ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.60.2003.1
sp. zn. 29 Odo 60/2003-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti žalované Z. s. O. a. s., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, o zaplacení částky 348.516,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 90/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, ze dne 14. října 2002, č. j. 18 Co 502/2002-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám JUDr. J. K., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem „změnil“ rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 27. května 2002, č.j. 5 C 90/2001-109, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 348.516,80 Kč s příslušenstvím a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 38.380,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce, tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 1.787,- Kč a žalobu co do částky 346.729,80 Kč zamítl, přičemž současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a žalobci uložil „nahradit“ žalované na nákladech odvolacího řízení 37.655,- Kč.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že podle §7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále též jen „zákon“), nároky na náhradu podle zvláštních předpisů a majetkové vklady oprávněných osob tvoří základní podíl na majetku družstev a další podíly oprávněných osob na majetku družstva, plynoucí z transformace, se stanoví podle kriterií v souladu s částí třetí až pátou tohoto zákona. Žalobce nevnesl do právního předchůdce žalované žádný majetkový vklad, a protože, jak sám uváděl, neuplatnil ve lhůtě uvedené v §13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jen „zákon o půdě“) nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář podle §20 téhož zákona, nevznikl mu ani nárok na úhradu částky 246.708,90 Kč, kterážto částka byla chybně uvedena ve vypočteném podílu z transformace. Jelikož nárok na podíl na jmění družstva podle §14 písm. c) zákona mohl žalobci vzniknout pouze tehdy, jestliže by mu vzniklo právo na náhradu podle §14 nebo §15 zákona o půdě proti právnímu předchůdci žalované, nevznikl mu ani nárok na tzv. vnos ve výši 100.020,96 Kč, jež byl rovněž nesprávně vymezen v podílu žalobce z transformace Z. d. O. Oproti tomu pokud samotná žalovaná vycházela z toho, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu §14 písm. b) zákona, neboť „družstvo“ užívalo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví, půdu žalobce v rozsahu 10,4341 hektaru, a žalobci tak přiznala nárok na tzv. další podíl na majetku družstva ve výši 143.431,94 Kč, vzhledem k již poskytnutému plnění v rozsahu částky 141.645, Kč, shledal žalobou uplatněný nárok co do částky 1.786,94 Kč (po zaokrouhlení 1.787,- Kč) důvodným.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které směřoval do výroku, jímž byla žaloba co do částky 346.729,80 Kč zamítnuta.
Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen „o. s. ř.“) a dovolací důvod spatřoval v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Konkrétně zpochybňoval právní závěry odvolacího soudu o tom , že mu nevznikl nárok za živý a mrtvý inventář podle §20 zákona o půdě z důvodu, že do právního předchůdce žalované nevnesl žádný majetkový vklad a neuplatnil nárok ve lhůtě předpokládané §13 odst. 4 téhož zákona, pročež mu nevznikl ani nárok na tzv. základní podíl na majetku družstva (konkrétně na částku 246.708,90 Kč ), jakož i závěr, dle kterého mu nárok na podíl na „jmění“ družstva podle §14 písm. c) zákona mohl vzniknout pouze tehdy, jestliže mu vzniklo i právo na náhradu podle §14 nebo §15 zákona o půdě, v důsledku čehož mu nevznikl ani nárok na tzv. vnos ve výši 100.020,96 Kč.
Zdůrazňoval, že podle ustanovení §7 odst. 4 zákona nároky na náhrady podle zvláštních právních předpisů a majetkové vklady oprávněných osob tvoří základní podíl na majetku družstev, a další podíly oprávněných osob na majetku družstva plynoucí z transformace se stanoví podle kriterií v souladu s částí třetí až pátou tohoto zákona. Součet základního podílu a dalšího podílu na majetku družstva tvoří majetkový podíl oprávněné osoby na transformovaném družstvu. Žalovaná v souladu s ustanovením §9 odst. 7 zákona vypočetla majetkový podíl žalobce podle kriterií stanovených tímto zákonem, žalobce s ním seznámila a ten s vypočtenou částkou vyslovil souhlas. Potvrzení vystavené žalovanou pak sestává jednak z části označené jako „majetkové vklady“ a jednak z části „podíl z transformace družstva“, přičemž celková výše podílu žalobce byla podle žalované představována částkou 490.161,80 Kč. Zastávaje názor, že je oprávněnou osobou podle §14 písm. c) zákona a současně oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě a že pro vznik nároku na úhradu částek 246.708,90 Kč a 100.020,96 Kč nebylo zapotřebí, aby ve lhůtě podle §13 zákona o půdě nárok podle tohoto zákona uplatnil, tj. nebylo nutné duplicitně uplatňovat zmíněný nárok, když žalovaná zahrnula do majetkového podílu žalobce z transformace i nárok na vypořádání restitučních náhrad, požadoval, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za zásadního významu, a navrhovala, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Pro případ, že by dovolací soud shledal dovolání přípustným, požadovala, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Nejvyšší soud v prvé řadě řešil otázku přípustnosti žalobcem podaného dovolání.
Přípustnost dovolání není založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř , když rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu dovoláním dotčeném) není ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé měnícím. Pro úvahu, jde-li o rozsudek měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 o. s. ř., nebo zda postupoval podle §219 o. s. ř., nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání neplyne ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o odvolání proti v pořadí prvému rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, včetně jeho judikaturního přesahu žalobce spatřuje v řešení otázky (ne)existence nároku na tzv. základní podíl na majetku družstva (částku 246.708,90 Kč) z důvodu, že neuplatnil nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář podle §20 zákona o půdě ve lhůtě dle §13 odst. 4 tohoto zákona, ani nevnesl do právního předchůdce žalované žádný majetkový vklad, dále otázky (ne)existence nároku na podíl na „jmění“ družstva z důvodu nesplnění podmínky existence práva na náhradu podle §14 nebo §15 zákona o půdě („vnos“ 100.020,96 Kč), to vše za situace, kdy žalovaný v souladu s ustanovením §9 odst. 7 zákona vypočetl majetkový podíl žalobce, s výpočtem ho seznámil a žalobce se stanovenou částkou souhlasil. Dle právního názoru dovolatele „nároky na vydání“ podle zákona č. 42/1992 Sb. jsou pohledávkami vzniklými ex lege, tudíž k jejich vzniku nebylo nutné uplatnit nárok ve lhůtě podle §13 zákona o půdě.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu uplatněných dovolacích námitek zásadního právního významu neshledává.
Otázku povahy výpočtu majetkového nároku podle §9 odst. 7 zákona Nejvyšší soud vyřešil již v rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 777/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročník 1999, pod číslem 1, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že takový výpočet má pouze pořádkovou povahu. Je-li výpočet tohoto podílu nesprávný, může se oprávněná osoba (rozuměj osoba dotčená nesprávností výpočtu) dovolat soudní ochrany.
Rovněž pokud jde o řešení otázky, zda podmínkou pro stanovení podílu na jmění družstva podle §14 písm. c) zákona je uplatnění nároku podle zvláštního předpisu (v daném případě podle zákona o půdě), Nejvyšší soud odkazuje na závěr obsažený v rozsudku ze dne 31. srpna 1999 sp. zn. 29 Cdo 447/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 2000, pod číslem 28, dle kterého se podíl na jmění družstva osobám, oprávněným podle §14 písm. c) zákona, vypočte pouze tehdy, jestliže na něj vznikl nárok podle zvláštního předpisu, tj., i že byl řádně a včas uplatněn (např. §13 a §20 zákona o půdě).
Od výše uvedených závěrů se Nejvyšší soud nemá důvodu odchýlit ani v této věci.
Jelikož otázky, pro které dovolatel považoval rozhodnutí odvolacího soudu za zásadního právního významu, odvolací soud řešil v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Proto Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč, podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., a celkem činí 7.575,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek .
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 16. dubna 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu