ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.1006.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 1006/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. ledna 2003 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného R. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 8 To 132/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 2/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 29 T 2/2002, byla podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití §188 odst. 1 písm. b) tr. ř. a §171 odst. 1 tr. ř. trestní věc obviněného R. K. pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že dne 7. 1. 2002 kolem 16.00 hod. v P., v OD I., vzal z regálu salám v hodnotě 94,90 Kč, který si uložil do kapsy bundy a bez zaplacení pronesl prostorem pokladen, přičemž tohoto jednání se dopustil, ač byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 29 T 130/2000, ze dne 27. 9. 2000 uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin, postoupena OÚ v P. k projednání přestupku.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 8 To 132/2002, rozhodl o stížnosti obvodního státního zástupce pro Prahu 10 proti shora citovanému usnesení tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Nejvyšší státní zástupkyně podala ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. proti výše citovanému usnesení Městského soudu v Praze dovolání v neprospěch obviněného. Důvody uplatněnými v dovolání jsou důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., tedy, že pro postoupení věci nebyly splněny podmínky a napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nesprávného právního posouzení věci.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že podle jejího názoru jednání obviněného, pro které byl na něho podán návrh na potrestání, naplňovalo nejen formální znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., nýbrž i materiální znak, tedy nebezpečnost činu pro společnost ve smyslu zákonných podmínek vyjádřených v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Soudům obou stupňů především vytkla jejich závěry týkající se osoby obviněného, který podle jejich hodnocení je sice osobou vícekráte soudně trestanou, avšak pro méně závažnou trestnou činnost. Dovolatelka zdůraznila, že obviněný byl v minulosti celkem třikrát odsouzen pro majetkovou trestnou činnost, poslední dvě odsouzení pochází z posledních pěti let, což podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti žalovaného jednání. V této souvislosti dovolatelka navíc poukázala na to, že ustanovení §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. je určeno právě k postihu méně závažné trestné činnosti majetkového charakteru v zákonem stanovených opakujících se intervalech, přičemž výše způsobené škody není znakem skutkové podstaty citovaného trestného činu.
Z výše uvedených důvodů došlo podle nejvyšší státní zástupkyně v předmětné trestní věci podceněním materiální stránky žalovaného trestného činu k jeho nesprávnému právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a pro postoupení věci k projednání v přestupkovém řízení tedy nebyly splněny podmínky podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze, jakož i citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, aby věc přikázal soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí, a aby tak učinil v neveřejném zasedání.
Do doby projednání věci dovolacím soudem obviněný nevyužil svého práva vyjádřit se písemně k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. d) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle §265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z těchto zákonných důvodů je tedy dovolání určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případech, když bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání a o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Jak bylo uvedeno výše, dovolatelka svůj mimořádný opravný prostředek odůvodnila v podstatě tím, že nalézací soud v dané trestní věci při posuzování žalovaného skutku podcenil okolnosti, určující stupeň společenské nebezpečnosti činu (především osobu obviněného a jeho předchozí odsouzení), přičemž soud odvolací se s takovým hodnocením ztotožnil, v důsledku čehož mělo dojít k vadnému právnímu posouzení skutku, který nebyl shledán trestným činem.
Pojem trestného činu vymezuje ustanovení §3 tr. zák. Je definován tak, že trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně, přičemž čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (§3 odst. 1, 2 tr. zák.). V tomto ustanovení jsou dále v odstavci 4 uvedeny příkladmo okolnosti spoluurčující nebezpečnost činu pro společnost, jejíž stupeň je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Soud I. stupně ve svém rozhodnutí o postoupení věci především poukázal na velmi nízkou hodnotu věci, jíž obviněný odcizil (nepřevýšila 100,- Kč). Pokud jde o osobu obviněného, konstatoval sice jeho předchozí trestnou činnost, avšak tuto charakterizoval jako méně závažnou. V další části svého rozhodnutí pak citoval rozhodnutí odvolacího soudu v jiných věcech, v nichž došlo ke stejnému rozhodnutí při způsobení vyšší škody. Městský soud v Praze pak v napadeném usnesení vyjádřil souhlas s argumenty, jež vedly nalézací soud k rozhodnutí o postoupení věci s tím, že přes naplnění formálních znaků žalovaného trestného činu, nebyly naplněny jeho znaky materiální a ke stížnostním námitkám v podstatě jen doplnil, že není na místě zbytečně kriminalizovat protiprávní jednání v takovýchto bagatelních věcech.
Lze souhlasit s tvrzením dovolatelky v tom smyslu, že ustanovení §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. dopadá na pachatele, jež se dopouští specielní recidivy trestného činu krádeže nebo obdobných činů, aniž by bylo nutné způsobení škody vymezené podle pravidel v ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. Na druhé straně však nelze odhlédnout od hodnoty věci, jíž měl obviněný žalovaným skutkem odcizit, a jejíž výše je při samé dolní hranici škody vůbec, zejména ve srovnání s částkou 5 000,- Kč, považovanou dle platného znění trestního zákona za škodu nepatrnou, stanovující hranici mezi trestným činem a přestupkem. Zcela správně pak soudy obou stupňů neshledaly ani v osobě obviněného resp. v jeho předchozích trestních postizích okolnost, jež by výrazným způsobem zvyšovala stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání v předmětné věci. V této souvislosti nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že v době, kdy se obviněný dopustil žalovaného jednání, nedošlo ještě k vykonání trestu obecně prospěšných prací, který mu byl uložen posledním odsouzením zakládajícím trestnost činu v projednávané trestní věci. Při určování stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost (tzv. materiálního znaku), je třeba přihlížet i k okolnostem, které sice nejsou nutné k naplnění formálních znaků trestného činu, které však charakterizují spáchaný skutek nebo jeho pachatele a mají vliv na jeho konkrétní nebezpečnost. Podle vyjádření obviněného se krádeže salámu dopustil hlavně proto, aby zkontroloval zabezpečovací zařízení nákupního centra, a za tímto účelem si vybral potravinu relativně nízké ceny. Byť lze tuto jeho pohnutku považovat za poněkud naivní a ne zcela věrohodnou, nelze jí přikládat podstatný význam pro zvýšení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Ani osoba obviněného nesvědčí pro závěr, že se jedná o pachatele zatíženého významnou kriminální minulostí. V posuzované trestní věci nebyly ani shledány přitěžující okolnosti. Soudy obou stupňů správným postupem nejprve hodnotily zjištěné skutkové okolnosti, které naplňovaly formální znaky žalovaného trestného činu, a poté se vypořádaly s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Právní závěr soudu prvního stupně ohledně nenaplnění materiálního znaku trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., se kterým se ztotožnil i soud druhého stupně, je v souladu s názorem dovolacího soudu. (Srov. např. 29/66, 20/98, 13/73, 33/67, 25/1999 Sb. rozh. tr.)
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že právní posouzení skutku v napadeném rozhodnutí, tedy že skutek nevykazuje znaky trestného činu a mohl by být posouzen jako přestupek, je správný a odpovídající zákonu. Z obsahu spisu navíc vyplývá, že v předmětné věci komise pro projednávání přestupků rady městské části P. vydala dne 13. 5. 2002, č. j. R 100/2002-OVS, podle §87 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., zákona o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, příkaz, jímž byl obviněný uznán vinným ze spáchání přestupku proti majetku podle §50 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb., jehož se dopustil krádeží, a byla mu uložena pokuta ve výši 400,- Kč. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 6. 2002. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně proto je zjevně neopodstatněné, když žalovaný skutek nebyl nesprávně právně posouzen, a tudíž pro rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu byly splněny zákonné podmínky. Ve věci tedy nebyly shledány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř., přičemž neopodstatněnost podaného dovolání je spatřována kromě výše uvedeného i v tom, že námitky uplatňované dovolatelkou jsou prakticky totožné s námitkami stížnosti obvodního státního zástupce pro Prahu 10, s nimiž se odvolací soud dostatečně vypořádal.
Nejvyšší soud tedy dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. ledna 2003
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych
Vypracovala:
JUDr. Blanka Roušalová