ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.278.2003.1
sp. zn. 29 Odo 278/2003-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Hampla v právní věci žalobce JUDr. V. H., proti žalovanému Z. d. O., zastoupenému JUDr. M. Z., advokátem, o zaplacení 90.410,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 1499/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. listopadu 2002, čj. 47 Co 26/2002-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 8.11.2001, čj. 9 C 1499/2000-49, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 90.410 Kč s 10% úrokem z prodlení ode dne 1.10.2000 do zaplacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný zastoupený advokátem včas dovolání. V něm uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. To spatřuje především v nesprávném výkladu ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb. Konkrétně napadá závěr odvolacího soudu o způsobu vypořádání majetkových podílů a lhůtě k jejich vypořádání.
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). V případě dovolání směřujícího proti meritornímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a ) o. s. ř. není dána, neboť odvolací soud v tomto případě rozhodnutí soudu prvního stupně nezměnil, ale potvrdil. Dovolaní není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzené rozhodnutí soudu prvního stupně je prvním rozhodnutím tohoto soudu ve věci. Konečně není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř. Dle posledně zmiňovaného ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žádná z uvedených alternativ však v případě tohoto napadeného rozhodnutí naplněna není. Otázkou výkladu ustanovení §13 zákona č. 42/1992 Sb. se dovolací soud již několikrát zabýval (např. v rozsudku publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 43/2002) a dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu se závěry formulovanými dovolacím soudem a nemá po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobci v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. července 2003
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu