ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.552.2001.1
sp. zn. 29 Odo 552/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v konkursní věci úpadce Ing. I. E., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 28 K 282/94, o dovolání JUDr. J. K., a o dovolání úpadce Ing. I. E. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2000, č. j. 2 Ko 87/2000 - 2105, takto:
I. Dovolání JUDr. J. K. a úpadce proti třetímu výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2000, č. j. 2 Ko 87/2000 - 2105, se odmítají.
II. Dovolání JUDr. J. K. proti druhému výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2000, č. j. 2 Ko 87/2000 - 2105, se zamítá.
Odůvodnění:
Rozhodnutí bylo úspěšně uloženo. Krajský obchodní soud v Brně usnesením ze dne 17. března 1999, č. j. 28 K 282/94?53, zprostil JUDr. K. V. funkce správce konkursní podstaty (bod I. výroku) a jmenoval správcem konkursní podstaty JUDr. J. K. (bod II. výroku).
O odvolání úpadce proti označeným výrokům usnesení soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. října 2000, č. j. 2 Ko 87/2000 - 2105, tak, že otvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zproštění JUDr. K. V. funkce správce konkursní podstaty (první výrok), zprostil JUDr. J. K. výkonu funkce správce konkursní podstaty (druhý výrok) a správcem konkursní podstaty jmenoval JUDr. R. Š., Ph.D. (třetí výrok). Odvolací soud vysvětlil, že postup soudu prvního stupně ve vztahu k JUDr. K. V. byl správný, když posledně uvedený sám navrhl, aby byl zproštěn výkonu funkce správce konkursní podstaty úpadce pro přetíženost a podjatost. Podle odvolacího soudu však soud prvního stupně pochybil, jmenoval-li novým správcem konkursní podstaty JUDr. J. K., který v průběhu konkursního řízení vystupoval jako zástupce věřitele – F. n. m. Tato skutečnost, uzavřel odvolací soud, oprávněně vzbuzovala pochybnosti o nepodjatosti JUDr. K. Ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), proto JUDr. K. výkonu funkce zprostil a novým správcem ustavil JUDr. R. Š., Ph. D.
Proti druhému a třetímu výroku usnesení odvolacího soudu podal včasné dovolání JUDr. J. K., maje je za přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř.). Konkrétně dovolatel uvádí, že skutečnost, že zastupoval svého kolegu advokáta při úkonu směřujícím ke svolání jednání věřitelského výboru v předmětné věci byla soudu známa již od počátku jeho působení ve funkci správce konkursní podstaty, přičemž po jeho jmenování nenastaly žádné nové skutečnosti. Připomněl též, že k podání opravného prostředku proti rozhodnutí o zproštění funkce byl vyzván jak věřitelským výborem, tak i odbory a zástupci regionu. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud napadené usnesení v dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti třetímu výroku usnesení odvolacího soudu podal včas dovolání též úpadce. Odvolacímu soudu vytýkal, že vycházel pouze z formálních údajů o činnosti JUDr. K. a ne z jeho skutečného jednání. Tím, že nesvolal jednání, mu pak zabránil před soudem jednat. Dále v dovolání namítal, že JUDr. R. Š., Ph. D. je jednou z osob, které se podílejí na konkursních řízení v jejichž rámci jsou likvidovány zbrojní podniky. Na tomto základě pak žádal, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde ? se zřetelem k datu vydání napadeného usnesení – i v této věci.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním JUDr. J. K.
Dovolání jmenovaného proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť z obsahového hlediska zde šlo o usnesení, jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně o ustanovení JUDr. K. správcem konkursní podstaty, tak, že jmenovaný se tímto správcem neustanovuje.
Vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nejsou JUDr. K. namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se tedy zabýval tím, zda jsou dány dovolací důvody dle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř.
Naplnění dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. JUDr. K. blíže nekonkretizoval, přičemž zjištění odvolacího soudu, že jmenovaný zastupoval v konkursním řízení na základě substituční plné moci věřitele – F. n. m., má oporu v dosavadním obsahu spisu; tuto skutečnost ostatně dovolatel sám podáním ze dne 8. dubna 1999 (č.l. 1051) oznámil soudu prvního stupně. Označený dovolací důvod tedy dán není.
Ohledně dovolacího důvodu dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. platí, že právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §8 odst. 1 ZKV v rozhodném znění, správce podstaty (dále jen „správce\") se zásadně vybírá ze seznamu správců, který vede soud příslušný k řízení. Do seznamu správců lze zapsat jen bezúhonnou fyzickou osobu, která je plně způsobilá k právním úkonům, má přiměřenou odbornou způsobilost a se zápisem souhlasí, nebo veřejnou obchodní společnost, která bude činnost správce vykonávat prostřednictvím svých společníků, o nichž prokáže, že splňují podmínky pro zapsání do seznamu. Veřejná obchodní společnost, ustavená správcem, oznámí soudu neprodleně, kdo ze společníků bude jejím jménem funkci správce vykonávat. Správcem může soud ustavit pouze ve věci nepodjatou osobu. Osoba zapsaná do seznamu může své ustavení správcem odmítnout, jen jsou-li pro to důležité důvody. Výjimečně může soud ustavit správcem i osobu do seznamu správců nezapsanou, pokud splňuje podmínky pro zapsání do seznamu a s ustavením souhlasí.
Zákon o konkursu a vyrovnání výslovně nestanoví okolnosti z nichž by bylo lze dovodit, že jmenovaný správce není ve věci nepodjatou osobou, nicméně výkladem ustanovení §8 odst. 1 ZKV je možno dospět k závěru, že správce v konkursním řízení není nepodjatou osobou, jestliže s ohledem na jeho poměr k věci (jenž se může projevit i zprostředkovaně přes poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům) je zde důvod pochybovat o jeho nepodjatosti.
Se zřetelem k tomu, že konkursní věřitel, kterého JUDr. K. v konkursním řízení zastupoval (ač pouze jako substituční zástupce a po omezenou dobu) je jedním z hlavních konkursních věřitelů, který byl zároveň i navrhovatelem konkursu, lze mít závěr odvolacího soudu, že jmenovaný neměl být správcem konkursní podstaty ustanoven, za správný.
Nejvyšší soud proto dovolání JUDr. K. v dotčeném rozsahu zamítl (§243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Dovolání jmenovaného proti třetímu výroku usnesení odvolacího soudu není přípustné. Šlo o výrok závislý na druhém výroku napadeného usnesení, jenž by byl odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal důvodným dovolání proti druhému výroku (srov. §242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), legitimaci k tomu, aby na základě jeho dovolání byl tento výrok přezkoumán samostatně, však JUDr. K. nemá (srov. §240 odst. 1 o. s. ř.). Obstál-li totiž výrok, na jehož základě jmenovaný přestal v řízení působit jako správce konkursní podstaty, pak v rozsahu výroku, jímž byla tímto správcem ustanovena jiná osoba, již odvolací soud nerozhodoval o právech a povinnostech JUDr. K.
Nejvyšší soud proto dovolání jmenovaného v tomto rozsahu odmítl jako podané osobou neoprávněnou (§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolání úpadce není přípustné.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Jelikož jiné zmatečnostní vady řízení dle §237 odst. 1 o. s. ř. nejsou dovoláním namítány, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je dána vada tvrzená dovolatelem.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je řízení zmatečné i tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizace těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecné závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Označenou zmatečnostní vadou řízení zjevně není postiženo. Jestliže předmětem odvolacího přezkumu bylo rozhodnutí mající formu usnesení, pak odvolací soud v souladu se zákonnou úpravou (§214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) nenařídil jednání. Je pojmově vyloučeno, aby postupem, který je v souladu se zákonem, byla účastníku odňata možnost jednat před soudem. O tom, že je ve smyslu ustanovení §214 odst. 2 o. s. ř. oprávněn projednat jeho odvolání bez nařízení odvolacího jednání, není odvolací soud ani povinen odvolatele poučovat (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2003, sp. zn. 29 Odo 373/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2003, pod číslem 74). Nelze též přehlédnout, že úpadce argumenty, z nichž usuzuje na existenci zmatečnostní vady, spojuje s druhým výrokem napadeného usnesení, proti němuž dovolání nepodal, nadto s výrokem, jímž mu po obsahové stránce bylo vyhověno (dovolatel ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká, že výrok, s nímž je zjevně srozuměn, nezaložil i na dalších – než v rozhodnutí uvedených – důvodech). Ve vztahu k výroku, který nebyl dovoláním napaden, pak zkoumání zmatečnostních vad řízení nepřichází v úvahu.
Jelikož jiné zmatečnostní vady se nepodávají ani ze spisu a úpadcovo dovolání není přípustné ani podle dalších ustanovení občanského soudního řádu (§238a, §239), Nejvyšší soud je – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Pro úplnost lze dodat, že dalším důvodem pro odmítnutí úpadcova dovolání byla jeho bezpředmětnost, jelikož JUDr. R. Š., Ph. D., proti jehož ustanovení správcem dovolání směřovalo, byl v mezidobí (usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2001, č. j. K 282/94 – 2320, jež se stalo vykonatelným doručením dosavadnímu a novému správci) výklonu funkce zproštěn.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu