ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.113.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 113/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2003 o dovolání podaném obviněným V. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 To 323/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 22/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2002, sp. zn. 7 T 22/2002, byl obviněný V. L. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák., jichž se podle výroku rozsudku dopustil tím, že „ dne 23. 2. 2001 kolem 15.00 hod. ve vchodu do domu v B. napadl fyzicky ing. P. H., a to tak, že jím několikrát udeřil o stěnu domu a poté jím mrštil na schodiště, v době, kdy poškozený ležel na zemi, jej opakovaně kopl do žeber, přičemž uvedeným jednáním způsobil poškozenému otřes mozku prvního stupně a traumatický šok, pohmoždění týlní krajiny hlavy s krevním výronem, pohmoždění krajiny hrudníku a bederní páteře a pohmoždění hřbetu prstů levé ruky s hlubokými oděrkami, přičemž při tomto jednání křičel na poškozeného, že jej raději zabije, než by mu zaplatil nějaké peníze a že na něj pošle ukrajince, přičemž v případě zranění poškozeného se jedná o středně těžká zranění, která by si vyžádala 2 – 3 týdenní pracovní neschopnost poškozeného.“
Za to byl podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 8 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 2,5 roku.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně tak, že usnesením ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 To 323/2002, toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 7. 11. 2002 (§139 odst. 1 písm. b/cc/ tr. ř.).
Citovaná rozhodnutí napadl obviněný V. L. dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Dovolání směřuje proti všem výrokům napadených rozhodnutí, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku poukázal dovolatel na to, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutkový stav věci a z toho pak dovodily nesprávné právní závěry. V souvislosti s tím vyjádřil přesvědčení, že soud prvého stupně se nevypořádal s jeho obhajobou a že důkazy, které byly provedeny v nalézacím řízení, tuto obhajobu nevyvrátily. V další části dovolání tyto svoje výhrady konkretizoval (zmínil provedené důkazy a sám je hodnotil, naznačil potřebu provedení důkazů dalších). Zdůraznil pak, že tyto důvody uváděl v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, avšak odvolací soud, aniž by se jimi zabýval, odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnul.
V petitu dovolání proto navrhl, aby dovolací soud „postupoval ve smyslu ust. §265k odst. 1 trestního řádu a napadená rozhodnutí, zejména pak rozhodnutí odvolacího soudu, zrušil a podle ust. §265l odst. 1 trestního řádu příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K dovolání obviněného V. L. se za podmínek ust. §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že dovolatel, který dovolání opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve svém mimořádném opravném prostředku víceméně opakuje argumentaci obsaženou již v odvolání, na niž soud druhého stupně ve svém rozhodnutí řádně a logicky reagoval. Meritornímu rozhodnutí dovolatel nevytýká žádnou konkrétní vadu v právním hodnocení zjištěných skutkových okolností. „Je – li popis skutku co do vyjádření všech základních znaků skutkových podstat trestných činů v souladu s tzv. právní větou výroku o vině, což o rozsudku Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 22/2002 nepochybně platí, není možno uvažovat o vadném právním hodnocení skutku.“ Státní zástupce pak konstatoval, že mimořádný opravný prostředek byl obviněným V. L. podán z jiného důvodu, než jsou vyjmenovány v ustanovení §265b tr. ř., přičemž formálně uplatněný dovolací důvod neodpovídá obsahu odůvodnění dovolání. Navrhl proto, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný V. L. je podle §256d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ust. §265d odst. 2 tr. ř.
Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání je z hlediska ust. §265a tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směruje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Pokud jde o obsahové náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř., je třeba i se zřetelem k §265a tr. ř. připomenout, že dovolání vždy směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně a podle toho, jak bylo tímto soudem rozhodnuto, a podle rozsahu, v němž je rozhodnutí ve věci napadáno, může směřovat též proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel však zvolil opačný postup. Poněvadž ale napadl rozhodnutí soudů obou stupňů a z obsahu dovolání je zřejmé, jaké výroky, z jakých důvodů a v jakém rozsahu napadá a čeho se domáhá, nejevila se konstatovaná formální vada v daném případě natolik významná, aby bylo možno učinit závěr, že obsah dovolání nesplňuje hlediska stanovená ve shora uvedeném ustanovení zákona, a že je tedy třeba dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ust. §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Vzhledem k uvedenému není možné se s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno (na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř.). To ostatně platí i pro další dovolací důvody. Dovolání totiž ani prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nenahrazuje jiné mimořádné opravné prostředky (stížnost pro porušení zákona, obnovu řízení), jejichž uplatněním lze řešit některé nedostatky ve skutkových zjištěních.
Jinak řečeno, dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Případy, na které dopadá ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady nejsou totiž důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Poněvadž, jak uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna.
Ve věci obviněného V. L. však dovolací námitky, byť označené jako výhrady hmotně právní, ve skutečnosti svojí podstatou směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelem je totiž poukazováno na to, že nebyly dostatečně a ve všech souvislostech vyhodnoceny provedené důkazy, naznačuje se potřeba provedení důkazů dalších, což mělo vést k tomu, že vzhledem k vadnému procesnímu postupu soudů obou stupňů nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci. Na tomto vadném skutkovém základě pak mělo dojít k nesprávnému právnímu posouzení, jestliže byl obviněný uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák.
Je tedy zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem spatřován ve skutkových vadách (tj. v porušení zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.), jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci.
Nejvyšší soud, jak již shora podrobně uvedeno, je ovšem vázán skutkovým zjištěním soudu druhého, resp. prvního stupně, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být spatřován ve vadách procesní povahy, byť by mohly mít i hmotně právní důsledky.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. ledna 2003
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval :
JUDr. Vladimír Veselý