ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.717.2002.1
sp. zn. 29 Odo 717/2002-156
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce D., d. p. ch. v. a s., zastoupeného JUDr. P. H., advokátem, proti žalovanému M. D., o zaplacení částky 70.119,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 17/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2002, č. j. 28 Co 240/2000-135, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2002, č. j. 28 Co 240/2000-135 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 1999 čj. 37 C 17/97-51, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 70.119,90 Kč se 14 % úrokem z prodlení od 15. června 1994 do zaplacení a náklady řízení v částce 6.769,60 Kč, do tří dnů od právní moci rozhodnutí, tak, že „žaloba se zamítá“ a současně žalobci uložil zaplatit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 13.000,- Kč a náklady odvolacího řízení v částce 10.608,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jeho právní zástupkyně.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně při aplikaci právní úpravy kupní smlouvy obsažené v ustanovení §409 a násl. obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění pozdějších změn a doplnění – dále též jen „obchodní zákoník“) učinil správný závěr, že žalovanému vznikl závazek k zaplacení kupní ceny zboží uvedeného v dodacím listu žalobce č. 901146 ze dne 31. května 1994, ve výši 70.119,90 Kč.
Přes výše uvedenou shodu však odvolací soud dospěl k jinému právnímu závěru co do pasivní věcné legitimace žalovaného.
V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že zakladatelskou smlouvou sepsanou dne 26. května 1994 byla založena obchodní společnost M., a. s. (dále též jen „akciová společnost“), a jedním z jejich zakladatelů byl i žalovaný. Základní jmění společnosti tvořily vklady zakladatelů, mimo jiné nepeněžitý vklad žalovaného ve výši 402,737.793,12 Kč, tvořený vlastním podnikem žalovaného, jehož součástí, pokud jde o majetek nemovitý, byl i skladovací areál v Ú. u B. Osvědčení o rozhodnutí zakladatelů o založení akciové společnosti podle §172 obchodního zákoníku bylo sepsáno formou notářského zápisu JUDr. D. M., notářkou v Brně (dne 26. května 1994), a na základě návrhu podaného u rejstříkového soudu 16. června 1994 byla tato obchodní společnost dnem 1. července 1994 zapsána do obchodního rejstříku a vznikla jako subjekt práva (§19 odst. 2 občanského zákoníku, §62 odst. 1 věta první obchodního zákoníku). Proces vzniku této akciové společnosti tak vycházel z právní úpravy obsažené v obchodním zákoníku v jeho tehdy platném znění, to jest ve znění změn a doplňků naposledy provedených zákonem č. 286/1993 Sb.
S odkazem na ustanovení §53 odst. 3 obchodního zákoníku a ustanovení §477 obchodního zákoníku odvolací soud uzavřel, že dnem 1. července 1994 (dnem, kdy obchodní společnost M., a.s. byla zapsána do obchodního rejstříku) přešla na akciovou společnost všechna práva a závazky (povinnosti) vztahující se ke vkládanému podniku žalovaného, to jest práva a závazky (povinnosti) ze závazkových vztahů, jejichž účastníkem byl žalovaný, jakož i z účasti žalovaného v jiných vztazích, právním důvodem vzniku kterých byla jiná skutečnost než smlouva (s výjimkou závazků veřejnoprávní povahy). Na akciovou společnost tak shora uvedeným dnem přešel i závazek žalovaného k zaplacení částky 70.119,90 Kč za dodání zboží uvedeného na dodacím listu č. 901146 ze dne 31. května 1994, jehož zaplacení je předmětem tohoto řízení.
Ohledně vzniku závazku žalovaného k úhradě dodaného zboží a jeho existence k 1. červenci 1994, odvolací soud odkazoval na skutková zjištění a právní závěry učiněné soudem prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil. Současně poukázal na tvrzení samotného žalobce, obsažená v podání z 25. října 1999, dle kterých žalobce plnil žalovanému dne 31. května 1994 dodáním zboží dle dodacího listu č. 901146 z téhož data, a to na základě telefonické objednávky tohoto zboží žalovaným ze dne 12. května 1994. Tvrzení žalobce podle odvolacího soudu nasvědčují tomu, že k navázání obchodního vztahu, na základě kterého bylo dne 31. května 1994 dodáno žalovanému zboží, došlo mezi žalovaným a žalobcem ještě před sepsáním zakladatelské smlouvy akciové společnosti datované 26. května 1994, a údaje uvedené na dodacím listu žalobce (otisk obchodního razítka žalovaného a k němu připojený nečitelný podpis) prokazují dodání zboží žalovanému (zboží bylo žalovanému, označenému IČ 11 47 52 77, adresováno a místem určení byl sklad drogerie v Ú. u B.).
Jelikož k přechodu závazku k úhradě kupní ceny dodaného zboží na akciovou společnost došlo dnem 1. července 1994, to jest před zahájením soudního řízení, žaloba datovaná 9. října 1996 podaná u soudu prvního stupně 16. října 1996 směřující proti M. D., byla podána vůči subjektu, jehož věcná pasivní legitimace nebyla dána, neboť k datu zahájení soudního řízení již nebyl nositelem závazku, o jehož zaplacení šlo.
Žalobce, byť se nejpozději v průběhu řízení před soudem prvního stupně dověděl o vkladu podniku žalovaného do obchodní společnosti M., a. s., tuto skutečnost, a to ani v řízení odvolacím, nepromítl do odpovídajícího procesního návrhu, jímž by se domáhal zaplacení žalované částky po žalovaném jako po ručiteli z titulu jeho zákonného ručení za závazky akciové společnosti, do níž vložil před zahájením soudního řízení svůj podnik. Takový procesní návrh žalobce (postavený na jiném skutkovém základu) byl, dle odvolacího soudu, v řízení nezbytný proto, aby o něm soud mohl rozhodnout jako o změně žaloby (§95 o. s . ř.) a v případě jejího připuštění, aby mohl o takto změněném návrhu jednat a rozhodnout. Absence procesního návrhu žalobce, jímž by vzhledem ke zmíněným skutečnostem navrhoval uložení povinnosti žalovanému jako ručiteli za splnění závazku akciové společnosti (§477 odst. 3 ve spojení s §306 a násl. obchodního zákoníku), byl rovněž důvodem, pro který nedošlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2000 – dále též jen „o. s. ř.“), a to z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Aniž zpochybňoval skutková zjištění soudu obou stupňů, dovolatel zdůrazňoval, že ve smyslu tehdy účinné právní úpravy [§163 odst. 1 písm. e) obchodního zákoníku] musel žalovaný do zakladatelské smlouvy akciové společnosti exaktně upřesnit svá aktiva vyplývající z předešlých podnikatelských aktivit fyzické osoby, a to zjištěním dle znaleckého posudku, který musel dni 24. května 1994 předcházet. Podnikal-li žalovaný i po tomto datu jako fyzická osoba (jak bylo prokázáno v odvolacím řízení, žalovaný podnikal do června 1995), byl „zavázán sám“.
Akceptace právního názoru vysloveného odvolacím soudem pak dle dovolatele znamená, že nově vzniklá společnost by se ocitla v postavení dlužníka a pokud by závazek nesplnila a plnil by ručitel, mohl by po primárním dlužníkovi (v daném případě po akciové společnosti) požadovat to, co sám jako ručitel zaplatit, přestože předtím např. odebrané a nezaplacené zboží sám zpeněžil.
Jednání žalovaného žalobce považoval za spekulativní a účelové a jako takové v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, pročež by nemělo požívat právní ochrany, když poškodilo nejen zájem žalobce jako věřitele, ale také ostatní akcionáře M., a.s., a navíc šlo o jednání odporující ustanovení §65 obchodního zákoníku.
I při úvaze, že zakladatelská smlouva je platná dnem sepsání notářského zápisu a účinná dnem vzniku společnosti, to jest dnem zápisu společnosti do obchodního rejstříku, nelze dovozovat, že by zahrnovala i závazky z podnikání žalovaného jako fyzické osoby vzniklé po založení obchodní společnosti. Navíc zakladatelé do vzniku společnosti mohli jednat pouze v mezích stanovených §64 obchodního zákoníku, avšak „za společnost M., a.s“.
V dalším dovolatel brojil proti postupu odvolacího soudu, který, dle právního názoru dovolatele, do vyhlášení rozsudku skrýval svůj právní názor a opomenul např. poučovací povinnost vůči účastníku řízení. Důvodem pro zamítnutí žaloby odvolacím soudem pak byla pouze „vadná právní kvalifikace“, přičemž na základě prokázaných skutečností a okolností bylo žalobě možno vyhovět (podle hmotného práva) i z titulu případného ručení žalovaného za závazky obchodní společnosti M., a.s.
V tomto směru dovolatel dále namítal, že pouhá změna v právní kvalifikaci skutku není změnou žaloby ve smyslu ustanovení §95 o. s. ř., když posouzení skutku po stránce právní je pouze v pravomoci soudu a žalobce svůj nárok nemusí právně kvalifikovat vůbec a pokud tak učiní, soud právním názorem účastníka vázán není. V případě, že soud na základě provedených důkazů a skutečností vyšlých najevo v průběhu řízení posuzuje účastníkem uplatněný nárok po právní stránce jinak, než ho posoudil sám účastník v návrhu na zahájení řízení, nastupuje poučovací povinnost soudu, aby účastník skutková tvrzení v potřebném rozsahu doplnil a navrhl k jejich prokázání další důkazy, a této výzvě musí předcházet jasné vyjádření právního názoru soudu o tom, jak účastníkem uplatněný nárok právně hodnotí.
Vycházeje z toho, že ke změně v osobě dlužníka je potřebný souhlas věřitele a tento souhlas nelze nahradit „ničím, a to ani zákonnou úpravou nepeněžitého vkladu do kapitálu společnosti“, dovolatel uzavřel, že na postavení žalovaného jako dlužníka se ničeho nezměnilo , a v daném případě je lhostejno, zda žalovaný měl plnit jako ručitel převzatého závazku (dle právního názoru odvolacího soudu) nebo zůstal nadále dlužníkem žalobce a z tohoto titulu měl být zavázán k plnění (právní názor soudu prvního stupně).
Proto dovolatel požadoval, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání (jak se výslovně podává z odůvodnění jeho rozsudku) ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1, písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3, písm. d) o. s. ř. je omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, spočívající v tom, že soud použil nesprávný právní předpis, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatel spatřoval zejména v nesprávném výkladu ustanovení §59 odst. 3 obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením §477 obchodního zákoníku, podle kterého závazky vztahující se k podniku, jež je předmětem nepeněžitého vkladu do zakládané obchodní společnosti (v daném případě akciové společnosti), vzniklé v období po založení této společnosti do okamžiku jejího vzniku (zápisu do obchodního rejstříku) přecházejí na společnost, přestože nebyly zahrnuty do ocenění tohoto vkladu.
Podle ustanovení §59 obchodního zákoníku vkladem společníka je souhrn peněžních prostředků a jiných penězi ocenitelných hodnot, které se společník zavazuje vložit do společnosti a podílet se jím na výsledku podnikání společnosti (odstavec 1). Má-li být část základního jmění společnosti vytvořená nepeněžitým vkladem, musí společenská smlouva nebo zakladatelská listina obsahovat i způsob jeho ocenění, pokud zákon nestanoví jinak (odstavec 2). Jestliže je vkládán podnik či jeho část, použijí se, pokud se týče přechodu práv a povinností přiměřeně ustanovení o smlouvě o prodeji podniku (odstavec 3).
Podle §5 obchodního zákoníku podnikem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit.
Podle ustanovení §477 obchodního zákoníku na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje (odstavec 1). Přechod pohledávek se jinak řídí ustanoveními o postoupení pohledávek (odstavec 2). K přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím (odstavec 3). Kupující je povinen bez zbytečného odkladu oznámit věřitelům převzetí závazků a prodávající dlužníkům přechod pohledávek na kupujícího (odstavec 4).
Skutečnost, že podnik může být předmětem nepeněžitého vkladu do společnosti nepochybně vyplývá z ustanovení §59 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku, přičemž, pokud jde o práva a závazky související s vkládaným podnikem, k jejich přechodu na společnost, do níž je podnik vkládán, dochází ze zákona, aniž by k němu byl nutný souhlas věřitele (srov. §59 odst. 3 ve spojení s §477 obchodního zákoníku).
Jelikož společnost vzniká až dnem, ke kterému byla zapsána do obchodního rejstříku (§62 odst. 1, §175 obchodního zákoníku), a až od tohoto dne může nabývat práv a povinností, je vyloučeno, aby v období od svého založení (§57, §162 obchodního zákoníku) do vzniku „provozovala“ podnik, který byl předmětem vkladu zakladatele. Správu splacených částí vkladů před vznikem společnosti pak zákon svěřuje zakladateli pověřenému správou vkladů v zakladatelské smlouvě. Vlastnické právo k těmto vkladům, popř. jiná práva k těmto vkladům přecházejí na společnost (s výjimkami stanovenými zákonem) dnem jejího vzniku (srov. §60 odst. 1 větu první a druhou obchodního zákoníku).
Vycházeje z definice podniku jako souboru hmotných, osobních a nehmotných složek podniku zahrnující věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku, nebo vzhledem k své povaze mají k tomuto účelu sloužit, a dále z toho, že podnik je fungujícím ekonomickým organismem, pak nelze než dospět k závěru, že (při absenci jiné dohody) je podnikatel vkládající podnik do společnosti (jako její zakladatel) až do okamžiku, kdy předmět vkladu přejde na společnost, nadále oprávněn tento podnik provozovat s vědomím, že okamžikem vzniku společnosti na tuto přejdou i práva a závazky vzniklé v období od založení do vzniku společnosti.
Z pohledu výkladu shora uvedeného tak nelze právní posouzení věci odvolacím soudem považovat za nesprávné, čehož odrazem je závěr, že dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. není dán.
Výhradou nesprávného právního posouzení věci je i námitka dovolatele, že žalobě mohlo být vyhověno (podle hmotného práva) i z titulu ručení žalovaného za závazky akciové společnosti, když šlo pouze o jinou právní kvalifikaci téhož skutku.
Možnost posouzení důvodnosti žalobního požadavku i z jiného právního důvodu (z titulu ručení) odvisí od řešení otázky, zda by takové rozhodnutí bylo rozhodnutím o skutku, z něhož žalobce odvozoval existenci uplatněného nároku. Jinými slovy, zda pro tento postup odvolacího soudu byla nutná procesní aktivita žalobce ve smyslu ustanovení §95 o. s. ř.
Podle ustanovení §95 odst. 1 o. s. ř. navrhovatel může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo.
Podle ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř. soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.
V intencích výše citovaného zákonného ustanovení se změnou návrhu rozumí zejména změna spočívající v tom, že žalobce na základě stejného skutkového základu požaduje více než požadoval původně, požaduje jiné plnění nebo požaduje místo plnění vydání určujícího výroku a naopak, požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než který vylíčil v žalobě (buď zcela nového nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti) nebo na základě jiného skutkového stavu požaduje jiné plnění, popřípadě navrhuje vydání určovacího rozhodnutí a naopak.
O změnu žaloby tak jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O změnu žaloby pak nejde, jestliže žalobce při nezměněném „vylíčení rozhodujících skutečností“ a žalobním petitu pouze mění právní kvalifikaci svého nároku, když posouzení skutku po právní stránce je úkolem soudu a žalobce svůj nárok právně kvalifikovat nemusí, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán.
Skutková tvrzení, při jejichž prokázání lze dospět k závěru o vzniku povinnosti k úhradě kupní ceny (§409 a následující obchodního zákoníku), v žádném případě nelze ztotožňovat se skutkovými tvrzeními, ze kterých lze usuzovat (při unesení důkazního břemene) na vznik závazku ručitelského (§59 odst. 3, §306 a §477 obchodního zákoníku), když pro jejich vznik jsou stanoveny příslušnými ustanoveními zákona rozdílné předpoklady. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že podmínkou pro vznik závazku akcesorického je existence závazku primárního.
Závěr odvolacího soudu, že se důvodností žalobního požadavku na zaplacení kupní ceny z pohledu existence závazku ručitelského, při absenci tomu odpovídajícího procesního úkonu žalobce, nemůže bez odpovídající změny žaloby zabývat, je tedy ve své obecnosti správný.
S touto dovolatelovou argumentací se však pojí existence vady řízení, k níž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám řízení uvedeným v §237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení žalované částky s odkazem na skutková tvrzení, podle nichž na základě ústně uzavřené smlouvy (tuto smlouvu současně kvalifikoval jako smlouvu kupní) dodal žalovanému 31. května 1994 zboží v ceně 70.119,90 Kč, kterou žalovaný přes vyúčtování formou faktury č. 901146 z 31. května 1994 nezaplatil. V reakci na procesní obranu žalovaného, zakládající se na námitce nedostatku pasivní věcné legitimace (přechodu závazku k úhradě kupní ceny na obchodní společnost M., a. s. v důsledku vkladu podniku žalovaného do této společnosti), žalobce přechod závazku zpochybňoval a setrval na svém požadavku na úhradu kupní ceny žalovaným, přičemž současně s odkazem na ustanovení §477 odst. 3 obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením §59 odst. 3 obchodního zákoníku (pro případ, že by k přechodu závazku na akciovou společnost došlo) zdůrazňoval, že žalovaný za splnění závazku ručí (srov. vyjádření žalobce č.l. 33-34).
Z obsahu tohoto procesního úkonu (rozuměj vyjádření žalobce) pak není seznatelné, zda jím žalobce hodlal doplnit původní žalobní tvrzení, na základě kterých se zaplacení žalované částky domáhal z titulu úhrady kupní ceny, o tvrzení nová (o existenci ručitelského závazku žalovaného za splnění povinnosti akciové společnosti zaplatit kupní cenu), tj., zda hodlal změnit žalobu ve smyslu ustanovení §95 odst. 1 o. s. ř. či nikoli.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 9. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 85/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2002, pod číslem 231, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého má-li podání, kterým žalobce uplatnil změnu návrhu (§95 odst. 1 o. s. ř.), vady, které brání pokračování v řízení o změněném návrhu, pokusí se předseda senátu postupem podle ustanovení §43 o. s. ř. o jejich odstranění. V případě, že tyto vady nebudou přes výzvu předsedy senátu odstraněny, má to za následek, že soud k takovému podání nepřihlíží (§43 odst. 2 o. s. ř.). Tento závěr byl sice učiněn při výkladu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001, je však uplatnitelný i pro dobu před tímto datem, s tou změnou, že nejsou-li vady podání, kterým žalobce uplatnil změnu návrhu, přes výzvu předsedy senátu odstraněny, je to důvodem pro nepřipuštění změny návrhu ve smyslu ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř.
Jelikož odvolací soud v rámci plnění poučovací povinnosti ve smysli ustanovení §5, §43 a §95 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §211 o. s. ř. žalobce k odstranění shora uvedeného nedostatku nevyzval a obsah označeného podání nevyjasnil, a pouze v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce procesní úkon, jímž by požadoval zaplacení žalované částky po žalovaném jako ručiteli, neučinil (a proto se důvodností žaloby z tohoto pohledu nezabýval), dovolací soud uzavírá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Proto dovolací soud rozhodnutí soudu odvolacího bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 1 věty za středníkem, odst. 2 věty první, odst. 5 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Úkolem odvolacího soudu v dalším průběhu odvolacího řízení bude vyzvat žalobce (postupem dle §43 o. s. ř.), zda svým podáním (rozuměj vyjádřením č.l. 33-34), mínil doplnit původní žalobní tvrzení, o tvrzení nová, opírající požadavek na peněžité plnění (vedle tvrzení o nároku na úhradu kupní ceny) o existenci ručitelského závazku žalovaného za zaplacení kupní ceny akciovou společností, s tím, že další postup soudu v odvolacím řízení bude odvislý (ve spojení s výše citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu) od reakce žalobce na poskytnuté poučení.
Se zřetelem k výše uvedenému pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se existencí dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. března 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu