v ponechání části pohledávek na zbytkovém státním podniku, neboť všechny pohledávky byly zahrnuty do aktiv v rozvaze. Názor odvolacího soudu, že s některými pohledávkami nabyvatele privatizovaného majetku nadále nakládal zbytkový státní podnik, přitom není doveden od konce. Kdyby tomu tak bylo, byl by povinnou osobou zbytkový státní podnik.
V průběhu řízení byly žalobcem předloženy převážně nedatované účetní sestavy, jež s ohledem na chybějící chronologické a věcné uspořádání údajů, neumožňují posoudit jejich úplnost a zjistit vazbu na údaje v účetních dokladech. Dovolatel je fakticky nucen k tomu, aby zaplatil žalobcům o 6,260.882,- Kč více, než v rámci privatizace obdržel. Z ustanovení §19 odst. 1 zákona vyplývá, že základním dokumentem v procesu privatizace a také rozhodujícím důkazem je předávací protokol; jelikož bylo rozhodnuto bez jeho znalosti (ač provedení důkazu touto listinou dovolatel soudu navrhl), nebyl řádným způsobem zjištěn skutkový stav věci.
K počátku prodlení s placením žalované částky žalovaný namítá, že výzvu ze 14. května 1997 neobdržel. Dále zpochybňuje správnost právního posouzení věci co do výroků o nákladech řízení. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně A) ve vyjádření namítla, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí není po právní stránce zásadního významu a nepřispěje ke sjednocení rozhodovací praxe. Pro případ, že Nejvyšší soud shledá dovolání přípustným, pak navrhla jeho zamítnutí, s tím, že s námitkami, jež dovolatel uplatňuje proti skutkovému stavu věci, se vypořádaly již soudy nižších stupňů.
Žalobce B) rovněž poukázal na to, že dovolání není přípustné (ani dle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ ani dle §239 odst. 2 o. s. ř.). Dále měl za nepochybné, že předmětem řízení je jen činnost dovolatele jako zakladatele akciové společnosti. V průběhu řízení pak bylo prokázáno, že dovolatel majetkové hodnoty obdržel, avšak svévolně a bez opory v předpisech je nepřevzal. Proto požaduje dovolání zamítnout.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde – se zřetelem k datu vydání napadeného rozhodnutí – i v této věci.
Dovoláním jsou zjevně napadány i výroky rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení; ty – ač součástí rozsudku – mají povahu usnesení a proto přípustnost dovolání proti nim je nutno poměřovat ustanoveními §237, §238a a §239 o. s. ř. Jelikož nejde o žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných, Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu jako nepřípustné podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (soud prvního stupně byl při novém – zamítavém – rozhodnutí vázán názorem obsaženým v kasačním usnesení odvolacího soudu o tom, posouzení kterých skutečností je pro věc významné a o tom, kdo a o čem nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §59 odst. 5 obch. zák. ve znění účinném v rozhodné době (tj. ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb., č. 600/1992 Sb. a č. 286/1993 Sb.), nedosáhne-li v době vzniku společnosti hodnota nepeněžitého vkladu částky stanovené při jejím založení, může společnost požadovat rozdíl v penězích, nevyplývá-li ze společenské smlouvy nebo stanov něco jiného (v době vydání napadeného rozsudku se obsahově shodná úprava nacházela v odstavci 6 uvedeného ustanovení).
Právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá na skutkovém závěru, podle kterého výše základního jmění určeného v zakladatelské listině akciové společnosti (pozdější úpadkyně) ze dne 1. prosince 1993 činila 80.132.000,- Kč, zatímco podle rozvahy ke dni 31. prosince 1993 činilo toto základní jmění pouze 73.061.000,- Kč (a zjištěný nesoulad byl řešen tzv. zápornou hodnotou rezervního fondu ve výši – 7.071.000,- Kč). Obrana dovolatele přitom spočívá na argumentaci, že – objektivně vzato – vložil do akciové společnosti veškerý majetek privatizovaného státního majetku (potud brojí i proti tvrzením, že některé z pohledávek měl ponechat v tzv. zbytkovém státním podniku), takže mu nelze vykázaný rozdíl přičítat k tíži. Tato obrana ovšem k vyvrácení správnosti závěrů odvolacího soudu nepostačuje.
Nejvyšší soud především poznamenává, že již v rozsudku uveřejněném pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 22/2001“), na jehož argumentaci v podrobnostech odkazuje, vysvětlil, že rozhodnutí o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. sice nepodléhají přezkoumání soudem (srov. stanovisko obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Vrchního soudu v Praze uveřejněné pod číslem 31/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 970/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 1999, pod číslem 106), že však o takový „přezkum“ nejde ve sporu o úhradu rozdílu hodnoty nepeněžitého vkladu do obchodní společnosti. Tamtéž pak výslovně uzavřel, že ustanovení §59 odst. 5 obch. zák. (ve znění účinném do 30. června 1996) se vztahuje i na případy nesprávného určení hodnoty nepeněžitého vkladu do obchodní společnosti, stanovené pro účely privatizace ve schváleném privatizačním projektu.
K tomuto závěru dospěl na základě úvahy, že interpretace a aplikace uvedeného ustanovení musí odpovídat zásadě zachování základního jmění, která u kapitálových obchodních společností představuje jednu ze zásad chránících třetí osoby, které vstupují do právních vztahů s uvedenými společnostmi. U kapitálových obchodních společností je zákonné ručení společníků za závazky společnosti omezeno, popř. u akciových společností vůbec vyloučeno. V této situaci představuje základní jmění určitou záruku pro věřitele naznačující, do jaké míry je majetek společnosti kryt vlastními zdroji (vklady společníků - akcionářů), k nimž se neváže povinnost tyto prostředky vracet a platit za jejich použití úplatu. Číselná hodnota základního jmění je vykazována jako pasivum v účetní rozvaze a při vzniku společnosti má zobrazovat, jak jsou velké vnitřní zdroje společnosti (při peněžitých vkladech), popř. jakou hodnotu má majetek, který společníci do společnosti vnesli (nepeněžité vklady). Funkcí uvedené úpravy je proto zajistit, aby nepeněžitý vklad, který při vzniku společnosti představuje zcela konkrétní majetek přecházející na společnost, měl v tomto okamžiku skutečně hodnotu uvedenou v zakladatelských dokumentech společnosti. Pokud by jeho skutečná hodnota byla nižší, došlo by již na samotném počátku existence společnosti ke zkreslení jejích majetkových poměrů a vůči třetím osobám by rejstříkovým zápisem bylo deklarováno nadhodnocené základní jmění.
Uvedené závěry – poznamenává se dále v R 22/2001 - platí plně i pro akciové společnosti zakládané v procesu tzv. velké privatizace, kdy mohlo dojít k případům, že účetní ohodnocení majetku uvedené v privatizačním rozhodnutí uvádělo vyšší částku, než jaká byla zjištěna později, kdy ke dni svého vzniku otevíraly nově vzniklé společnosti - účetní jednotky svoje účetní knihy. Ustanovení §59 odst. 5 obch. zák. proto kryje i případy nesprávného určení hodnoty nepeněžitého vkladu, a to i v situaci, kdy byl majetek oceněn v souladu se zvláštním zákonem pro účely privatizace ve schváleném privatizačním projektu. Z ustanovení §59 odst. 5 obch. zák. plyne, že neupravuje způsob ocenění vkladu, ale výhradně povinnost doplatit rozdíl mezi hodnotou stanovenou oceněním v privatizačním rozhodnutí a faktickou hodnotou majetku, který byl společnosti poskytnut. Obchodní zákoník nevyžaduje, aby se zkoumala příčina nesouladu mezi ohodnocením nepeněžitého vkladu v okamžiku zakládání a vzniku společnosti; rozhodující je výsledný stav, kdy je při vzniku společnosti hodnota majetku nižší. Právní úpravou jsou proto zachyceny i případy, kdy ohodnocení bylo provedeno nesprávně nebo se zásadně změnily podmínky pro ohodnocování vkladu, ale sám nepeněžitý vklad nedoznal změny. Jiný výklad by byl v rozporu s požadavkem reálné hodnoty základního jmění při vzniku společnosti a s principem ochrany třetích osob, pokud jde o důvěru v reálnost rejstříkového údaje o velikosti základního jmění.
Od těchto závěrů nemá Nejvyšší soud důvodu se odchýlit ani v této věci. Možnost řešit zjištěný nesoulad mezi hodnotou základního jmění v době založení akciové společnosti (1. prosince 1993) a v době jejího vzniku (1. ledna 1994) vytvořením tzv. záporné hodnoty rezervního fondu nemá (v rozhodné době neměla) oporu v zákoně. Právní posouzení zkoumaných otázek odvolacím soudem je tudíž správné.
Na základě týchž úvah neobstojí ani tvrzení o existenci jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož důkaz, jehož provedení dovolatel odvolacímu soudu navrhl (o tom, že do akciové společnosti vložil veškerý majetek, který se dle privatizačního projektu nacházel v jeho držení) je ve světle výše formulovaného názoru pro věc bez významu.
Skutkové tvrzení, jež klade proti závěru odvolacího soudu o počátku prodlení s placením žalované částky, dovolatel poprvé uplatnil až v dovolacím řízení a proto k němu Nejvyšší soud nepřihlížel. Pro úplnost lze dodat, že námitkou, podle které mu výzva ze 14. května 1997 nebyla doručena, by dovolatel – objektivně vzato – mohl zpochybnit pouze prodlení v době od 24. května 1997 do 22. července 1997; žaloba ve věci mu totiž byla doručena v pondělí 21. července 1997, takže v prodlení s placením by se v každém případě ocitl od středy 23. července 1997.
Správnost napadeného rozhodnutí v potvrzujícím výroku o věci samé se tedy dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit nepodařilo; jelikož ze spisu neplynou ani vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání v tomto rozsahu jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn procesním úspěchem žalovaných (§142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř.), jimž tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady u žalobkyně A) sestávají z odměny ve výši jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání), tedy ve výši 16.750,- Kč, odpovídající výpočtu provedenému z částky 4,590.512,- Kč, složené z jistiny ve výši 3,130.441,- Kč a čtrnáctiprocentních úroků z prodlení z této jistiny za dobu od 24. května 1997 do 22. září 2000, kdy byl proveden úkon právní služby (sepsáno vyjádření k dovolání), ve výši 1,460.071,- Kč (§7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - advokátního tarifu) a z paušální náhrady ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky), to jest z částky 16.825,- Kč. Náklady dovolacího řízení u žalobce B) sestávají z odměny ve výši jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání), tedy ve výši 16.775,- Kč, odpovídající výpočtu provedenému z částky 4,607.322,- Kč, složené z jistiny ve výši 3,130.441,- Kč a čtrnáctiprocentních úroků z prodlení z této jistiny za dobu od 24. května 1997 do 5. října 2000, kdy byl proveden úkon právní služby (sepsáno vyjádření k dovolání), ve výši 1,476.881,- Kč (§7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - advokátního tarifu) a z paušální náhrady ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky), to jest z částky 16.850,- Kč, Nejvyšší soud proto žalobcům k tíži dovolatele náhradu těchto nákladů v popsaném rozsahu přiznal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 11. prosince 2003 JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu