ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.238.2003.1
sp. zn. 29 Odo 238/2003-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce J. U., podnikatele, zastoupeného Mgr. Z. H., advokátem, proti žalované G. R., s.r.o., zastoupené JUDr. PhDr. J. S., advokátem, o zaplacení částky 29.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 201/99, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2002, č.j. 28 Co 26/2002-62, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2002, č.j. 28 Co 26/2002-62 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 2001, č.j. 37 C 201/99-55, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 2001, č.j. 37 C 201/99-55, jímž soud prvního stupně nepřipustil, aby do řízení jako další účastník na straně žalované přistoupil Ing. M. K.
V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že smyslem přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo záměny některého z dosavadních účastníků za jiného účastníka je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní legitimace, která tu byla již v době zahájení řízení, a která by jinak byla důvodem k zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další nebo vůči jiné osobě. Z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení pak vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka nebo záměnu účastníka může navrhnout jen žalobce. Rozhodnutí o připuštění dalšího účastníka nebo připuštění záměny účastníků nesmí být přitom v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Dále odvolací soud akcentoval, že je zásadně nepřípustné, aby byl institut záměny účastníků obcházen tím, že žalobce nejprve navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník, a potom vezme zpět žalobu proti původnímu účastníku, na jehož stranu další účastník přistoupil, přičemž důvodem pro takový postup by bylo vyloučení nutnosti souhlasu původního žalovaného se záměnou. Je-li zřejmé, že původní účastník v době zahájení řízení nebyl legitimován, lze nápravu sjednat jen pomocí jeho záměny.
V situaci, kdy soud prvního stupně nevyhověl předchozímu návrhu na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované (rovněž Ing. M. K.) usnesením ze dne 27. září 2000, č.j. 37 C 201/99-40 (byť z jiných důvodů, než ze kterých nebyl připuštěn vstup tohoto jako účastníka řízení na straně žalované odvoláním napadeným usnesením soudu prvního stupně) a kdy byl rovněž zamítnut návrh žalobce na záměnu účastníků na straně žalované (rozuměj záměnu společnosti G. R., s.r.o. za Ing. M. K. – viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. prosince 2000, č.j. 37 C 201/99-51), uzavřel odvolací soud shodně se soudem prvního stupně, že návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované učinil žalobce s cílem, aby žaloba nebyla projednána vůči původně žalované obchodní společnosti, ale vůči Ing. M. K., tj., aby takto byla vyloučena nutnost souhlasu původní žalované se záměnou účastníků. Navíc odvolací soud poukázal na skutečnost, že řízení bylo zahájeno dne 9. června 1999 a návrh na přistoupení Ing. M. K. byl učiněn „téměř po dvou letech“ od tohoto data, přičemž „tento postup“ neměl za procesně ekonomický, když ve věci by nepochybně muselo být ze strany soudu prvního stupně prováděno ohledně povinnosti Ing. M. K. k zaplacení žalované částky další dokazování.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §239 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a to z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Namítal, že k podání návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované přistoupil z důvodu procesní opatrnosti, když z dosavadního důkazního řízení vyplynulo, že osobou, která se zavázala plnit dle předmětné smlouvy o dílo, by mohl být právě Ing. M. K., vše se současným upozorněním, že dokazování vedené za účelem prokázání, kdo je vlastně na straně žalované nositelem hmotné povinnosti, dosud ukončeno nebylo. Závěry soudů obou stupňů, dle kterých byl návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení učiněn s cílem, aby nebyla žaloba projednána vůči původní žalované, nýbrž vůči Ing. M. K., považoval za spekulace nemající oporu „v žádném reálném faktu či skutečnosti“.
Proto dovolatel požadoval, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto vrátil k dalšímu řízení.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., jelikož směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o přistoupení dalšího účastníka, a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Výše citované zákonné ustanovení upravuje tzv. přistoupení účastníka do řízení. Z dispoziční zásady, jež ovládá zahájení sporného řízení, pak vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka může navrhnout pouze žalobce. Stanovisko žalovaného k návrhu na přistoupení dalšího účastníka nemá právní význam, a jde-li o přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, nevyžaduje se souhlas toho, kdo má do řízení přistoupit.
V obecné rovině se dovolací soud rovněž zcela ztotožňuje s právním závěrem soudu odvolacího, dle kterého, je-li zřejmé, že původní účastník v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován, lze nápravu sjednat jen pomocí jeho záměny, a je tedy nepřípustné obcházet institut záměny účastníka tím, že žalobce nejprve navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník, a pak vezme žalobu proti původnímu účastníkovi zpět. Správným dovolací soud shledává rovněž závěr o tom, že rozhodnutí o připuštění přistoupení dalšího účastníka nesmí být v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, s tím, že pokud by přistoupení dalšího účastníka do řízení vyvolalo další dokazování, které by jinak nebylo potřebné, a ve svých důsledcích by vedlo k oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky, nejsou zpravidla dány důvody k tomu, aby návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo vyhověno.
Shora uvedené (a v obecné poloze správné) závěry odvolacího soudu však neodrážejí průběh řízení v dané věci.
Návrh žalobce, aby byl připuštěn vstup dalšího účastníka do řízení na straně žalované, byl totiž odůvodněn tím, že z dosavadního důkazního řízení vyplývá, že osobou, jež se smluvně zavázala k plnění dle smlouvy o dílo, mohl být Ing. M. K., který v době podpisu smlouvy nebyl jednatelem původní žalované a „tedy nebyl osobou oprávněnou jednat za žalovanou“. Z těchto tvrzení pak dle dovolacího soudu nelze usuzovat, že by žalobce hodlal rezignovat na projednání věci i ve vztahu k původní žalované, což platí zejména za stavu, kdy svůj návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení odůvodňoval „procesní opatrností“, a kdy mohlo jednání Ing. M. K., ačkoli nebyl jednatelem žalované, žalovanou zavazovat.
Akceptovat nelze ani závěr odvolacího soudu, že připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení by bylo procesně neekonomické z důvodu potřeby provádění dalšího dokazování. V rámci byť kusých skutkových tvrzení vymezujících požadavek žalobce vůči Ing. M. K., totiž žalobce jmenovaného považoval (vedle původní žalované) za „zavázaného ze smlouvy o dílo“, z čehož je zřejmé, že okruh právně významných skutečností, dokazování a posouzení kterých je nutné pro rozhodnutí věci, nedozná změn v takovém rozsahu, jenž by znamenal rozpor se zásadnou hospodárnosti řízení. K oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky pak nepovede ani to, že pro rozhodnutí věci vůči novému žalovanému bude nutné doposud provedené důkazy zopakovat.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (nesprávném výkladu ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř.), je naplněn dovolatelem uplatněný dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud proto bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem, odst. 3, odst. 5 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají částečně i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. dubna 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu