ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.143.2003.1
sp. zn. 29 Odo 143/2003-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce A. M., proti žalovanému Ing. J. Sch., o zaplacení směnečné pohledávky 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 36 Cm 408/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2002, čj. 9 Cmo 587/2000-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22.5.2000, čj. 36 Cm 408/99-32, kterým soud prvního stupně ponechal v platnosti svůj směnečný platební rozkaz ze dne 15.11.1999, čj. Sm 424/99-10.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Jeho důvodnost spatřuje v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a výslovně odkazuje na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“). Jak je však zřejmé z obsahu odůvodnění dovolání, uplatňuje i dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Konkrétně pak namítá, že směnečný platební rozkaz neobsahoval poučení o tom, že k námitkám vzneseným po uplynutí třídenní lhůty od doručení směnečného platebního rozkazu nelze přihlížet. Dále dovolatel namítá, že výše uvedené pravidlo platí pouze pro námitky hmotněprávní. Na námitky procesněprávní se nevztahuje. K těmto námitkám je třeba přihlížet, i když jsou vzneseny později. Námitkou tohoto typu je i obhajoba žalovaného, že směnku podepsal pod nátlakem a pod vlivem alkoholu. Objasněním skutečností, za kterých byla směnka podepsána, se však soudy nezabývaly. Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc posledně jmenovanému soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání postupně vypořádává s oběma námitkami žalovaného a shledává je nedůvodnými. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (jak tomu bylo v i v této věci) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001.
Dovolání není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nebo o ustanovení §239 o.s.ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil. Přípustnost dovolání tak nelze opřít o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. a zbývá posoudit, zda ji lze dovodit z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V projednávané věci však účastníci návrh, který je podmínkou pro uplatnění přípustnosti dle §239 odst. 2 o.s.ř., nepodali.
Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o.s.ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o.s.ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, 224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o.s.ř. (per analogiam), neboť žalovaný z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto. Žalobci tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobce sestávají z odměny advokáta za řízení, v němž učinil pouze jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), ve výši 7.500,- Kč (výše odměny je určena podle ustanovení §15, §14 odst. 1, §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 6 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a jedné náhrady paušálních výdajů po 75,- Kč (dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 7.575,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 29. července 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu