ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.217.2003.1
sp. zn. 29 Odo 217/2003-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně J. K., proti žalovanému I. H., o zaplacení směnečné pohledávky 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 34/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. října 2002, čj. 4 Cmo 727/2000-71, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2.1.2003, čj. 4 Cmo 727/2000-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 14.6.2000, čj. 3 Cm 34/2000-38, ve výroku ve věci samé, kterým soud prvního stupně zrušil svůj směnečný platební rozkaz ze dne 18.2.2000, čj. 3 Sm 9/2000-12. Dále odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech řízení před odvolacím soudem.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a uplatňuje tedy dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) Konkrétně namítá, že se soudy obou stupňů zabývaly projednáváním kauzální námitky, když, dle názoru žalobkyně, „vlastník směnky nemusí při předložení směnky k placení ani při jejím vymáhání prokazovat nic jiného než to, že je vlastníkem platné směnky“. Vzhledem k výše uvedenému dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že považuje rozhodnutí obou soudů za správná. Odkazuje přitom na ustanovení čl. I. §17 zákona č. 191/1950 Sb. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a zavázal žalobkyni k úhradě nákladů řízení žalovaného.
Podle části dvanácté hlavy první bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. - odvolání, jak se i výslovně podává z odůvodnění jeho rozsudku - rovněž projednal a rozhodl o něm podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Dovolání není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil. Přípustnost dovolání tak nelze opřít o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. a zbývá posoudit, zda ji lze dovodit z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V tomto případě však žalobkyně návrh, který je podmínkou pro uplatnění přípustnosti dle §239 odst. 2 o. s. ř., nepodala.
Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nímž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, 224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto. Žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastoupení v dovolacím řízení, v němž učinil pouze jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), ve výši 7.500,- Kč (výše odměny je určena podle ustanovení §15, §14 odst. 1, §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 6 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a jedné náhrady paušálních výdajů po 75,- Kč (dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 7.575,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 29. července 2003
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu