ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.324.2002.1
sp. zn. 29 Odo 324/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně G. R., k.s., proti žalované R., spol. s r.o., o zaplacení směnečné pohledávky 6,000.000,- Kč se 6 % úrokem a směnečnou odměnou 1/3 směnečného peníze, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 Cm 43/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. listopadu 2001, čj. 4 Cmo 978/99-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Směnečným platebním rozkazem ze dne 30.9.1998, č.j. 5 Sm 412/98-11 uložil Krajský obchodní soud v Brně žalované, aby do 3 dnů zaplatila žalobkyni směnečný peníz 6,000.000,- Kč se 6 % úrokem a směnečnou odměnu 20.000,- Kč nebo aby v téže lhůtě podala odůvodnění námitky.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19.3.1999, čj. 5 Cm 43/99-49, kterým tento soud ponechal tento směnečný platební rozkaz v platnosti.
Žalovaná ve včas podaných námitkách namítala, že žalovaná směnka byla původně blankosměnkou, jež měla zajišťovat závazky V. B. spol. s r.o., plynoucí z úvěrové smlouvy č. … (dále jen „úvěrová smlouva“), uzavřené dne 30.5.1995 mezi touto společností a I. a P. b., a.s. Úvěrová smlouva však je neplatná, neboť V. B. spol. s r.o. byla zapsána do obchodního rejstříku až 31.5.1995 a teprve od té doby tedy měla způsobilost k právním úkonům. Neplatná je proto i navazující dohoda o vyplňovacím právu, která je na úvěrové smlouvě závislá. Z toho důvodu nebyla žalovaná směnka platně emitována. Dále namítala neexistenci kauzy směnky.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na úvěrovou smlouvu a na dohodu o vyplňovacím právu je třeba pohlížet jako na smlouvy závislé. O jejich namítané neplatnosti po provedeném dokazování uzavřel, že za situace, kdy „žalovanou předkládané smlouvy byly opatřeny pouze datem 30.5.1995, zatímco směnka a smlouvy předložené žalobkyní byly navíc opatřeny datem 31.5.1995 (přičemž vždy se jednalo o originály listin), vzal za prokázané, že k uzavření smlouvy o úvěru došlo 31.5.1995. Vycházel z jediného nezpochybněného data, a to data vystavení směnky a s ohledem na výpovědi svědků o tom, že směnka byla podepsána ve stejný den jako úvěrová smlouva,“ posoudil námitku žalované o neplatnosti úvěrové smlouvy jako nedůvodnou.
Soud prvního stupně neshledal důvodnou ani námitku neexistence kauzy směnky, když vzal za prokázané, že důvodem vystavení směnky byla vědomá snaha žalované umožnit, aby jí zakládaná společnost V. B. spol. s r.o. získala od žalobkyně úvěr.
Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním názorem.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud konstatoval, že z dokladů založených ve spisu zjistil, že v průběhu odvolacího řízení Č. o. b. převedla směnku, ze které žalovala, rubopisem na společnost CZ R. a.s., a ta ji poté převedla rubopisem na společnost G. R. k.s. Proto ve věci jako se žalobkyní jednal s posledně uvedenou společností.
Dále uvedl, že jestliže žalovaná v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu nezpochybnila datum vystavení směnky 31.5.1995 a zároveň tvrdila, že veškeré listiny byly podepsány v jediný den, a to 30.5.1995, dostává se její obrana do vnitřního logického rozporu. Žalovaná argumentuje tím, že na vyplňovací dohodě i na zástavních smlouvách uzavíraných též k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy, bylo datum uzavření úvěrové smlouvy záměrně vynecháno a dále poukazuje na korespondenci, kde sama původní žalobkyně uvádí jako datum uzavření úvěrové smlouvy 30.5.1995. Tato argumentace však není přesvědčivá. To, že původní žalobkyně v některých dopisech udává datum uzavření úvěrové smlouvy 30.5.1995 a v jiných 31.5.1995, nemůže být považováno za důkaz o skutečném datu uzavření úvěrové smlouvy. Ani chybějící data ve vyplňovací dohodě či v zástavních smlouvách neprokazují tvrzení žalované o jiném datu uzavření smlouvy, než jaké se nachází na originálech listin předložených původní žalobkyní. Bylo věcí žalované, aby při podpisu uvedených listin dbala na preciznost v nich uvedených údajů a aby při podepisování takto významné smlouvy ke svému podpisu umístila i datum podpisu.
Žalovaná, která byla zakládajícím společníkem Vita Bzenec spol. s r.o., dne 30.5.1995 nepochybně věděla, že tato společnost není zapsána do obchodního rejstříku, takže její tvrzení, že přesto uvedeného dne podepsala - s tímto vědomím - vyplňovací dohodu, je krajně nevěrohodné.
Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Návrhu na připuštění dovolání nevyhověl, neboť bylo požadováno k otázce, „zda se v konkrétním případě jedná o tzv. závislé smlouvy a zda dohoda o vyplňovacím právu je neplatná v důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy“ a odvolací soud neplatnost úvěrové smlouvy neshledal.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. V dovolání především namítá, že odvolací soud připustil procesní nástupnictví na straně žalobkyně, aniž o něm rozhodl usnesením, čímž porušil ustanovení §107 o.s.ř.
Dále namítá, že oba soudy se zabývaly platností úvěrové smlouvy pouze z pohledu data na žalované směnce, ze kterého dovodily, že stejného dne byla uzavřena i úvěrová smlouva a odvolací soud dokonce uzavřel, že datování pod podpisem se týká pouze jedné smluvní strany. Dovolatelka tvrdí, že je-li na smlouvě, která je v držení toho, kdo má plnit, uvedeno pouze jedno datum, mělo by to jít k tíži oprávněného ze smlouvy. Dovolatelka snáší i další důvody ohledně nesprávnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů. Namítá rovněž, že z ustanovení §275 obchodního zákoníku vyplývá, že je-li uzavřeno více smluv a z jejich povahy nebo účelu vyplývá, že jsou na sobě navzájem závislé, je vznik každé z těchto smluv podmínkou vzniku smluv ostatních.
A konečně dovolatelka konstatuje, že oba rozhodující soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby odložil vykonatelnost napadaného rozsudku.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále též jen „o.s.ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož soud prvního stupně ve věci rozhodl před 1. 1. 2001.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud se především zabýval přípustností dovolání ve věci, kterou - jde-li o dovolání proti rozsudku - obecně upravují ustanovení §237, §238 a §239 o.s.ř.
Dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné (s výjimkami upravenými v odstavci druhém) podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Vady vyjmenované v tomto ustanovení (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.), ovšem nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají. Podle §238 o.s.ř. dovolání rovněž není přípustné, neboť napadený rozsudek není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím [srov. odst. 1 písm. a)] a rozsudku soudu prvního stupně jiný rozsudek v téže věci vydaný a posléze zrušený rozhodnutím odvolacího soudu nepředchází [srov. odst. 1 písm. b)]. Jelikož odvolací soud nezaložil přípustnost dovolání ani výrokem svého rozsudku (§239 odst. 1 o.s.ř.), ale žalobkyně požádala o připuštění dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., posuzoval dovolací soud splnění podmínek přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení.
Z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. vyplývá, že dovolatel, který se domáhá přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení, může napadat rozhodnutí odvolacího soudu pouze z hlediska nesprávného právního posouzení věci, neboť přípustnost dovolání může být shledána pouze pro řešení právních otázek, nebo z hlediska existence vad uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. Pro případ, že by dovolací soud posoudil dovolání jako přípustné, však může dovolatel namítat též vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku významnou nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a která není řešena ani v rozhodnutí soudu nižšího stupně publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo o případ, kdy napadené rozhodnutí řeší určitou právní otázku v rozporu s publikovanou judikaturou. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.
Jak se uvádí shora, dovolatelka namítá vadu řízení před odvolacím soudem, a to nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení důkazů. Jedinou právní otázkou předestřenou v dovolání, je otázka posouzení důsledků neplatnosti jedné ze vzájemně závislých smluv na platnost ostatních závislých smluv. Tuto otázku však posoudil odvolací soud - když se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, který uzavřel, že vyplňovací dohoda k blankosměnce zajišťující úvěrovou smlouvu a úvěrová smlouva jsou závislými smlouvami - shodně s dovolatelkou. Následně pak na základě provedeného dokazování uzavřel, že důvody neplatnosti úvěrové smlouvy namítané dovolatelkou nenastaly.
Protože dovolatelkou namítanou právní otázku neshledal dovolací soud otázkou zásadního právního významu a námitkami týkajícími se nesprávnosti skutkových zjištění a nedostatků v dokazování se v rámci posuzování přípustnosti dovolání zabývat nemohl, dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. (analogicky), neboť dovolatelka procesně způsobila, že dovolací soud dovolání odmítl a ze spisu se nepodává, že by žalobkyni vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. ledna 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu