ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.927.2002.1
sp. zn. 29 Odo 927/2002-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobců a) JUDr. J. B., advokáta a b) JUDr. R. S., advokáta, oba zast. JUDr. Z. B., advokátkou, proti žalované Č. T., a.s., zast. Mgr. T. H., advokátem, o zaplacení 83.052,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn.21 C 178/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2002, čj.15 Co 44/2002-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradu nákladů dovolacího řízení 2685,- Kč do rukou jejich advokátky, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23.10.2001, čj. 21 C 178/2001-34, ve výroku, kterým tento soud uložil žalované zaplatit žalobcům 79.098,- Kč s příslušenstvím. Ve výroku, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 3.954,90 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že doplnil dokazování přípisem Kontrolní rady České advokátní komory (dále jen „Kontrolní rada“) žalované ze dne 29.1.2002, z něhož zjistil, že Kontrolní rada neshledala v žádném ustanovení smlouvy o poskytování právních služeb porušení povinností advokáta podle zákona o advokacii a podle stavovských předpisů ani porušení dobrých mravů. Kontrolní rada uzavřela, že ujednání, podle něhož byla odměna sjednána bez ohledu na to, zda dlužníci uhradili dlužné náklady soudního řízení, není v rozporu s žádným předpisem ani s advokátní etikou.
Dále pak odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav věci ohledně přisouzené částky a rovněž jeho právní hodnocení je správné. Proto „v této části odkázal na podrobné a přesvědčivé odůvodnění soudu prvního stupně.“
K tomu dodal, že ujednání o způsobu odměňování pro případ skončení smlouvy se zásadně neliší od způsobu odměňování, který byl stanoven po dobu trvání smlouvy. V obou případech měli žalobci obdržet náklady řízení přisouzené v soudních sporech, přičemž za trvání smlouvy mimo to měli nárok i na paušální měsíční odměnu. Ujednání o způsobu odměňování pro případ skončení smlouvy není v rozporu s žádným právním předpisem ani s dobrými mravy. Nepříčí se ani etickému kodexu advokáta. Nelze dovodit, že by takto sjednaná odměna byla nepřiměřená či ve zřejmém nepoměru k hodnotě věci nebo že by se klient zavázal k plnění advokátovi za podmínek pro sebe nevýhodných.
Z vymezení předmětu právní pomoci (článek I. smlouvy) je evidentní, že byl určen velmi široce a zahrnoval nejen agendu výkonu rozhodnutí, která nebývá právně složitá, nýbrž i zastupování ve sporné agendě různého stupně složitosti. Nelze přehlédnout, že za dobu trvání smlouvy byli žalobci podle ní odměňováni a mezi účastníky nebyly žádné dohady ohledně výše odměny.
Dále pak odvolací soud uzavřel, že k námitce údajné nesrozumitelnosti článku VIII. smlouvy vyložil soud prvního stupně jeho obsah v souladu s výkladovým pravidlem upraveným v §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Žalovaná namítá, že náklady právního zastoupení měly náležet žalobcům pouze pokud byly pravomocně přisouzeny. Takový výklad však je v rozporu s jazykovým projevem v ujednání o odměňování. Jednou učiněný projev vůle nelze výkladem doplňovat či nahrazovat. Pojem „náklady právního zastoupení přisouzené v soudních sporech“ zahrnuje nejen náklady právního zastoupení přisouzené pravomocně, ale i náklady přisouzené dosud nepravomocnými rozhodnutími. Soud prvního stupně správně poukazuje na to, že pro tento výklad svědčí i koncepce závěrečných a přechodných ustanovení smlouvy, v nichž je v článku VII. bod 3 zakotvena povinnost advokátů vrátit žalovanému do jednoho měsíce po skončení této smlouvy všechny případy. Je proto logické, že za této situace, kdy žalobci nemohli dále sledovat další vývoj jednotlivých sporů, dohodli se účastníci na určitém způsobu vypořádání těchto nákladů k datu zániku smlouvy, a to bez ohledu na to, jak vyzní pravomocná rozhodnutí v jednotlivých sporech.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z odůvodnění dovolání vyplývá, že jeho důvodem je nesprávné právní posouzení věci.
Za otázku zásadního právního významu dovolatelka považuje posouzení, zda ustanovení článku VII. odst. 3 věta 4 až 7 smlouvy není v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka tvrdí, že jestliže je ve smlouvě o poskytování právních služeb sjednán pro případ skončení právních služeb jiný, pro klienta mnohem nevýhodnější způsob úhrady odměny advokáta za poskytování právních služeb a i jiné určení této odměny, než jaké platily po dobu trvání smlouvy, je toto ujednání v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák. Na podporu tohoto tvrzení pak snáší řadu argumentů, v rámci kterých zejména podrobně rozebírá sporné ustanovení smlouvy a dovolává se Etického kodexu České advokátní komory.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudky obou soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že mají za to, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam a nesouhlasí ani s tvrzením, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou odvolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že ujednání o způsobu odměňování ze smlouvy o poskytování právních služeb uzavřené mezi účastníky pro případ skončení smlouvy se „v zásadě neliší od způsobu odměňování, který byl stanoven pro dobu trvání smlouvy.“ Dále pak dospěl k závěru, že „nelze dovodit, že by takto sjednaná odměna byla nepřiměřená či ve zřejmém nepoměru k hodnotě věci nebo že by se klient zavázal k plnění advokátu za podmínek pro sebe nevýhodných.“ Z toho pak dovodil, že posuzované ujednání smlouvy není v rozporu s dobrými mravy.
Tam, kde soud zjišťuje obsah určitého úkonu (v projednávané věci smlouvy o poskytování právních služeb) jde o skutkové zjištění. Právním posouzením pak je až aplikace příslušné právní normy na zjištěný skutkový stav, tj. vyvození právních účinků úkonu, jehož obsah byl takto zjištěn.
Odvolací soud učinil z posuzované smlouvy skutkové zjištění, že se ujednání o způsobu odměňování právních služeb pro případ skončení smlouvy v zásadě neliší od způsobu odměňování, který byl stanoven pro dobu trvání smlouvy a na základě tohoto skutkového zjištění posoudil námitku rozporu posuzovaného ujednání s dobrými mravy jako nedůvodnou.
Skutkovým zjištěním odvolacího soudu se Nejvyšší soud za situace, kdy je uplatněna přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zabývat nemohl. Důsledkem toho pak je nezbytně posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí, které nemá zásadní právní význam ve shora uvedeném smyslu, neboť jestliže posuzované ujednání smlouvy o právní pomoci nezaložilo zásadně odlišný způsob odměňování pro případ skončení smlouvy od způsobu odměňování za jejího trvání, nenastal v projednávané věci stav, jehož posouzení se dovolatelka domáhá a na kterém založila svůj závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelka jej ostatně ani netvrdí, dovolací soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a přiznal každému ze žalobců náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5, §14, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Jestliže povinná nesplní dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat jeho výkonu.
V Brně 16. dubna 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu