ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.553.2002.1
sp. zn. 29 Odo 553/2002-99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Ing. J. S., zast. Mgr. Ing. M. S., advokátem, proti žalované J. P., o zaplacení částky 20.131,80 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 221/91, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2000, čj. 16 Co 688/97-73, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2000, čj. 16 Co 688/97-73 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil Krajský soud v Brně rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9.12.1992, čj. 43 C 221/91-18 v napadeném přísudečném výroku a ve výroku o nákladech řízení tak, že zamítl návrh žalobce na zaplacení 20.131,80 Kč a uložil žalované zaplatit žalobci na nákladech řízení 2.393,60 Kč. Přitom odvolací soud rozhodoval ve věci již podruhé poté, co Nejvyšší soud jeho předchozí zamítavý rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve svém předchozím rozsudku vycházel odvolací soud z toho, že žaloba byla opírána o dohodu o zrušení předběžné smlouvy o spoluvlastnictví ze dne 4.4.1991 uzavřenou mezi M. S., manželkou žalobce a „firmou J. P., zmrzlina a cukrářské výrobky, zastoupenou J. P.“. Plnění z této smlouvy podle odvolacího soudu zavazovalo pouze „firmu J. P., zmrzlina a cukrářské výrobky“, nikoli však J. P. jako fyzickou osobu. Protože žaloba směřovala proti J. P. jako fyzické osobě, odvolací soud ji zamítl.
Dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu proto, že uzavřel, že jestliže žalovaná podnikala jako fyzická osoba na základě živnostenského oprávnění, nestala se udělením tohoto oprávnění právnickou osobou. Označení „firma“ je v právní terminologii synonymem pro obchodní jméno, nikoli pro právnickou osobu.
Ve svém novém rozsudku odvolací soud uzavřel, že žalobce považoval žalovanou částku za náhradu škody, která mu vznikla tím, že mu žalovaná nevrátila celých 104.000,- Kč, poskytnutých za účelem budoucího společného podnikání s manželkou žalobce, tak, aby na dluhu žalobce a jeho manželky u České spořitelny nenarůstaly úroky. Podle potvrzení, které žalobce předložil u odvolacího jednání, činila výše úroků z půjčky č. 74-398285-3 u České spořitelny a.s. celkem 35.716,- Kč. Tuto půjčku uzavřeli žalobce a jeho manželka dne 21.2.1991 na celkovou částku 95.000,- Kč s tím, že vrácena bude v měsíčních splátkách po 2.900,- Kč. Sjednaný roční úrok představoval 20 %. Vypůjčenou částku poskytli žalobce a jeho manželka podle uzavřené dohody žalované na společné podnikání. Po zrušení této dohody se žalovaná zavázala vrátit celou poskytnutou částku ve výši 105.000,- Kč do 4.7.1991. V dohodnutém termínu však peníze nevrátila a podle shodných vyjádření účastníků zaplatila 22.5.1992 45.000,- Kč, 29.5.1992 20.000,- Kč a 27.12.1996 50.000,- Kč (celkem tedy 105.000,- Kč).
Odvolací soud uzavřel, že aby bylo možno dovodit povinnost žalované k náhradě úroků, které zaplatil žalobce s manželkou z titulu půjčky u České spořitelny a.s., museli by se na tom účastníci dohody ze dne 4.4.1991 buď výslovně dohodnout, nebo by žalobce musel prokázat vznik škody a odpovědnost žalované za tuto škodu ve smyslu §420 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
Z dohody ze dne 4.4.1991 ani z dodatků k ní dohoda o úhradě úroků nevyplývá.
Pokud jde o náhradu škody odvolací soud dospěl k závěru, že bylo věcí žalobce a jeho manželky jakým způsobem si pořídí prostředky na zamýšlené podnikání se žalovanou. Jestliže si tyto prostředky pořídili úvěrem u České spořitelny, jedná se o právní vztah mezi těmito dvěma subjekty, na který žalovaná neměla a nemohla mít žádný vliv. I kdyby žalovaná vrátila peníze do 4.7.1991 tak, jak bylo dohodnuto, nemohla žádným způsobem ovlivnit způsob úhrady dluhu žalobce a jeho manželky. Bylo pouze na nich, zda budou půjčku splácet způsobem dohodnutým ve smlouvě, nebo zda peníze vrátí jednorázově nebo v opakovaných vyšších splátkách. Od tohoto způsobu plnění se také odvíjí výše dohodnutého úroku. Vztah mezi žalobcem a žalovanou je tedy zcela nezávislý na vztahu mezi žalobcem a Českou spořitelnou.
Žalovaná odpovídá žalobci pouze za prodlení s vrácením dluhu po 4.7.1991, přičemž úroky z prodlení nebyly předmětem tohoto řízení. Pokud žalobce zaplatil České spořitelně sjednaný úrok, nejedná se o škodu ve smyslu §420 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §238 odst. 1 písm. a), co důvodu na ustanovení §241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“). K tomu uvádí, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů, a pominul skutečnosti, které z nich vyplynuly. Dále namítá nesprávné právní posouzení [§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.], a to „v souvislosti s odkazem odvolacího soudu na odpovědnost žalované žalobci až po 4.7.1991“.
Dovolatel namítá, že během řízení bylo prokázáno, že si žalobce vzal půjčku u peněžního ústavu výlučně za účelem vložení peněžních prostředků do zamýšleného společného podnikání se žalovanou, přičemž ke společnému podnikání nikdy nedošlo z důvodů na straně žalované. Žalovaná nesplnila podmínku ocenění svého podniku posudkem znalce, na jehož základě měla „část majetku firmy smluvně převést na manželku žalobce.“ V průběhu řízení bylo prokázáno, že manžel žalované, který byl současně jejím zmocněncem, použil část peněžních prostředků poskytnutých žalobcem pro vlastní potřebu a část na zaplacení splatných dluhů žalované.
„Konstatování, že úrok sjednaný mezi účastníky ve stejné výši jako úrok z půjčky od České spořitelny má spadat do jiného řízení, se příčí zásadě procesní ekonomie soudního projednávání, když tento úrok byl požadován ve sporu o 104.000,- Kč z titulu příslušenství k dlužné částce. Pokud by tak požadován nebyl, mohl by být předmětem samostatného soudního řízení, což však není tento případ. Žalovaná se písemně zavázala splatit spolu s poskytnutými finančními prostředky i úroky ve výši 20 %, a to za účasti svého zmocněnce, který tuto skutečnost rovněž potvrdil svým podpisem. Pakliže žalovaná takto projevenou vůli dodatečně zpochybňovala, aniž by své tvrzení nějak prokázala, je toto tvrzení pouze účelové. Proto je úrok smluvně sjednaný mezi účastníky a vyplývající z úroků placených peněžnímu ústavu a vztažených k dlužné částce, jejím příslušenstvím.“
Dovolatel zdůrazňuje, že se domáhá pouze smluvených 20 % z jistiny po provedení splátek, tak jak je sám dle smlouvy s Českou spořitelnou zaplatil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001). O takový případ jde i v této věci, neboť odvolací soud odvolání projednal a rozhodl o něm ve shodě s bodem 15. hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolatel především napadá údajný závěr odvolacího soudu, že úrok sjednaný mezi účastníky ve stejné výši jako úrok z půjčky od České spořitelny má spadat do jiného řízení. Namítá, že takový závěr se příčí zásadě procesní ekonomie soudního projednávání, když úrok byl požadován ve sporu o 104.000,- Kč z titulu příslušenství k dlužné částce.
Takový závěr však odvolací soud neučinil. Uzavřel pouze, že žalovaná odpovídá žalobci pouze za prodlení s vrácením dluhu po 4.7.1991, přičemž úroky z prodlení (nikoli tedy sjednaný úrok z dlužné částky) nebyly předmětem tohoto řízení. Ohledně úroku z dlužné částky pak odvolací soud pouze konstatoval, že k tomu, „aby bylo možno dovodit povinnost žalované k úhradě úroků, které zaplatil žalobce s manželkou z titulu půjčky České spořitelně, museli by se na tom účastníci smlouvy ze 4.4.1991 buď výslovně dohodnout, nebo by žalobce musel prokázat vznik škody na své straně a odpovědnost žalované za tuto škodu ve smyslu §420 a násl. obč. zák.........k dohodě o úhradě těchto úroků nedošlo, neboť z ručně psaných dodatků smlouvy ze dne 4.4.1991 nevyplývá, že by takové ujednání měli účastníci smlouvy na mysli“.
Z uvedeného plyne, že právní posouzení žalovaného nároku odvolacím soudem není úplné, neboť soud opomněl uplatněný nárok posuzovat z hlediska sjednaných úroků z dlužné částky a posuzoval je pouze z hlediska náhrady případné škody a z hlediska sjednané úhrady úroků, které platil žalobce České spořitelně z titulu půjčky. Přitom „dodatky“ k dohodě ze dne 4.4.1991 znějí „do 15 dňa v každom mesiaci až do doby splatenia požičky splácať pravidelne 3500 Kč. K uvedenému termínu sa budú splácať úroky vo výške 20 %“ (a žalobce v upřesněném žalobním petitu zachyceném v protokolu ze dne 9.12.1992 výslovně částky uplatňované nad dlužnou částku jako úroky označil).
Pokud jde o právní posouzení nároku na náhradu vzniklé škody, dovolací soud uzavřel, že závěr odvolacího soudu je správný pouze za předpokladu, že ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobcem a Českou spořitelnou vyplývá, že nebylo možné půjčku splatit předčasně, popřípadě, že takové splacení nemělo vliv na celkovou výši úroků z této půjčky (což ostatně dovolatel sám tvrdí v protokolu ze dne 11.4.2000). Pro takový případ je správný závěr odvolacího soudu, že bylo věcí žalobce a jeho manželky, jakým způsobem si opatří peníze, které hodlali vložit do společného podnikání manželky žalobce se žalovanou. Nebyla-li pro případ, že nedojde k uzavření dohody o společném podnikání, sjednána povinnost žalované uhradit úroky z půjčky, nemohl za situace, kdy se žalovaná a pí S. dohodly na zrušení „předběžné smlouvy“ o budoucím společném podnikání, případný závazek k úhradě těchto úroků vzniknout jinak, než z dohody mezi účastnicemi.
Jestliže však ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobcem a Českou spořitelnou vyplývá, že žalobce mohl půjčku splatit předčasně a při takovém splacení by celkové úroky z půjčky byly nižší, než při splácení postupném, bylo by třeba zkoumat, zda, popřípadě jakým způsobem mohlo prodlení žalované předčasné splacení půjčky a tím i výši úroků z půjčky ovlivnit.
I v tom směru je tedy právní závěr odvolacího soudu, který neposuzoval případný vliv prodlení žalované na celkovou výši úroků z půjčky žalobce, neúplný, a tedy nesprávný.
Pro úplnost pak je třeba uvést, že odvolací soud uzavřel, že z dohody ze dne 4. 4. 1991 nevyplývá, že by její účastníci „měli na mysli“ dohodu o úhradě úroků z úvěru, aniž by jakkoli odůvodnil, jak k takovému závěru dospěl.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání, rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 a 2, věta prvá, o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Protože rozsudek odvolacího soudu neobstál již v rovině právní, pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se tím, zda je dán dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. března 2003
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu