ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.180.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 180/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2003 o dovolání podaném obviněným D. D., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 10 To 321/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 6/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 5 T 6/2001, byl obviněný D. D. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., který podle výroku rozsudku spáchal tím, že „dne 23. 11. 1995 kolem 21.20 hod. na silnici mezi obcemi T.-H., okr. K., jako řidič osobního automobilu zn. BMW 7/1, nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, povětrnostním podmínkám a svislému dopravnímu značení, které ho v daném úseku upozorňovalo na pravotočivou zatáčku a nebezpečí smyku, a při jízdě na kluzké vozovce, která vlivem drobného deště namrzala, jel rychlostí cca 100 km/h, při průjezdu pravotočivou zatáčkou nezvládl řízení a ve smyku přejel do protisměru, kde se čelně střetl s osobním automobilem zn. Škoda 120, který řídil F. F., přičemž při střetu došlo k usmrcení řidiče F. F. a jeho spolujezdců V. V. J., a S. J. D., dále došlo ke zranění dalších spolujezdců řidiče F., a to V. I. P., který utrpěl vykloubení levého kyčelního kloubu a tržné rány na hlavě, a L. Ř., který utrpěl zlomeninu levé kosti lýtkové a zlomeninu zevního kotníku pravé nohy a oba posledně jmenovaní byli v důsledku utrpěných zranění v běžném způsobu života podstatným způsobem omezeni po dobu nepřesahující dobu 6 týdnů“.
Za to byl obviněný odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do věznice s dohledem.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození I. F. a ABS, s. s., s. r. o. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 10 To 321/2002, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 9. 2002 (§139 odst. 1 písm. b), cc) tr. ř.).
Obviněný D. D. podal prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. dovolání směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 10 To 321/2002 (potažmo i proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 5 T 6/2001), přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku především namítl, že „soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení §224 odst. 1, 2 tr. zákona, když dospěly k závěru, že byla naplněna skutková podstata tohoto trestného činu jak po stránce objektivní, tak i po stránce subjektivní.“ Podle jeho přesvědčení oba soudy nesprávně aplikovaly též ustanovení §5 tr. zák. V té souvislosti upozornil na to, že ani jeden ze soudů se nezmínil o tom, zda měl být trestný čin spáchán nedbalostí vědomou ve smyslu ust. §5 písm. a) tr. zák. nebo nedbalostí nevědomou podle ust. §5 písm. b) tr. zák., přičemž ani z odůvodnění soudních rozhodnutí není patrno, o kterou z forem nedbalostního jednání by se v posuzovaném případě mělo jednat. K tomu dodal, že podle jeho předpokladu soudy měly na mysli nedbalost nevědomou. Zdůraznil přitom, že se žádného nedbalostního jednání nedopustil. Dovodil pak, že došlo k porušení předmětného ustanovení hmotného práva, „když soudy obou stupňů náležitě neodůvodnily, v čem mělo spočívat a v jaké formě nedbalosti měl být spáchán trestný čin. Při chybějícím odůvodnění formy nedbalostního jednání pak není jasné, zda se vůbec jednalo o nedbalostní jednání, protože není patrno, v čem tato nedbalost měla spočívat.“
Vzhledem k namítaným skutečnostem v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud „zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 10 To 321/2002, ve věci Okresního soudu v Kladně vedené pod sp. zn. 5 T 6/2001, v celém rozsahu, a vrátil věc soudu II. stupně k novému projednání a rozhodnutí.“
Nejvyšší státní zástupkyně nevyužila do dne vydání tohoto rozhodnutí svého práva se k dovolání písemně vyjádřit (§265h odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný D. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ust. §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ust. §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směruje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání také zásadně splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. (dovolatel sice výslovně nespecifikoval výrok, který svým dovoláním napadá, avšak z faktu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, které obsahuje jediný výrok, je zřejmé, proti jakému výroku brojí).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ust. §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Vzhledem k uvedenému není možné se s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno (na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř.). To ostatně platí i pro další dovolací důvody. Dovolání totiž ani prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nenahrazuje jiné mimořádné opravné prostředky (stížnost pro porušení zákona, obnovu řízení), jejichž uplatněním lze řešit některé nedostatky ve skutkových zjištěních.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Případy, na které dopadá ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady nejsou totiž důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné (nepřesné, neúplné) zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Poněvadž, jak uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna.
V posuzované věci dovolací námitky směřují ve své podstatě především proti skutkovým zjištěním, byť je dovolatelem namítána absence zavinění, jako jednoho ze základních (obligatorních) znaků skutkové podstaty trestného činu. Je jistě nepochybné a nesporné, že otázka zavinění je otázkou hmotně právní - závěr o tom, že je tu zavinění podle trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Podstatné však je, že právní závěr o subjektivních znacích trestného činu je vždy založen na skutkových zjištěních soudu plynoucích z provedeného dokazování. Na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za nichž byl trestný čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska.
Jestliže obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitky, které svojí podstatou a povahou směřují do oblasti skutkových zjištění (že se nedopustil nedbalostního jednání), jde o námitky, které se zřetelem k výše podrobně uvedeným skutečnostem pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze. V této části se tedy dovolání obviněného nekryje s výše uvedeným dovolacím důvodem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze uplatnit, pokud by byl spatřován výlučně ve skutkových vadách. V takovém případě by bylo nutno dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
V posuzovaném případě však část dovolacích námitek napadá i právní posouzení skutku, jak byl zjištěn a popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel zde vyslovil názor, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení §224 odst. 1, 2 tr. zák. jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní. V tomto směru lze dovolací námitky považovat z hlediska důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní.
K tomu je třeba dále uvést, že skutek tak, jak byl soudem prvého stupně zjištěn (a soudem odvolacím aprobován), vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.
Obviněný porušil, jak vyplývá ze skutkových okolností popsaných v rozhodnutích soudů obou stupňů, jako řidič motorového vozidla zejména ust. §16 odst. 1 vyhl. č. 99/89 Sb., porušil však rovněž ust. §3 odst. 1 písm. a), b) téže normy. V příčinné souvislosti s tímto protiprávním jednáním byl následek (účinek) v podobě smrti tří osob a zranění dalších dvou osob. Nelze přitom pochybovat, že jednání obviněného bylo zaviněné a rovněž následek (účinek) byl pokryt jeho zaviněním, a to zaviněním, jak je možné usuzovat z popisu skutku, ve formě nedbalosti vědomé ve smyslu §5 písm. a) tr. zák. (trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí). V posuzovaném případě totiž lze na základě popisu skutku dovodit (s důrazem na zjištění, že obviněný nepřizpůsobil rychlost jízdy nejen svým schopnostem, povětrnostním podmínkám ale také dopravnímu značení, které ho v kritickém úseku komunikace upozorňovalo na pravotočivou zatáčku a nebezpečí smyku, a na kluzké vozovce, která vlivem drobného deště namrzala, jel rychlostí cca 100 km/hod), že obviněný musel vědět o nebezpečí, které z jeho jednání hrozí v podobě dopravní nehody s případnými následky na životech či zdraví lidí (byl již dopravním značením varován), a přitom bez přiměřených důvodů (nedbal-li na zmíněné varování) spoléhal na to, že takový následek, jemuž má právě úprava povinností řidiče i dopravní značení předcházet, nezpůsobí.
Z rozhodnutí soudu nalézacího i rozhodnutí soudu odvolacího jsou tak dostatečně zřejmé zjištěné skutkové okolnosti zakládající nedbalostní zavinění obviněného. Lze sice připustit, že soudy obou stupňů, které se s otázkou zavinění nezávadně vypořádaly, výslovně nespecifikovaly formu tohoto zavinění, nejde však o vadu zakládající závěr o nesprávnosti jejich rozhodnutí, závěr o absenci zavinění. Nehledě na to, je na místě zdůraznit, že formu zavinění není nutné uvádět ve výroku rozhodnutí, přičemž dovolání proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Jednání obžalovaného bylo třeba charakterizovat jako porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona. Nerespektoval totiž zejména ustanovení upravující základní povinnosti řidiče, jejichž porušení bývá velmi často příčinou závažných dopravních nehod s následky na životech či zdraví lidí nebo na majetku (formální hledisko). Závěr o porušení důležité povinnosti byl však odůvodněn i z hlediska §88 odst. 1 tr. zák. (k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost), tedy po materiální stránce. Obviněný kumulativně porušil ustanovení pravidel silničního provozu mající podstatný význam pro jeho bezpečnost, přičemž bylo nutno mít na zřeteli a náležitě vyjádřit výraznou intenzitu porušení těchto pravidel. V tomto směru je třeba upozornit zvláště na fakt, že obviněný nedbal nejen na ztížené povětrnostní podmínky, ale ani na dopravní značení, které jej dostatečně zřetelně a důrazně varovalo, přičemž přiměřenou rychlost jízdy odpovídající konkrétním podmínkám zjevně výrazně překročil (počínal si, jak to výstižně charakterizoval Krajský soud v Praze, riskantním způsobem). Jeho jednání, které bylo jedinou příčinou dopravní nehody a jejího následku (účinku), tak vykazovalo podstatně zvýšený stupeň společenské nebezpečnosti.
Na základě skutečností rozvedených v předcházejících odstavcích je možné uzavřít, že popis skutku, jenž je uveden ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, v posuzovaném případě odpovídá všem znakům rozhodným z hlediska objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Nejvyšší soud tedy nedovodil nesoulad mezi skutkem, jak byl soudem zjištěn a popsán v rozsudku, a právní kvalifikací.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného D. D. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. února 2003
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych
Vypracoval: JUDr. Vladimír Veselý