ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.356.2002.1
sp. zn. 29 Odo 356/2002-66
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmla v právní věci žalobce JUDr. B. S., proti žalovanému Z. d. M. v likvidaci, zast. JUDr. J. D., advokátem, o zaplacení 25.539,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 222/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 10. ledna 2002, čj. 15 Co 730/2001-45, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 10. ledna 2002, čj. 15 Co 730/2001-45 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 9.10.2001, č.j. 4 C 222/2001-29 v napadeném vyhovujícím výroku, kterým tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 25.539,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 29.11.1999 do zaplacení tak, že žalobu zamítl.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. (dále jen „transformační zákon“) jsou oprávněnými osobami občané, kterým se stanoví podíl na jmění družstva podle zvláštních předpisů (zákon č. 403/1990 Sb., zákon č. 87/1991 Sb. a zákon č. 229/1991 Sb.). Žalobce tvrdí, že jeho právní předchůdkyně, M. S., se stala oprávněnou osobou podle tohoto ustanovení.
M. S. však mohla být oprávněnou osobou pouze podle §14 písm. b) transformačního zákona, když dopisem ze dne 15.1.1992 požádala o vydání pozemků podle §9 zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen „zákon o půdě“) a z důkazů provedených soudem prvního stupně neplyne, že by uplatnila jakékoli další nároky dle tohoto nebo jiných, tzv. restitučních, předpisů.
Dopisem ze dne 8.4.1992 podala právní předchůdkyně žalobce přihlášku oprávněné osoby k transformaci družstva, a to právě z titulu vlastnictví pozemků, o jejichž vydání požádala dopisem ze dne 15.1.1992.
Vlastníci půdy jsou oprávněnými osobami podle §14 písm. b) transformačního zákona. Dále odvolací soud uzavřel, že občan se stal oprávněnou osobou podle §14 písm. c) transformačního zákona teprve v okamžiku, kdy mezi ním a transformovaným družstvem došlo ke shodě, že mu má být náhrada podle zvláštních předpisů poskytnuta podílem na jmění (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11.8.1997, sp. zn. IV. ÚS 201/98). Z provedených důkazů však neplyne, že by mezi M. S. a žalovaným k takové dohodě došlo.
Z uvedeného podle odvolacího soudu vyplývá, že se právní předchůdkyně žalobce mohla stát oprávněnou osobou podle §14 písm. b) transformačního zákona, jestliže současně s písemnou přihláškou podanou do tří měsíců od účinnosti transformačního zákona (což je splněno dopisem z 8.4.1992) prokázala, že družstvo převzalo její majetek a užívalo jej ke dni účinnosti tohoto zákona. Odvolací soud uzavřel, že z hlediska právního výkladu nemůže být žádných pochyb o tom, že lhůta tří měsíců od účinnosti zákona se vztahuje nejen na podání písemné přihlášky, ale i na prokázání vlastnictví majetku užívaného družstvem, neboť uvedené ustanovení pro vymezení této lhůty užívá slovního spojení „a současně prokáží“, z čehož je nutno „po stránce logické i gramatické“ jednoznačně dovodit, že vlastnické právo musí oprávněná osoba prokázat rovněž ve lhůtě tří měsíců od účinnosti transformačního zákona.
Odvolací soud uvedl, že nezpochybňuje právní závěr soudu prvního stupně, který vychází z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1379/98, že dostatečným průkazem ve smyslu ustanovení §14 písm. b) transformačního zákona je, že oprávněná osoba řádně uplatní svůj nárok podle zákona o půdě a prokáže, že jí vznikl nárok na uzavření dohody podle §9 odst. 1 a 2 tohoto zákona. Tuto skutečnost však musí oprávněná osoba rovněž prokázat v uvedené zákonné lhůtě.
M. S. sice ve výzvě z 15.1.1992 uvedla, že zároveň uplatnila svůj nárok na vydání nemovitostí podle §9 zákona o půdě i u P. ú. v P. (dále též jen „pozemkový úřad“), důkaz o tom však nedoložila a její tvrzení vyvracejí všechna rozhodnutí tohoto úřadu vydaná ve věci jejích nároků (rozhodnutí z 8.2.1993, 16.4.1993 a z 4.8.1994), ve kterých se vesměs uvádí, že oprávněná osoba uplatnila svůj nárok u tohoto úřadu dne 3.7.1992.
Vzhledem k tomu, že transformační zákon nabyl účinnosti 28.1.1992, tříměsíční lhůta podle ustanovení §14 písm. b) transformačního zákona uplynula dne 28.4.1992. Do tohoto data však právní předchůdkyně žalobce nejen neprokázala své vlastnické právo k předmětným nemovitostem, ale ani neprokázala, že uplatnila nárok podle zákona o půdě, a že jí vznikl nárok na uzavření dohody podle §9 odst. 1 a 2 zákona o půdě. Proto se nemohla stát oprávněnou osobou podle §14 transformačního zákona a nemohl jí ani vzniknout nárok na majetkový podíl z transformace. Ani žalobce tedy nemohl děděním takový podíl získat. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 a násl. občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.)“, co do důvodu na nesprávné právní posouzení - §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
V odůvodnění dovolání uvedl, že „nesprávnost právního posouzení“ spatřuje v tom, že M. S. požádala o vydání nemovitostí podle §9 zákona o půdě již 15.1.1992 a Okresní pozemkový úřad tuto žádost obdržel dne 16.1.1992. Na základě této výzvy byl žalovaný povinen uzavřít se jmenovanou dohodu o vydání věci v zákonné lhůtě šedesáti dnů ode dne podání výzvy, tj. do 18.3.1992. Protože žalovaný s M. S. dohodu o vydání věci vědomě nesepsal, požádala dne 3.7.1992 O. p. ú. v P. o postup podle ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě, tj. o vydání pozemků z moci úřední. Na základě této žádosti byly M. S. pozemky vydány až v roce 1993 a 1994.
Dále uvádí, že žalovaný vystavil na jméno M. S. podílový list ve výši 25.539,- Kč.
Odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích k jeho určovací žalobě, ze dne 26.10.2000, sp. zn. 15 Co 564/2000 ve kterém tento soud „připustil, že nemůže být sporu o tom, že k újmě na straně žalobce a jeho rodiny došlo, a to ve smyslu judikátu Ústavního soudu, a to sp. zn. IV.ÚS 201/98.“ V tomtéž rozsudku pak uvedl, že, „žalobci tedy platná právní úprava jednoznačně umožňuje uplatnit svůj nárok žalobou na plnění, s tím, že v rámci tohoto řízení o ní se přitom bude zkoumat jak oprávněnost takového nároku co do základu, tak i jeho výše.“
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
I když dovolatel výslovně uplatňuje jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení, z obsahu dovolání vyplývá, že napadá i to, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241a odst. 3 o.s.ř.], když tvrdí, že jeho právní předchůdkyně požádala o vydání nemovitostí ve smyslu §9 zákona o půdě již 15.1.1992 a tuto žádost obdržel pozemkový úřad 16.1.1992.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu.
Námitka, že se nestala okolnost, již měl soud dokazováním za zjištěnu, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel současně nezpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo). Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.).
K tomu dovolací soud uzavřel, že odvolací soud konstatoval, že M. S. sice ve výzvě z 15.1.1992 uvedla, že zároveň uplatnila svůj nárok na vydání nemovitostí podle §9 zákona o půdě i u P. ú. v P., že však o tom nedoložila důkaz a její tvrzení vyvracejí všechna rozhodnutí P. ú. v P. vydaná ve věci jejích nároků (rozhodnutí z 8.2.1993, 16.4.1993 a z 4.8.1994), ve kterých se vesměs uvádí, že oprávněná osoba uplatnila tento svůj nárok u pozemkového úřadu dne 3.7.1992.
Odvolací soud tedy založil své rozhodnutí na skutkovém zjištění, že právní předchůdkyně dovolatele uplatnila nárok podle §9 odst. 1 zákona o půdě na pozemkovém úřadě dne 3. 7. 1992. Toto skutkové zjištění však nemá v převážné části oporu v provedeném dokazování.
Na č. l. 62 spisu Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 1 C 134/2000, kterým soud prvního stupně provedl na jednání dne 9.10.2001 dokazování, se nachází fotokopie oznámení Pozemkového úřadu ze dne 23.7.1992, ve kterém tento úřad sděluje adresátům, že mu dne 3.7.1992 bylo oznámeno, že „nedojde k uzavření dohody o vydání věci mezi paní M. S. a povinnými osobami. Uvedeným datem bylo zahájeno správní řízení. P. ú. v P. v souladu s ustanovením §18 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. oznamuje zahájení řízení známým účastníkům řízení“ (dále jen „oznámení“). Na č. l. 20 téhož spisu se nachází fotokopie rozhodnutí Pozemkového úřadu, v jehož odůvodnění se uvádí „že oprávněná osoba uplatnila u O. p. ú. v P. dne 3.7.1992 nárok na vlastnictví ke shora uvedeným nemovitostem“ aniž by se v něm uvádělo, zda uvedeným dnem byl uplatněn nárok podle §9 odst. 1 nebo podána žádost o rozhodnutí podle §9 odstavec 4 zákona o půdě.
Podle §9 odst. 1 zákona o půdě sice oprávněná osoba uplatňuje svůj nárok u pozemkového úřadu a současně vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti, ale pozemkový úřad může zahájit řízení až poté, co je mu oznámeno, zda došlo, či nedošlo k uzavření dohody podle §9 odst. 1 zákona o půdě, neboť teprve takovým oznámením (či žádostí o zahájení řízení) je postaveno najisto, které ze dvou možných řízení podle §9 zákona o půdě připadá v úvahu, a proto pouze na základě takového oznámení může pozemkový úřad řízení zahájit. Pokud k uzavření dohody dojde, pozemkový úřad ji podle ustanovení §9 odst. 2 zákona o půdě přezkoumá a vydá rozhodnutí o tom, zda dohodu schvaluje či nikoli. Nedojde-li k uzavření dohody, rozhoduje pozemkový úřad o vlastnictví podle §9 odst. 4 zákona o půdě.
Dovolací soud dospěl k závěru, že ze shora uvedených důkazu nevyplývá, že by právní předchůdkyně dovolatele dnem 3.7.1992 uplatnila svůj nárok podle §9 odst. 1 zákona o půdě, jak uzavřel odvolací soud, neboť v žádném z těchto důkazů taková skutečnost uvedena není. Skutkové zjištění o tom, že dne 3.7.1992 uplatnila M. S. nárok podle §9 odst. 1 zákona o půdě, na kterém založil odvolací soud své rozhodnutí, tedy nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když z provedených důkazů (s výjimkou výzvy ze dne 15.1.1992, kterou ale odvolací soud hodnotil jako nevěrohodnou) nevyplývá, kdy M. S. uplatnila nárok podle §9 odst. 1 zákona o půdě u pozemkového úřadu.
Ke skutkovému závěru odvolacího soudu o tom, že M. S. sice ve výzvě z 15. 1. 1992 uvedla, že zároveň uplatnila svůj nárok na vydání nemovitostí podle §9 zákona o půdě i u P. ú. v P., že však o tom nedoložila důkaz, dovolací soud uzavřel, že jak vyplývá z protokolů o jednání před soudem prvního stupně i odvolacího soudu, soud prvního stupně poučil jen zcela obecně účastníky o tom, že důkazy musí označit dříve, než se vyhlásí rozhodnutí (čl. 26) a odvolací soud tento nedostatek nenapravil. Přitom povinností odvolacího soudu (který založil své rozhodnutí též na tom, že žalobkyně nedoložila důkaz svého tvrzení) bylo v rámci poučovací povinnosti podle §5 o. s. ř. ji vyzvat k předložení takového důkazu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1999 a nález Ústavního soudu uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 21/1998).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání, rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 věty první o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. května 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu