ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.56.2001.1
sp. zn. 29 Odo 56/2001-677
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci úpadce Č. K., spol. s r. o., o návrhu úpadce na obnovu řízení a na zrušení konkursu, k dovolání úpadce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2000, čj. 1 Ko 220/2000-346, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Úpadce nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 6. 2000, čj. 1 Ko 220/2000-346 potvrdil usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2000, čj. 96 K 46/99-199, v němž tento soud zamítl návrh na obnovu řízení ve věci návrhu věřitele I. a p. b., a. s., na prohlášení konkursu na majetek dlužníka Č. K., spol. s r. o., návrh na zrušení konkursu z důvodu, že nejsou předpoklady pro konkurs a dále rozhodl, že navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně správně aplikoval ust. §229 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož není obnova řízení přípustná proti rozsudkům a usnesením, jejichž zrušení nebo změny lze dosáhnout jinak. Pokud úpadce staví svůj návrh na tvrzení, že v době rozhodování soudu prvního stupně nebyly podmínky pro prohlášení konkursu, umožňovalo ust. §44 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) dosáhnout zrušení konkursu, zjistilo-li se, že nejsou předpoklady pro konkurs, a proto není obnova řízení přípustná.
V případě návrhu na zrušení konkursu pak odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že absenci předpokladů pro konkurs ve smyslu §44 odst. 1 písm. a) ZKV nelze mít za doloženou, jestliže pohledávky ve výši přesahující 150,000.000,- Kč přihlásí 30 věřitelů a kdy není doložena schopnost úpadce tyto závazky uhradit.
Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Dovoláním ze dne 12. 7. 2000 napadl úpadce výše uvedené usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu a navrhl, aby dovolací soud zrušil jak usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 6. 2000, čj. 1 Ko 220/2000-356 (ve spise opraveno na čl. 346), tak i usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. 4. 2000, čj. 96 K 46/99-199.
V odůvodnění dovolání úpadce zejména uvedl, že na společnost dovolatele byl Krajským obchodním soudem v Praze ze dne 26. 10. 1999, čj. 96 K 46/99-26 prohlášen konkurs na základě návrhu věřitele, který prokazatelně nebyl věřitelem společnosti dovolatele v době podání návrhu na prohlášení konkursu. Usnesení o prohlášení konkursu nebylo dovolateli doručeno do vlastních rukou, přesto nabylo právní moci a dovolatel se nemohl účinně bránit.
Dovolatel proto podal návrh na obnovu řízení. Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 10. 4. 2000, čj. 96 K 46/99-199 obnovu řízení dle ust. §229 písm. b) o. s. ř. zamítl z důvodu, že obnova řízení není v konkursním řízení přípustná, a to s odvoláním na speciální ust. §44 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění novel. Odvolací soud usnesením ze dne 8. 6. 2000, čj. 1 Ko 220/2000-346 rozhodl o odvolání proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně tak, že ho potvrdil. Dovolatel dále tvrdí, že usnesení odvolacího soudu neobdržel.
Vzhledem k uvedenému dovolatel je přesvědčen, že řízení je postiženo vadami, které mohou mít za následek další nesprávná rozhodnutí a že v dovolacím řízení je řešena otázka zásadního právního významu a proto je žádoucí, aby dovolací soud dovolání připustil a rozhodl ve věci.
V podání ze dne 7. 7. 2000, které bylo doručeno odvolacímu soudu dne 13. 7. 2000, úpadce navrhl, aby soud vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozhodnutí k otázkám, zda soud může zamítnout návrh na obnovu řízení z důvodu dle ust. §229 písm. b) o. s. ř. s odvoláním na ust. §44 odst. 1 ZKV, zda soud může rozhodnout samosoudcem bez nařízeného jednání o zamítnutí obnovy řízení z důvodu dle §229 písm. b) o. s. ř. a zda může soud rozšířit účastníky konkursu o věřitele, kteří přihlásí své pohledávky z důvodu ručení úpadce.
Dovolatel dále doplnil dovolání v podání ze dne 22. 10. 2001, v němž podrobně popsal postup při opatřování fotokopií dokladů ze spisu zn. 96 K 46/99 a doručování písemností z čl. 14, 17, 35 a 38 z uvedeného spisu. Dále uvedl svůj názor na doručování zásilek tzv. náhradním způsobem a uvedl, kam mu měly být zásilky dosílány. Dovolatel je proto toho názoru, že písemnosti mu určené nebyly řádně doručeny ve smyslu ust. §48 odst. 2 o. s. ř.
Dále dovolatel namítl, že usnesení o prohlášení konkursu ze dne 26. 10. 1999, čj. 96 K 46/99-26 nenabylo právní moci dne 11. 11. 1999, jak je na něm ve spisu vyznačeno.
Z uvedeného úpadce dovozuje, že mu nesprávným doručováním byla odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
V podání ze dne 31. 12. 2002 dále úpadce doplnil důkazy týkající se nedostatků při doručování písemností. Zejména z vysvětlení doručovatelky paní Weberové vyplývá, že věděla, že úpadce má v sídle společnosti oprávněného zástupce k vyzvedávání veškerých zásilek a přesto čtyřikrát bezdůvodně označila na přelepce „odstěhován bez udání adresy“. Z toho úpadce dovozuje, že mu předmětné písemnosti nebyly doručeny v souladu s ust. §48 odst. 1 o. s. ř. a nemohla nastat fikce doručení.
S ohledem na to se dovolatel domnívá, že vadu řízení spočívající v tom, že mu nebyl doručen návrh na prohlášení konkursu, ani usnesení o prohlášení konkursu, je možné odstranit jen povolením obnovy řízení.
Nejvyšší soud s ohledem na bod 17., hlavu I., část dvanáctou přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb. dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
V souladu s ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je dovolání v posuzovaném případě přípustné.
V předmětné věci je dovoláním napadeno usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, v němž tento soud zamítl návrh dovolatele na povolení obnovy a na zrušení konkursu dle ust. §44 odst. 1 písm. a) zák. č. 328/1991 Sb. ve znění novel.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o usnesení odvolacího soudu, je dovolání přípustné v případech uvedených v §237 odst. 1, §238a odst. 1 a §239 o. s. ř.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání mj. v tom, že mu nesprávným postupem při doručování návrhu na prohlášení konkursu a při doručování usnesení o prohlášení konkursu dle §48 odst. 1 a 2 o. s. ř. byla odňata možnost jednat před soudem.
Z uvedeného je zřejmé, že tato dovolatelem tvrzená vada řízení měla nastat v řízení, v němž bylo rozhodnuto o prohlášení konkursu.
Dovoláním je však napadáno rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodováno o návrhu na obnovu řízení; v tomto řízení takovouto vadu dovolatel netvrdí a dovolací soud ji sám také neshledal.
V průběhu řízení o návrhu na obnovu řízení tedy nebyla dovolateli nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, neboť jak vyplývá i ze spisu, mu bylo umožněno realizovat procesní práva, která jsou mu dána občanským soudním řádem. Dovolacímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že dovolání není podle ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. v této věci přípustné
Totéž platí i v řízení vedeném o návrhu na zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10.4.2000, čj. 96 K 46/99-199 o prohlášení konkursu podle §44 odst. 1 písm. a) ZKV, neboť ani v něm nebyla uvedená vada shledána.
Dovolatel dále podal návrh na vyslovení přípustnosti dovolání dle ust. §239 odst. 2 (správně odst. 1) o. s. ř., neboť se podle jeho názoru jedná o rozhodnutí zásadního právního významu.
Dovolání je podle §239 odst. 1 o. s. ř. přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř.)
Ze spisového materiálu vyplývá, že návrh dovolatele na vyslovení přípustnosti dovolání byl datován dnem 7.7.2000, soudu prvního stupně byl doručen 12.7.2000 a poté odvolacímu soudu dne 13.7.2000.
Usnesení Vrchního soudu v Praze čj. 10 Ko 220/200-346 bylo vydáno dne 8.6.2000 a takto je i datováno; k doručení bylo odesláno soudu prvního stupně dne 15.6.2000.
Z ust. §239 odst. 2 o. s. ř. mj. vyplývá, že návrh účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání lze učinit nejpozději do vydání usnesení.
Z popsaného stavu je zřejmé, že návrh účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání byl učiněn opožděně. Odvolací soud proto o něm nerozhodoval.
Pro aplikaci ust. §239 odst. 2 o. s. ř., tj. nevyhoví-li odvolací soud návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, je, jak to nepochybně vyplývá z uvedeného ustanovení, též nezbytné, aby byl včas podán návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Není-li tento předpoklad splněn, nemůže dovolací soud posuzovat, zda či nikoliv má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam a poté event. uzavřít, že dovolání je přípustné. Pro úplnost je třeba uvést, že uvedená ustanovení lze aplikovat dále za předpokladu, že dovoláním napadeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodováno ve věci samé.
Dovolací soud s ohledem na uvedené byl nucen konstatovat, že v daném případě nebylo možné aplikovat ust. §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Dovolací soud dále konstatoval, že dovolání není přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) až e), g) o. s. ř., když takovéto vady řízení dovolatel v dovolání neuplatňoval a z obsahu spisu nevyplývají a dovolání není přípustné ani podle ust. §238a odst. 1 písm. a) až f), neboť v předmětné věci nejde o žádný z případů zde uvedených.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, nemohl se dovolací soud již zabývat dalšími námitkami dovolatele, jimiž brojil proti rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení a na zrušení konkursu z důvodu, že nejsou dány předpoklady pro konkurs [§44 odst. 1 písm. a) ZKV].
Nejvyšší soud proto podle §237 odst. 1, §238a odst. 1, §239 odst. 1 a 2, §240 odst. 1 a 2, §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 2, 1. věta (per analogiam) tak, že dovolatel nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. února 2003
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu