ECLI:CZ:NS:2003:29.CDO.393.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 393/2000-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce Č. p., s.p., proti žalovanému JUDr. V. V., podnikateli, o zaplacení částky 45.481,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 295/96, k dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 1999, čj. 29 Co 158/99 - 66, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 1999, čj. 29 Co 158/99-66 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 11. 1998, čj. 21 C 295/96-45 se zrušují, řízení se zastavuje a věc se postupuje Ministerstvu informatiky.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 1.820,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 1999, čj. 29 Co 158/99 – 66 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 11. 1998, čj. 21 C 295/96 – 45 tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci 45.483,- Kč a na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 5.220,- Kč.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně rozhodl na podkladě úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci, který však neposoudil správně, neboť v řízení jde o plnění ze závazkového právního vztahu založeného mezi účastníky smlouvou o poskytnutí úvěru poštovného. Skutečnost, že žalobce nepožádal banku žalovaného o převod peněz z jeho účtu nebo že o něj požádal, ale banka z jakéhokoli důvodu převod neuskutečnila, je pro věc nerozhodná, protože Komerční banka nebyla vůči žalobci v právním vztahu, byla jen platebním místem a její jednání či opomenutí nemůže nic změnit na povinnosti žalovaného zaplatit úvěrované poštovné podle smlouvy. Mezi účastníky je nesporné, že poštovné za listopad 1992, které čerpal do výše 53.332,- Kč, žalovaný žalobci neuhradil a odvolací soud z výše uvedených důvodů žalobě na zaplacení částky 45.481,- Kč po započtení jistiny a přeplatku poštovného, vyhověl, když dospěl k závěru, že námitka promlčení nároku žalobce vznesená žalovaným není namístě. Splatnost poštovného podle smlouvy nastala nejpozději dne 10. 12. 1992, žaloba na plnění byla podána dne 12. 9. 1995, tedy v obecné tříleté promlčecí lhůtě podle ust. §101 občanského zákoníku.
Dovoláním ze dne 18. 9. 1999 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, a to proto, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhl, aby dovolací soud tento rozsudek zrušil.
V dalším podání, datovaném 18. 9. 1999, které bylo soudu prvního stupně doručeno 4. 10. 1999, žalovaný doplnil odůvodnění dovolání a zejména uvedl, že v žádosti žalovaného o úvěr poštovného ze dne 25. 8. 1991 se mělo podávání poštovních zásilek řídit Směrnicí pro úvěrování poštovného, která byla vydána podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky č. 78/1989 Sb., Federálního ministerstva dopravy a spojů (dále jen FMDS) o právech a povinnostech pošty a jejich uživatelů. Kopie této směrnice byla přiložena k žalobě žalobcem.
Vyhláška č. 78/1989 Sb., která je zkráceně nazývána „poštovním řádem“, byla vydána FMDS na základě zmocnění daného v ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 222/1946 Sb., o poště (poštovní zákon) a ustanovení §2 nařízení vlády ČR č. 240/1949 Sb., kterým se provádí poštovní zákon.
Zákon č. 222/1946 Sb. i nařízení vlády ČR č. 240/1949 Sb. jsou v současné době platné a upravují poštovní styk a otázky s tím související.
Pokud tedy, jak tvrdí žalobce, žalovaný neuhradil poštovné za měsíc listopad 1992, neměl žalobce podle ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 222/1946 Sb. umožnit žalovanému používání pošty až do zaplacení údajné dlužné částky a dále pak podle ustanovení §9 odst. 3 zákona 222/1946 Sb. měl zadržet zásilky odevzdané mu k dopravě žalovaným za poplatky a výdaje na zásilkách váznoucí. Toto však žalobce neučinil a umožnil žalovanému až do 31.12.1994 zasílat zásilky podle podmínek jím schválené žádosti o úvěr poštovného ze dne 25.8.1991. Žalobce tak patrně porušil citované ustanovení poštovního zákona.
Ustanovení §3 nařízení vlády ČR č. 240/1949 Sb., upravující poštovní poplatky, určuje v odstavci 3, že poštovní poplatky se zapravují (tj. platí, zaúčtují) zpravidla při podání poštovní zásilky k dopravě, a že žalobce může poštovní poplatky kreditovat nebo paušalovat.
Povolil-li žalobce dne 3.9.1991 na žádost žalovaného o úvěr poštovného ze dne 25.8.1991 kreditování poštovních poplatků, tj. jejich úvěrování, podle terminologie později žalobcem používané v prováděcích předpisech k poštovnímu zákonu, poštovní poplatky nebyly zapravovány při podání poštovní zásilky žalovaným.
Podle ustanovení §3 odst. 5 vládního nařízení č. 240/1949 Sb. se nezapravené poštovní poplatky vymáhají politickou exekucí.
Jak zjistil žalovaný studiem termínu politická exekuce v právnické literatuře, měl zákonodárce touto formulací na mysli správní řízení, když tento termín byl použit ve vládním nařízení č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů, které bylo zrušeno nařízením vlády č. 20/1955 Sb., o řízení ve věcech správních, s účinností ode dne 1.7.1955. Toto vládní nařízení č. 20/1955 Sb. pak bylo nahrazeno vládním nařízením č. 91/1960 Sb., o správním řízení, a následně pak zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení.
Podle ustanovení §3 odst. 5 nařízení vlády ČR č. 240/1949 Sb., kterým se provádí poštovní zákon, měl tedy žalobce postupovat podle platného zákona o správním řízení č. 71/1967 Sb. a ve správním řízení jako správní orgán vymáhat žalovaným nezaplacené poštovní poplatky za měsíc listopad 1992, což však neučinil.
Na základě shora uvedených skutečností neměl provádět řízení o žalobě Obvodní soud pro Prahu 4, ale ani Městský soud v Praze a soud měl řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavit a po právní moci rozhodnutí postoupit věc žalobci k zahájení správního řízení ve smyslu zákona č. 71/1965 Sb. s žalovaným s odvoláním na kogentní ustanovení §3 odst. 5 nařízení vlády ČR č. 240/1949 Sb.
Žalovaný má za to, že v tomto případě se nárok žalobce promlčel s ohledem na jednoroční promlčecí lhůtu.
Pokud by snad Nejvyšší soud ČR byl tohoto právního názoru, že v případě sporu mezi žalobcem a žalovaným o zaplacení poštovného za měsíc listopad neměl být nedoplatek poštovného vymáhán žalobcem ve správním řízení podle §3 odst. 5 nařízení vlády ČR č. 240/1949 Sb., pak žalobce uvádí, že ke dni 25.8.1991, tj. podání žádosti žalobce o úvěr poštovného byl podnikatelem podnikajícím na základě registrace podle zákona č. 105/1990 Sb.
Proto má žalobce za to, že s ohledem na ustanovení §1 zákona č. 109/1964 Sb., se musí na právní vztahy mezi žalobcem a žalovaným vztahovat hospodářský zákoník, a to ve smyslu ustanovení §763 odst. 1 obchodního zákoníku i po dni 1.1.1992, nikoliv ustanovení občanského zákoníku, jak uvádí v odůvodnění rozsudku Obvodní soud pro Prahu 4 (§107 odst. 1 občanského zákoníku) i Městský soud pro Prahu (§101 občanského zákoníku).
Obvodní soud pro Prahu 4, ani Městský soud v Praze se nezabývaly právními vztahy vzniklými mezi žalobcem a žalovaným z hlediska příslušných ustanovení hospodářského zákoníku, a proto nezhodnotily skutečný právní stav věci.
Nejvyšší soud nejprve posoudil dovolání žalovaného podle §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 , ve znění účinném do 31.12.2000, neboť podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb. se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel má právnické vzdělání a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolací soud se s ohledem na ust. §103 a 104 o. s. ř. a na námitky dovolatele nejprve zabýval tím, zda je v předmětné věci dána pravomoc soudu.
V doplnění dovolání, datovaném dnem 18.9.1999 (č.l. 74), žalovaný ve stručnosti uvedl, že žalobce měl vymáhat nezaplacené poštovní poplatky ve správním řízení, jak to vyplývá z §3 odst. 5 nařízení vlády č. 240/1949 Sb., a soudy neměly provádět řízení; řízení mělo být podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno a věc měla být postoupena k zahájení správního řízení ve smyslu zák. č. 71/1965 Sb.
Z uvedeného vyplývá, že žalovaný namítá nedostatek pravomoci soudu a tím důvod přípustnosti dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ačkoli to takto výslovně v dovolání neuvedl.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř., věta druhá o. s. ř. dovolací soud k vadám uvedeným v §237 odst. 1 o. s. ř. přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. se v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Má-li předcházet před řízením u soudu řízení u jiného orgánu, mohou soudy jednat jen tehdy, nebyla-li věc v takovém řízení s konečnou platností vyřešena (§8 o. s. ř. – tzv. dělená pravomoc).
Soud podle §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení podle §104 odst. 1, věta prvá o. s. ř. zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají přitom zachovány (§104 odst. 1, věta druhá o. s. ř).
V posuzovaném případě je předmětem řízení zaplacení částky 45.481, Kč, která představuje požadavek žalobce na úhradu dlužného poštovného za měsíc listopad 1992, přičemž byl žalovanému povolen dne 3.9.1991 úvěr poštovních poplatků.
Žalobcem je Č. p., státní podnik, zapsaná v obchodním rejstříku ve vložce 7565, oddíl A, vedeným Městským soudem v Praze, v němž je uveden mj. předmět podnikání spočívající ve výkonu poštovního provozu, tj. v podávání, přepravě a dodání poštovních zásilek, poté od 5. 8. 2001 spočívající v provozu poštovních služeb.
Žalovanému byla registrována Místním úřadem v Praze – Modřanech dne 5.6.1991 podnikatelská činnost mj. v oboru zásilkový prodej periodických a neperiodických tiskovin a dne 1.9.1992 mu byl vydán jako fyzické osobě živnostenský list ze dne 27.8.1992 s předmětem podnikání „koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej.“
Na základě žádosti o úvěr poštovného ze dne 25.8.1991 požádala společnost K. M., pod jejímž názvem vedl tehdy žalovaný svou podnikatelskou činnost, u Okresní správy spojů v Praze 4 o povolení úvěru poštovného a úvěr byl dnem 3.9.1991 u pošty Praha 412 žalovanému povolen. Úvěrována měla být odesílaná pošta, tj. dopisy, korespondenční lístky, balíky, která souvisela s podnikatelskou činnosti žalovaného. Úhrada úvěrových poštovních poplatků měla být inkasována z účtu žalovaného JUDr. V. V.
V posuzovaném případě je z uvedeného a ze zjištění soudů v předchozím řízení, které nebylo v dovolání zpochybněno, zřejmé, že jak žalobce, tak i žalovaný byli v rozhodné době podnikateli a jejich spor o zaplacení dlužného poštovného ve výši 45.481,- Kč se týká jejich podnikatelské činnosti.
Dovolací soud se vzhledem k tomu, že jde o spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti zabýval tím, zda není zvláštním zákonem stanoveno, že danou věc, která by jinak patřila do pravomoci soudu, projednává a rozhoduje o ní jiný orgán, popř. že musí předcházet řízení u jiného orgánu.
V době podání žaloby (12.9.1995) a rozhodování odvolacího soudu (25.5.1999) platil zák. č. 222/1946 Sb., o poště (poštovní zákon), ve znění zák. č. 86/1950 Sb. a zák. č. 88/1950 Sb., vládní nařízení č. 240/1949 Sb. kterým se provádí poštovní zákon, ve znění vyhlášky č. 135/1980 Sb. a vyhláška č. 78/1989 Sb., poštovní řád, ve znění vyhlášky č. 59/1991 Sb.
V §1 poštovního zákona byla vymezena poštovní výhrada tak, že státu bylo přiznáno výhradní právo dopravovat věci vytčené v §2 poštovního zákona a zřídit a provozovat podnik k dopravě těchto věcí. Poštovní výhradě podléhaly otevřené nebo uzavřené písemnosti (§2 poštovního zákona) a výjimky z poštovní výhrady byly upraveny v §3 poštovního zákona.
Podle §11 odst. 1 poštovního zákona při sporech o tom, byly-li náležitě splněny podmínky pro používání pošty, vyhovuje-li postup při poštovní dopravě nebo byl-li poštovní poplatek vyměřen správně, byl pořad práva vyloučen.
Pokud se někdo cítil poškozen jednáním pošty, mohl si stěžovat u poštovních správních úřadů (§11 odst. 2 poštovního zákona). Pro řízení o stížnostech se použilo obdobně předpisů platných pro řízení ve věcech správních (§11 odst. 3 poštovního zákona).
V případech, ve kterých poštovní správní úřad rozhodoval o nárocích vyplývajících z odpovědnosti pošty za věci poštou dopravované, bylo straně dotčené rozhodnutím ponecháno na vůli dovolávati se po vyčerpání opravných prostředků nápravy ve výroku o těchto nárocích pořadem práva (§12 odst. 1 poštovního zákona).
Poplatky, které byly vybírány za dopravu poštovních zásilek a za jiné poštovní úkony (poštovní poplatky) bylo možné kreditovati nebo paušalovati (§3 odst. 1 a 3 vlád. nařízení 240/1949 Sb.).
Nároky na zaplacení nezapravených poštovních poplatků a jiných částek se podle §3 odst. 5, 2. věta vlád. nařízení č. 240/1949 vymáhaly „politickou exekucí“.
V §6 odst. 2 poštovního řádu bylo mj. stanoveno, že okresní správa spojů může organizacím na jejich žádost povolit, aby sazby uhrazovaly úvěrem nebo paušálem poštovného, při hromadném podání zásilek i převodem z jejich účtu u peněžního ústavu, nebo aby je zaúčtovaly otiskem výplatního stroje.
Zákonem č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách) byly zrušeny zák. č. 222/1949 Sb. včetně nařízení vlády č. 240/1949 Sb. a vyhláška č. 78/1989 Sb., ve znění novel ke dni účinnosti uvedeného zákona, tj. k 1.7.2000.
V §42 odst. 1 zákona o poštovních službách bylo stanoveno, že na právní vztahy u poštovní zásilky, která byla podána u České pošty, státního podniku, přede dnem účinnosti tohoto zákona, se vztahují dosavadní právní předpisy, tj. ty předpisy, které jsou uvedeny v předchozím odstavci a byly zrušeny. Zákon o poštovních službách neobsahuje nadále ustanovení o poštovní výhradě a ustanovení, jimiž by se zakládala pravomoc jiného orgánu pro projednávání a rozhodování věcí, které vyplývají ze vztahů při poskytování poštovních služeb (§4 a 5 zákona o poštovních službách), popř. nestanoví, že by před řízením u soudu mělo předcházet řízení u jiného orgánu (tzv. dělená pravomoc).
V posuzovaném případě bylo na základě žádosti žalovaného z 25.8.1991 povoleno Obvodní správou pošt Praha 4 dnem 3.9.1991 úvěrování poštovních poplatků. Předmětem řízení je úhrada úvěrovaného poštovného v měsíci listopadu 1992 ve výši 45.481,- Kč s přísl. a tato částka není mezi účastníky sporná.
S ohledem na ust. §42 odst. 1 zák. č. 29/2000 Sb. dovolací soud posuzoval věc podle předpisů o poště platných do 1.7.2000, neboť jde o právní vztahy u zásilek podaných na poště před uvedeným datem.
Z předpisů platných před 1.7.2000, jejichž rozhodná ustanovení byla uvedena výše, vyplývá, že mj. při sporech o správnost vyměřeného poštovního poplatku, byl „pořad práva vyloučen“ (§11 odst. 1 poštovního zákona), tj. byla vyloučena pravomoc soudu tento spor rozhodovat. Projednat a rozhodnout věc příslušelo určeným správním orgánům.
Pokud se jednalo o nezaplacené poštovní poplatky, popř. jiné částky, bylo jejich vymáhání svěřeno správním orgánům, tehdy politickou exekucí (§3 odst. 5, 2. věta vlád, nařízení č. 240/1949 Sb.), nyní v rámci správního řízení, a to na základě příslušného exekučního titulu.
Uvedená ustanovení vycházela z toho, že v zák. č. 222/1946 Sb. byla pro stát vymezena poštovní výhrada a stát k dopravě věcí podléhajících poštovní výhradě zřídil a provozoval podnik, a to Č. p., která měla podle tohoto zákona povahu zvláštní součásti státní správy (veřejnoprávní povahu) se svými Okresními (Obvodními) a Krajskými správami pošt, jako správními orgány.
K 1.7.1989 se podnik Č. p. stala státním podnikem s vymezeným předmětem podnikání. Do jejího předmětu činnosti patřil mj. výkon poštovního provozu na území České republiky, v rozsahu podání, přeprava a dodání poštovních zásilek. Z toho je zřejmé, že Č. p., státní podnik se stala podnikatelským subjektem, tedy subjektem soukromého práva, aniž by na tuto změnu bylo reagováno odpovídající úpravou zák. č. 222/1946 Sb., popř. nařízením vlády č. 240/1949 Sb. Taktéž byly poté zrušeny správní orgány pošty (Okresní, popř. Obvodní správy pošt, Ředitelství pošt apod.).
Z uvedeného je zřejmé, že v předmětné věci, jak již bylo uvedeno, jde o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a předmětem sporu je úhrada poštovních poplatků. Tento vztah, vyplývající z činnosti pošty, lze považovat za obchodněprávní (viz též nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 1/1997 Sb.), event. ještě za vztah hospodářskoprávní, což však není v posuzované věci významné.
Jde-li o tento vztah, je podle §7 odst. 1 o. s. ř. dána pravomoc soudu tehdy, není-li zákonem stanoveno, že tyto věci projednávají a rozhodují o nich jiné orgány.
Ustanovením §11 odst. 1 poštovního zákona byla vyloučena pravomoc soudu mj. v případě byl-li poštovní poplatek vyměřen správně. Pod pojmem „správného vyměření“ poštovního poplatku je nutné zahrnovat nejen případy, kdy je namítána nesprávnost ve výši poštovního poplatku, ale i ty případy, kdy poštovní poplatek nebyl vůbec uhrazen.
Z toho, a to i s ohledem na ust. §3 odst. 5, 2. věty nařízení vlády č. 240/1949 Sb., podle něhož se nezaplacené poštovní poplatky vymáhají politickou exekucí, tj. správní exekucí, jejímž předpokladem je rozhodnutí správního orgánu (viz nyní §71 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů), vyplývá, že předmětná věc nespadá do pravomoci soudů, ale ve věci je oprávněn rozhodnout příslušný správní orgán.
Pokud ve věci přesto soudy rozhodovaly, je nutné konstatovat, že řízení trpí vadou dle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně je proto nutné zrušit a dále postupovat dle ust. §243b odst. 3 o. s. ř., tj. řízení zastavit a věc postoupit správnímu orgánu, do jehož pravomoci náleží.
Při určení správního orgánu, do jehož pravomoci náleží rozhodnout předmětnou věc a jemuž má být věc postoupena, je nutné vycházet z toho, že v době rozhodování dovolacího soudu již neexistují bývalé správní orgány pošty. Do 31. 12. 2002 bylo ústředním orgánem správy pošt Ministerstvo dopravy a spojů a po 1. 1. 2003 je ústředním orgánem státní správy pro poštovní služby Ministerstvo informatiky (viz zák. č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Za této situace proto nezbývá než za příslušný orgán státní správy pokládat Ministerstvo informatiky a tomuto ministerstvu věc postoupit.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému 1.820,- Kč na náhradu zaplaceného soudního poplatku za dovolání; v předchozích řízeních žalovanému podle spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. února 2003
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu