ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.640.2002.1
sp. zn. 29 Odo 640/2002-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela, v právní věci žalobkyně S. h. s., a.s., zast. JUDr. B. K., advokátkou, proti žalované Ing. J. H., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně J. H., zast. JUDr. E. K., advokátkou, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 224/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. listopadu 2001, čj. 17 Co 159/2001-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8.2.2001, čj. 20 C 224/99-63, kterým tento soud zamítl žalobu na určení, že stavba specifikovaná ve výroku rozsudku, je ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Přitom opravil chybu v psaní ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně vycházel ze skutkového zjištění, že mezi účastníky byla sjednána smlouvy o dílo č. 237/1 (dále jen „smlouva“), jejímž předmětem byla dostavba farmy A. T. Dodatkem k této smlouvě byla sjednána výhrada vlastnického práva žalobkyně k předmětu díla do doby úplného zaplacení ceny díla. Po skončení díla byl jeho předmět předán. Žalovaná uznala dluhy z faktur vystavených na zaplacení ceny díla co do důvodu a výše a směnkou vlastní se zavázala zaplatit žalobkyni 3,500.000,- Kč. Protože dlužnou částku nezaplatila, vydal Okresní soud v Liberci platební rozkaz, znějící na částku 4,526.090,- Kč, který nabyl právní moci 23.12.1997 (dále jen „platební rozkaz“). Notářským zápisem žalovaná uznala svůj dluh vůči žalobkyni ve výši 2,589.725,- Kč, který vznikl ze smlouvy (dále jen „notářský zápis“). Žalobkyně poté vydala prohlášení, že s výjimkou částek uvedených v platebním rozkazu a v notářském zápisu nemá vůči žalované z titulu smlouvy žádné další nároky a ani v budoucnu nebude žádné další nároky z tohoto titulu uplatňovat.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výhrada vlastnického práva pro žalobkyni do doby úplného zaplacení smluvené ceny díla je neplatná pro svoji neurčitost. Z její formulace jasně nevyplývá, kdy přejde vlastnické právo zpět na žalovanou a jakou formou. Kromě toho soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Soud prvního stupně rovněž dovodil, že považuje notářský zápis ve spojení s prohlášením žalobkyně za dohodu o narovnání, kterou si účastníci upravili práva mezi nimi sporná či pochybná. Dosavadní závazek byl nehrazen závazkem novým a žalobkyně se v něm výslovně vzdala svého práva uplatňovat výhradu vlastnictví. Úvaze o narovnání nasvědčuje to, že žalobkyně původně požadovala na žalované 8,026.090,- Kč a „dohodou o narovnání“ požaduje 7,115.815,- Kč.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že souhlasí s názorem dovolatelky, že právní posouzení věci soudem prvního stupně není správné. Ujednání v dodatku smlouvy o dílo o výhradě vlastnického práva je dostatečně určité, jestliže váže nabytí vlastnického práva objednatelky na úplné zaplacení ceny díla. Je tedy zřejmé, kdy vlastnické právo na objednatelku přejde.
V katastru nemovitostí je jako objednatelka zapsána žalovaná a žalobkyně tvrdí, že tento zápis neodpovídá skutečnosti. Návrh na úřední zjištění v tak závažné věci, jako je správný zápis v katastru nemovitostí, se nepochybně jeví jako dostatečný právní zájem. Žalobkyně má tedy naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva.
Odvolací soud se ztotožnil i s názorem žalobkyně, že soud prvního stupně postupoval při posuzování obsahu notářského zápisu příliš extensivně. V notářském zápisu se jednalo o výši dluhu žalované vůči žalobkyni a vůbec se netýkal vlastnického práva k nemovitostem. To vyplývá z formulace, že s výjimkou částek uvedených v platebním rozkazu a v notářském zápisu nemá žádné další nároky. Dohoda účastníků se týkala pouze neshod, které se vztahovaly k ceně díla.
Přes uvedené nedostatky však je podle odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně správný.
Ustanovení §554 odst. 5 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) stanoví, že předáním zhotovené věci k ní nabývá objednatel vlastnické právo, jestliže je do té doby měl zhotovitel a na objednatele přechází nebezpečí škody na zhotovené věci, jestliže je do té doby nesl zhotovitel. Ustanovení §444 až 446, §455 až 459 a §461 obch. zák. platí obdobně.
Ustanovení §445 obch. zák. upravuje možnost dohody o pozdějším přechodu vlastnického práva. Předpokladem dohody o pozdějším přechodu vlastnického práva ze zhotovitele na objednatele je ovšem to, že je zhotovitel vlastníkem zhotovované věci.
Podle ustanovení §542 odst. 1 obch. zák. jestliže zhotovitel zhotovuje věc u objednatele nebo na pozemku, který objednatel opatřil, nese objednatel nebezpečí škody na zhotovované věci a je jejím vlastníkem, jestliže smlouva nestanoví něco jiného.
V daném případě byly nemovitosti zhotovovány na pozemku objednatelky a mezi objednatelkou z zhotovitelkou nebylo ve smlouvě o dílo ani v jejím dodatku dohodnuto, že by měla mít vlastnické právo zhotovitelka. Proto nemohlo dojít k platnému ujednání o tom, že neexistující vlastnické právo zhotovitele přejde na objednatele nikoli předáním předmětu díla, ale později.
Protože nebyla uzavřena dohoda ve smyslu ustanovení §542 odst. 1 obch. zák. nestala se zhotovitelka nikdy vlastníkem zhotovované věci, a proto soud správně žalobu na určení vlastnictví zamítl jako nedůvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem „pokud jde o výklad tzv. výhrady vlastnictví,“ která byla mezi účastníky sjednána ve smlouvě. Z obsahu dovolání lze dovodit, že se dovolává přípustnosti dovolání proto, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle dovolatelky lze prostým výkladem ujednání, které bylo obsaženo ve smlouvě, dojít k jednoznačnému závěru, že smlouva stanoví něco jiného ve smyslu ustanovení §542 odst. 1 obch. zák., totiž, že vlastníkem předmětu díla je zhotovitelka (žalobkyně) a pokud nebyla cena díla uhrazena - což se dosud nestalo - nemohlo na žalovanou přejít vlastnické právo. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 20.1.2003 sdělila dovolacímu soudu správkyně konkursní podstaty žalované Ing. J. H., že na žalovanou byl usnesením ze dne 16.10.2001 sp. zn. 57 K 16/2002 prohlášen konkurs, čímž došlo k přerušení řízení ve smyslu §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb. Správkyně navrhla pokračovat v řízení.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Takový stav však v projednávané věci nenastal. Jak vyplývá z odůvodnění dovolání, dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, že z posuzované smlouvy nevyplývá, že by účastníci této smlouvy sjednali v souladu s ustanovením §542 odst. 1 obch. zák., že vlastníkem zhotovované stavby je zhotovitelka. Napadá tedy výklad konkrétního smluvního ujednání mezi účastníky odvolacím soudem (namítajíc též, že by vykládané ustanovení smlouvy nebylo ujednáním o výhradě vlastnického práva). Posouzení případných nedostatků výkladu konkrétního smluvního ujednání mezi účastníky však nelze považovat za otázku zásadního právního významu ve shora uvedeném smyslu a rozhodnutí odvolacího soudu proto nelze považovat za rozhodnutí zásadního právního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelka jej ostatně ani netvrdí, dovolací soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. května 2003
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu